Cesta na letiště Ruzyně

Petr dostává bojový úkol dopravit obě krosny do Dejvic a já se mám postarat, abych tam dopravila z I.P Pavlova jen sama sebe, což je celkem snadné. A tak čekám v Dejvicích a čekám, jestli to Petr stihne. Už hodinu jsme měli být na letišti. Když chytáme bus na letiště sprintem z metra, nejdou řidiči zavřít zadní dveře. A věří tomu, že když je bude dost dlouho otvírat a zavírat, tak se to jednou povede. Ale i kdyby, co na další zastávce? A těch je z kulaťáku na letiště asi 20. Po 10 minutách to Peťu přestává bavit a jde dveře ručně přitáhnout. Za 90 minut bychom měli vyletět. Peťa dělá dveřníka celou cestu a jde to čím dál hůř. Ještě, že má tolik síly. Letadlo stíháme i přesto, že jsem se snažila na něj čekat ve špatné bráně, to v zápalu telefonování s rodinou a loučení se. Jenže když Turkish Airlines letadlo vzlétá, klepe se tak, jak jsem to ještě v životě neviděla. A to jsem toho něco nalétala za poslední dva roky v Afghánistánu. Turek vedle nás se dokonce začíná křižovat. Klepeme se celé stoupání, což je asi nekonečných 10 minut.

Dva dny v Istanbulu, které jsme si tam naplánovali, si užíváme. Až na déšť, který padá nepřetržitě druhý den. Aspoň můžeme otestovat nepromokavé bundy a obhlédnout archeologické muzeum, kam bychom jinak asi nešli, i když za to nakonec stálo.
 
Letadlo z Istanbulu stíháme v pohodě. Sedíme na bráně a čekáme a čekáme. Jenže letadlo nikde. Jakýsi mužík v kravatě probíhá čekací halou a jen tak mimochodem utrušuje, že máme 30 min zpoždění. Proč ne. Ale pořád se nic neděje. Pak začne blikat na světelné tabuli last call a k tomu se čekárnou šíří zprávy, že zpoždění je další 2,5 hodiny. No jo, jestli je to rozbitý, ať to pořádně opraví, než abychom někde spadli. Jdem se najíst do fast foodu a v zápětí dostáváme bagetu zadarmo. Sedám si na koberec a rozcvičuju si záda zablokovaná zběsilou prací na poslední chvíli. Začelo se proslýchat, že zpoždění bude dalších 5,5 hodin. Prý kvůli počasí v Dílí. Ale to se mi nezdá. V Dílí má být asi 16 stupňů a jasno. No tak ať to ještě chvíli opravují, když je to tak moc rozbitý. Než si dojdem na záchod, mizí celé spolupasažérstvo kamsi z čekací haly. Aha, asi je berou na večeři. Ještě že istanbulské letiště je docela malé, tak naše spolucestující rychle najdeme v salonku a dostáváme taky najíst. Už jsem úplně přecpaná. Rozhodli se asi nervózní pasažéry zpacifikovat kvanty jídla. My máme asi rok casu, nas nejakych par hodin zpozdeni netrapi, ale vetsina ostatnich to ma asi jinak. Zdrovna když o půlnoci usínám na zemi (mají tu pohodlné koberce) se svetrem pod hlavou, se otvírá brána a nahání nás do letadla. Ta komunikace personálu s pasažéry by teda mohla být o dost lepší, ale aspoň v letadle pokračují v přežírací strategii a servírují samé dobroty. V Dilí přistáváme po 40 minutách kroužení ve stále menších smyčkách do standartního počasí - přes smog není vidět téměř nic.