Severní stěna Eigeru

První pokus

11. Srpna 1858 první horští vůdci z Grindenwaldu vystoupili na západní stěnou na vrchol. Tím začala historie dobývání Eigeru. Postupně byla zlezena i východní a jižní stěna, jen do severní stěny se dlouho nikdo neodvažoval. Až v roce 1935, tedy téměř osmdesát let poté co první člověk stanul na vrcholu Eigeru, se troufli se stěnou změřit své síly dva mnichovští horolezci Karl Mehringer a Max Sedlmayer. Tito dva byli řazeni mezi nejlepší a nejopatrnější horolezce a měli za sebou již řadu těžkých výstupů. Směle do stěny nastoupili a brzy nikdo nepochyboval, že stanou na vrcholu. Eiger jim však nepřál a třetí den ve stěně se zkazilo počasí. Nemohli již pokračovat tak rychle, což se jim nejspíše stalo osudným. Tato vynikající dvojice již nikdy nestanula na žádném vrcholu a my se již nikdy nedozvíme, co se tenkrát na stěně přesně stalo. Víme však, že ještě po pěti dnech byli naživu, sedmý den však již bylo nalezeno tělo jednoho z nich, který zmrzl ve stoje.

Následovalo ještě několik pokusů od nejvýznačnějších horolezců, avšak všechny skončili tragédií, z nichž nejstrašnější je konec expedice z července 1936, které se účastnili Rakušané Edi Rainer a Will Angerer a Bavořané Anderl Hinterstoisser a Toni Kurz. Myslím, že stojí podrobnější popis.

Nadějný začátek

Sobota 18. Července: Do stěny nastupují dvě lanová družstva, která se ovšem zakrátko spojují v jedno, i když místy lezou opět po dvojicích. Začínají velice úspěšně a rychle se posouvají vzhůru. Jejich postup je však ke konci dne zpomalen úrazem Willa Angrera, který je zasažen padajícím kamenem. Kurz a Hinterstoisser spouštějí lano a pomáhají Angrerovy vzhůru. První bivak a družstvo je již za polovinou stěny. Zdá se to jako neskutečný výkon.

Dalšího dne začínají lézt až v sedm ráno a na jejich postupu je znát Angrerovo zranění, postupují výrazně pomaleji než předchozí den. Úspěšně se dostanou přes “Žehličku” a bivakují pod místem, kde tragicky skončil pokus Mehringera a Sedlmayera a kterému se od té doby říká “Bivak smrti”.

Situace se komplikuje

Třetí den opět vyrážejí na sedmou hodinu. Hinterstoisser a Kurz lezou jako první lanové družstvo, následováni Angrerem a Rainerem. Asi po třiceti minutách se však druhé družstvo zastavuje a první skupina se vrací. Po dlouhé poradě se všichni čtyři vrací dolů. Tím dokázali své mistrovství, lidský život je pro ně důležitější než dosažení vrcholu. Sestup však není snadný, toho dne urazili pouze 300 výškových metrů, což je třetina vzdálenosti, která je ještě čeká. Musejí bivakovat potřetí. Třetí noc strávená ve stěně. Je pravděpodobné, že všechno oblečení mají úplně promočené, mráz je sužuje celou noc, avšak ráno opět pokračují. Eiger dokazuje, že pěkné počasí v jeho okolí je pouze výjimka a ukazuje svou pravou tvář. Voda stékající po stěně vlivem mrazu pokrývá skálu tenkou vrstvou ledu, která nesmírně ztěžuje pohyb, zuří bouře a z horních částí stěny je bombardují kameny. Nyní před nimi stojí otázka, jak překonat traverz, který jim pomohl dostat se nahoru, ale který je bez lana (které po přelezení sundali) nelezitelný. Hinterstoisser, který jako první objevil průstup tímto traverzem, při cestě k vrcholu, se pokouší překonat ho i na zpáteční cestě. Jeho odvážné pokusy však skála hladká stěna stále odráží. Družstvo se tedy rozhoduje pro zoufalý čin. Chtějí sestoupit přímo přes obrovské převisy, kdy lano bude značně daleko od skály. V okamžiku kdy se chystají začít opět sestupovat, volá na ně hlídač z tratě zubačky. Všichni navzdory své obtížné situaci vesele odpovídají, že jsou v pořádku a jódlují. Albert von Allmen jim jde postavit vodu na čaj, neboť předpokládá, že se k němu brzy bezpečně dostanou a horký čaj jim udělá dobře. Avšak stále nikdo nepřichází. Albert opět volá na horolezce, zdali jsou v pořádku. Nyní se ze stěny však ozve pouze jediný zoufalý hlas, patřící Toni Kurzovy “ Pomoc! Pomoc! Všichni jsou mrtví! Zbyl jsem jenom já, pomoc!

Záchraná akce

Albert von Allmen volá horskou službu, která přes zákaz zachraňovat ze stěny smrti, neprodleně vyráží na záchrannou akci. Než se však dostanou na místo nehody, je téměř večer a záchranáři nemohou nic dělat. Volají na Kurze, ať vydrží do rána. Toniho čeká další noc ve stěně, nyní však visí zaháknutý ve smyčce, bez vybavení na bivakování a bez jedné rukavice. Do rána mu omrzne levá ruka. Nastává ráno a horští vůdci jsou již ve stěně a pokouší se dostat ke zraněnému horolezci. Bohužel nejdou schopni vylézt k němu a pomoci, takže jejich snaha troskotá pouhých čtyřicet metrů od místa, ve kterém Kurz visí. Dále nemohou. Volají na kurze, ať jim spustí lano, že mu pošlou potřebné vybavení, aby k nim mohl slanit. On však žádné lano již nemá a proto se s jedinou zdravou rukou pokouší dostat k Angrerovy, který visí oběšen v laně několik metrů pod ním a odříznout ho. Neuvěřitelné se mu povede, ale získá tím pouhých osm metrů lana, které ještě musí rozplést. Trvá mu to nekonečných pět hodin. Nakonec je však lano rozpleteno a spuštěno vůdcům, kteří mu na ně navazují vybavení. Toni už skoro nemá sílu lano vytáhnout, ale touha žít je silnější a po nepředstavitelném fyzickém i psychickém vypětí začne slaňovat. Vše jde dobře a jen pár metrů ho již dělí od záchrany. Ale ještě bude muset překonat poslední překážku. Uzel. Na sladovacím laně, asi pět metrů od horské služby je uzel, který neprojde sladovacím zařízením. Stále se ještě snaží uzel překonat, ale už je to nad jeho síly. Ještě jasně a zřetelně řekne “ Já už nemůžu!“

Tak blízko záchraně, tolik přestálého utrpení a nakonec zemře téměř na dosah zachráncům. Pro horské vůdce je to hrozný zážitek, na jaký ani tak otrlí lidé nezapomínají. Severní stěna se stále odmítá nechat pokořit.

Pokud Vás tato historie zaujala, doporučuji si přečíst knihu Heinricha Harrera Bílý pavouk.