Duhou a trajektem za polární kruh

I když je pořád jako ve dne, vrací se ve městě Fauske domů skupinka totálně až nechutně opilých norských mládežníků z nočního tahu a nás akorát zdržují při placení u čerpací stanice. V Norsku je to s pitím alkoholu trochu složitější, a tak si to o víkendech všichni pořádně užívají. Alkohol smějí pít pouze starší dvaceti let. V téhle skupině je nejstaršímu maximálně osmnáct.

Na jezeře v horách plavou ledové kry. Ranní sluneční paprsky protínají páru stoupající z lesů a jezer. Hltáme nádherně svěží vzduch. Vjíždíme do mlžného oparu a najednou přímo před naším vozem ze silnice stoupá duha. „Tak ji pěkně pomaličku projedeme, ne?“ A je to. Právě jsme projeli duhou. Přeběhla nám přes přední sklo. Kdo nezažil, neuvěří. Kdo to prospal, může jen litovat. Další šanci zřejmě nedostane.

Z města Bognes do města Skarberget musíme přes jeden z fjordů trajektem. Cena je 229 norských korun, jenomže ty nemáme. Platební kartu nám „Ředitel trajektu“ odmítá vzít a cena v eurech se nám zdá trošku přemrštěná. Chce po nás totiž 40 euro. Vystupujeme z auta a bezradně civíme na tabuli s informacemi o trajektech. Nevyčteme vůbec nic, ale to „Ředitel trajektu“ nemůže vědět. Přichází k nám a najednou platební kartou platit lze. Ó, jaká to změna. Při placení hlásíme, že nás jede jenom šest, když máme to auto pro šest. Původně chtěl natáhnout on nás a nakonec jsme trochu obrali my jeho.

Spído vidí v křoví u silnice prvního soba. Během pauzy na svačinu hrajeme fotbálek a výsledek je předem očekávaný – míč nám končí v moři. No a když už je v moři míč, osmělují se i Pítrs s Danem a jdou do vody také. Koupání za polárním kruhem může být i bolestivé. Další přírodní úkaz, který nám norská příroda předvádí, je svítící slunce z centra duhového kruhu. Žasneme. V Norsku je pořád na co se dívat.

Míříme na Nordkapp. Stromy jsou zakrslejší a zakrslejší, až mizí úplně. Pitnou vodu v jezeře obklopuje kamenitá pustina, mechy a lišejníky. Nachytali jsme v nedbalkách celou sobí rodinku – táta, máma a tři děti. Uvízli na silnici. Nalevo kolmá skála, napravo moře, před nimi naše auto. Nemají na vybranou a musí před námi pár desítek metrů po silnici utíkat. Na asfaltu se jim moc nedaří, hlavně táta se pořád starostlivě ohlíží. Jedeme krokem, máme dostatek času na focení i detailní studium sobího běhu. Až je nám jich trochu líto. Naši nejodvážnější fotografové se dostávají k sobům na pár metrů.