Potěmkinovy vesnice v Himálaji

Turistický ruch navždy mění tvář himálajských vesniček. Pokud se dobře díváte, všimnete si toho už při příjezdu. Zatímco celý svah je nalinkovaný terasovitými políčky, na nichž sedí malinké domky, k silnici jsou přilepeny nejen tradiční dřevěné krámky, ale i vícepatrové pestrobarevné budovy nově vznikajících hotelů. Ještě líp to uvidíte, když z auta nebo autobusu vystoupíte. Na bázáru vás budou válcovat nabídkou svých služeb Indové, kteří přijeli z nížin za byznysem. Ujdete pár kroků směrem na kopec a začnete potkávat garhválské ženy v tradičních krojích a s nůší sena na zádech. Silnice se opravují, rozšiřují a asfaltují. Na stavební techniku narazíte skoro v každé zatáčce. Každé údolí se může také pochlubit alespoň jednou rozestavěnou vodní elektrárnou. Uprostřed hor už není zádnou vzácností narazit na dlážděný kamenný chodník jako v Krkonoších. A s příchodem zimy se všichni přesunou dolů do údolí. Tedy kromě těch několika krojovaných vesničanů. Ale jak dlouho tady vydrží, než taky odjedou za lepší prací?

Mezi staženými roletami se prohání studený horský vítr. Na návsi není živá duše kromě řidiče džípu, který za chvíli odjíždí zpátky do Guptkáší. Nasedám dovnitř a jedu taky. Teprve cestou zpátky to všechno vidím. V Sítápuru roste asi pět nových hotelů. V Rámpuru změna, jenom čtyři. Chlapi řežou prkna, ženské sedí na hromadě kamení a roztloukají štěrk. Je po sezóně a do jara tady vznikne továrna na turisty. Náboženství už se Indii podařilo vyprodat do poslední kapky posvátné ganžské vody. Jak dlouho to asi bude trvat, než rozprodá i svou přírodu?