Hlaďák - noční můra aktivních lidí

Po obědě vyjíždím plná energie na své oblíbené běžkařské kolečko na Černé hoře v Krkonoších. Svítí sluníčko, sníh se příjemně třpytí a všude kolem mě se s běžkami na nohou a hůlkami v rukou pohybuje více či méně elegantním způsobem spousta lidí. Jsem nalehko, není potřeba se navlékat, vždyť sjedu tři kiláčky s kopce a už jsem na tratích, nakroužím tak patnáctku a pojedu zpět do chaty na véču. Dodržuji však jednu zásadu: šusťákovku vždycky s sebou, třeba ovázanou okolo pasu. Člověk nikdy neví, co se stane na horách s počasím v průběhu další hodiny.

Dneska mi to opravdu jde, lyžičky dobře namazané, technika skluzu vyladěná, prostě to frčí. Pro tyhle dny běžkování zbožňuji. Cítím se trochu unavená, ale byl by hřích jet teď do chaty, zvlášť když se v posledních letech dostanu na týden na hory tak jednou, dvakrát za zimu. "Ještě dám tři kolečka a zamířím do chaty," slibuji si.

V zápalu jízdy nepozoruji úbytek lyžařů na tratích a s postupem času kroužím na kolečku sama. Přituhuje, oblékám si šusťákovku a je mi zase hej. To se jede, říkám si, dám opravdu poslední kolečko a pojedu do tepla. Z příjemného světla se stává nepříjemné šero, sem tam foukne pěkný vítr a zdá se, že snad v podvečer bude chtít spadnout mlha a celá Černá se zahalí do svého obvyklého mlžného oparu. Nevadí mi to, vždyť dokončím na kolečku poslední kilometr a čeká mě jen stoupání do chaty. Při pomyšlení na teplou sprchu mi po rtech přejede lehký úsměv, který však vzápětí zmrzne.

Nohy i ruce mi těžknou, lyže už neodjíždí tak jak předtím a do těla celého těla se dává nepříjemný třas. Z jízdy se stává chůze a z chůze ploužení. Nerozumím tomu, jsem hrozně zmatená. Kde se ta únava bere? Nestíhám moc přemýšlet. Snažím se metr po metru přiblížit k závěrečnému kopci, ale každičký krok i nádech mě stojí nezměrné úsilí. Uvnitř těla všechno křičí, do žaludku se dává křeč a krk mám stažený. Volám "pomoc", ale z hrdla se neozývá vůbec nic. V ústech mám tak sucho, že se mi jazyk lepí na patro. Ztuhlé tělo přestává úplně poslouchat, stojím na místě, před očima mžitky a jediné co vnímám je absolutní vyčerpání a bezmoc. Silou vůle se shýbám s nápadem, že odepnu lyže a zkusím jít alespoň pěšky, ale zůstávám dřepět zapnutá ve vázání.

V duchu si procházím lidi na chatě. Vůbec netuším, zda vůbec někdo ví, kde jsem. Jsem dezorientovaná. A všude ticho, jen vítr hýbe stromy a vyvolává strašidelné zvuky, které se v mých uších násobí v nesnesitelné kvílení. Nejsem si jistá jestli fakt, že vidím jenom obrysy, je způsoben tmou nebo něčím jiným. Chce se mi brečet, když se mi v hlavě objeví otázka, jak dlouho člověk vydrží v noci na horách ponořených do sněhu. Chce se mi brečet, když si vzpomenu na přihlouplou přednášku na lyžáku, která se nám v patnácti zdála opravdu legrační a kde nám ještě legračnější horský vůdce vyprávěl o případech úmrtí na horách, ke kterým došlo pár metrů od chaty. "…dvacetiletá dívka zemřela na podchlazení pár kilometrů od chaty…", vybavuje se mi v hlavě úryvek z novin. Pláču bez slz.

Z monotónního hlasu hor vystupuje najednou nepřirozený zvuk. Někdo se přibližuje - napadá mě, ale přičítám to halucinaci. Teprve když v podpaží ucítím něčí ruce, uvěřím, že mě kdosi zvedá. Mluví na mě a vkládá mi do úst kostičku čokolády. Okamžitě se mi dělá líp. Zvládnu se i napít ionťáku, který mi podává. Rozpoznávám svého kamaráda z chaty. Začínám vnímat, že se pro mě vrátil i to, že je naprostá tma. Zuje mě z lyží a podpírá. Jdeme směr chata, po chvíli dostávám další dílek čokolády a po další už mohu vyprávět, jak málo chybělo a byla jsem druhý den na titulkách novin.

Vyjet nalehko znamená mít s sebou minimálně šusťákovku, čokoládu a ionťák. Jsou to tři základní věci, které by člověk měl s sebou mít vždycky. "Táhnout" na sebemenší výlet ledvinku se vyplatí. Neváhejte a pravidelně, zhruba po půl hodině, snězte alespoň malý dílek čokolády. Nevěřili byste, co všechno ty energetické mlsoty dokáží za zázraky a jak je nebezpečné vyjet bez nich.