Blesk ve stanu

Až za soumraku zastavil autobus nad španělským městečkem Lloret de Mar a průvodce oznámil unaveným cestovatelům, že si mohou v přilehlém lesíku na návrší postavit stany. „Ráno v sedm musíte mít sbaleno, jinak nám hrozí nepříjemnosti,“ upozornil, ale to už se houf turistů rozbíhal, aby si každý pro sebe zajistil nejvhodnější místo k utáboření.
Vybrali jsme si se synem plošinku na okraji lesíka pod vzrostlými piniemi, asi sto metrů od osamělé honosné vilky se zahradou a bazénem. Za chvilku stříbřité áčko stálo a spací pytle s pyžamy poslušně očekávaly své nocležníky. Ti však spěchali lesem dolů k moři, aby v chladivých vlnách smyli celodenní pot a užili si blaha, které moře tak laskavě poskytuje nenasytným vnitrozemcům.

Čekalo nás překvapení. V dalekém horizontu blesky křižovaly oblohu a ohromné vlny dorážely na pláž. Strmý vstup do moře a burácející vlnobití odradilo od koupele převážnou část příchozích. Několik odvážlivců, mezi nimi i já se synem, překonalo příbojovou vlnu a v uctivé vzdálenosti od břehu se kochalo ve vlahé mořské náruči. Pobřežní lucerny vyplazovaly na nás své jazyky a prudké závany větru dávaly vědět, že se bouře neodvratně blíží. Jen neradi jsme vyběhli z vody, rychle se osprchovali a uháněli do svých plátěných příbytků. Netrvalo dlouho a únava z celodenního putování vykonala své…

Probudil mě burácející hrom a prudký déšť bubnující do stanu, který se zmítal pod krvelačnými závany větru. Blesk stíhal blesk a prodleva mezi bleskem a zahřměním se neustále zkracovala.V hlavě se mi začaly honit černé myšlenky. Co když blesk udeří do stanu? Nesmysl, odpovídalo mé optimistické já, jsou tu přece vysoké stromy a bleskosvody na nedaleké vilce. Proč by měl udeřit právě do našeho stanu?

V tom se to stalo. Ohlušující rána a stan se rozsvítil oslepující bílou září. Mé tělo se vymrštilo v neovladatelné křeči a nesnesitelná bolest se v mžiku rozběhla do každičké části organismu. Uslyšel jsem svůj vlastní zoufalý bolestný výkřik. V nastalém tichu jsem zakrátko začal vnímat déšť bubnující do stanu, avšak tělo jsem necítil. Snad jsem neochrnul, blesklo mi hlavou. Po chvíli se od konečků nohou i rukou vydaly miliony mravenců na cestu k trupu, aby nad koleny a lokty skončily svou nenadálou pouť. Pokusil jsem se pohnout rukou – a úspěšně. Taktéž jednou i druhou nohou. Poslouchaly. Ulehčeně jsem vydechl: přežil jsem bez následků úder blesku.

Ale co syn? Zmocnila se mě panika. „Ivo, slyšíš, jsi v pořádku?“ Žádná odpověď. Znova jsem zakřičel svou otázku a opět bez odezvy. Třásl jsem synovým ramenem a zoufale opakoval dotaz. Teprve po chvíli se zakutaná postava pohnula, otočila hlavu, a otráveně pronesla: “Co je? Co mě budíš?“

Ráno nás vyburcoval ze spánku hovor sousedů skládajících svůj stan. Oblékli jsme se, vylezli a začal jsem jim líčit své noční dobrodružství. Nechtěli uvěřit, dokud jsem jim neukázal červenou spáleninu, která se táhla od pupíku k prsní bradavce, místem, kde se pyžama dotýkal kovový zip spacího pytle. Zip byl spečen a nedalo se jím pohnout. Také umělohmotné kroužky na vrcholech hliníkových stanových tyčí byly přivařeny k stříbřitému stanovému plátýnku. A to už u mě byli všichni ze zájezdu a nevěřícně kroutili hlavou nad seškvařenými věcmi.

Po snídani zamířil autobus do Blanes, do nemocnice. Neprotestoval jsem. Pamatoval jsem si ze školení Červeného kříže, že po zásahu vysokým napětím může postižený organismus zareagovat až po mnoha hodinách. V nemocnici nezvyklá událost vzbudila rozruch a personál přicházel nenápadně obhlédnout člověka, který přežil zásah bleskem. Odebrali mi krev na rozbor, udělali kardiogram. Usmívající se tvář lékaře, přicházejícího po několika desítkách minut napjatého očekávání, potvrdila: zásah blesku nezanechal kromě popáleného proužku kůže žádné další následky.

S ulehčením jsem usedl do autokaru a začal se spolu s ostatními těšit na prohlídku Dalího muzea v Figueras. Nejdramatičtější událost mého života se stala minulostí.