Kaňon Tara

Voda je neuvěřitelně čistá, průzračná, ledová. A hlavně je pitná! Plavou v ní zvědaví pstruzi. Vaříme si zde opožděnou snídani a správci dáváme loknout zteplalé becherovky. Na oplátku od něj očekáváme, že nebude chtít žádné vstupné, kdyby se náhodou nějaké muselo platit. Přeci jenom hodláme vstoupit do Národního parku Tara. Správce nás jen upozorňuje, že asi po třech kilometrech pěší chůze dorazíme k největšímu vodopádu Evropy.

Posilněni nudlovou polévkou vyrážíme konečně po svých, s bágly plně naloženými. Silnička se opět klikatí po skalním úbočí, pod námi dole bublá říčka Tara. V dálce se přes kaňon klene nádherný most s poměrně hodně originálním názvem „Most na Tare“. Vcházíme do tunelu vedoucího skrz skalní masív. Přímo v tunelu je ve skále průchod na vyhlídku. V hloubce pod námi hučí onen vychvalovaný vodopád. Po nalezení cesty necesty k němu sestupujeme. Je krásný, je obrovský, ale rozhodně není největší v Evropě, jak avizoval správce. Vodopád má přesto jednu zajímavost a tou je jeho poloha. Vytéká přímo na úpatí několik set metrů vysoké skalní stěny, žádný přítok, potok, jezírko, nic. Přímo ze skály. Nedaleko vodopádu, přímo na břehu říčky Tara, nacházíme místečko k utáboření stvořené. I když je teprve pravé poledne, nikdo z nás nepochybuje o tom, že zde zůstaneme až do zítřka.

Je to nádhera. Jemný píseček, obrovské skalní balvany, ledová, ale průzračná voda, nikde ani živáčka. Až do večera si důkladně užíváme, na programu dne je koupáníčko, opalováníčko, lenošení, soutěžení, tlachání a popíjení. Alkohol malinko odrovnal Spída, který díky tomu přichází o těstovinové orgie, které večer pořádáme. Uvařili jsme tři druhy těstovin, které jsou rozmístěny v ešusech zhruba po dvou metrech od sebe a my se lžícemi chodíme a ujídáme, podle toho, jak se nám zrovna chce. Jenom Spído chudák moc chuť k jídlu nemá. Jelikož se nacházíme v Národním parku Tara, kde se oheň rozdělávat nesmí, ale nám se přesto chce mít ohníček, vyhrabáváme na břehu říčky v jemném písku „bezpečnostní“ jámu, aby záře plamenů nebyla vidět do daleka a u ohníčku sedíme dlouho do noci. Máme obavy, že v noci bude zima, přeci jenom jsme u řeky a v horách. Ale ničeho takového jsme se nedočkali.

Světově proslulý kaňon Tara, též nazývaný „Slza Evropy,“ je místy až 1300 metrů hluboký a v délce osmdesáti kilometrů se zařezává do okolních horských úbočí a planin. Je to jednoznačně nejhlubší kaňon Evropy. Tady jsme strávili klidnou noc.