Sobi a medvědi cyklistovi v patách

Snažím se vyhrabat ráfky z písku a najednou před sebou, asi 150 m na kraji lesa, vidím obrysy tří zvířat. Hýbe se to pomalu a líně, sakra, vždyť medvědi jsou už vzhůru a tady jich má být habakuk! Okamžitě zastavuju  a mžourám, ale nejde nic poznat. Přemýšlím o všech radách, co dělat, když potkám medvěda: rozhodně se neobracet a neutíkat, nelézt na strom, to umí medvěd taky. Snažit být co největší a co nejvíc zařvat, aby se nás medvěd lekl. No jo, ale i kdyby tu se mnou byla bývalá spolubydlící Katka a stoupla by si mi na ramena, tak bychom možná vypadaly jako normálně velký člověk, ale copak já sama mužů vypadat velká? A začít křičet? No já teď nejsem schopná vydat jakýkoliv zvuk, to by spíš medvěda pobavilo. Navíc jedno zvíře je větší než další dvě, takže nejspíš mláďata!
Tak čekám, pět minut, deset, pořád nic. Po dvaceti minutách mi dojde, že akce zřejmě závisí jen na mně, zvířata do lesa sama nepůjdou. Zavrhuji stupidní nápady typu: napíšu domů SMS, že se bojím. Bylo mi jasné, že odpověď by byla: „Otoč se a upaluj.“ Zkouším poslední pokus – teleobjektivem zjistit, co je to za zvířata, protože v tom roští to můžou být taky jenom losi. No ale můj foťák má teleobjektiv, že s ním člověk vidí tak na řídítka. Takže foťák nechávám přes rameno, ať aspoň vyfotím, co mě sežralo. Do jedné ruky beru pepřový sprej, do druhé největší sobí paroh, co jsem cestou našla a jimiž mám teď bohaté ověšené kolo, a pomalu jedu vstříc záhadě.
Po několika metrech poznávám, zprvu k mé úlevě, že jsou to sobi. Úleva netrvá dlouho, protože to jsou ti větší losi a navíc kráva s dvěma mladými, takže taky žádná sláva. Mamina si mě už všimla a zvědavě si mě prohlíží. Čekám, že zaběhnou do lesa, jak jsme na to zvyklí od srnek. Zrovna ráno mi jedna paní na sobí farmě povídala, že mají čerstvé tele a je nebezpečné tam chodit. No tak zase chvíli čekám a nic, koukáme na sebe, kdo s koho. Zazvoním na cyklozvonek, jako na potvoru jenom tak zachrochtá. Asi i on se bojí a má stažené hrdlo, musím zvonit víckrát, než to vydá nějaký zvuk. Ale kráva ne že se lekne a s mláďaty uteče, ona se zvědavě ke mně rozeběhne. Teď už fakt nevím co mám dělat, v panice nasedám na kolo. To ji konečně vyplaší a všichni utečou. Fuj, šlápnu do pedálu a jedu jako o závod do Bjorlandetu.
Hahaha, sranda? To má pokračování. Já si začínám uvědomovat, že nejsem tak neohrožená. Každý se mě ptá, jestli se nebojím cestovat sama, ale zaprvé co mám dělat, když se mnou nikdo jet nechce, a za druhé, lidí se tady bát nemusím a na horách nejsem, tak co by se mi mohlo stát? Na zvířata jsem nějak zapomněla… Takže když jsem dorazila a našla přístřeší, moc mě to neuklidnilo – čekaly tu na mě jen tři zdi, ta poslední dlouhá chybí a ohniště je venku. Vařím pozdní večeři a mezitím si ustýlám na podlaze. Od jezera mě každou chvíli vyděsí praskající větvičky a led, bojím se už i vlastního kýchnutí. Takže místo zavíracích dveří dorvu do vchodu asi tunovou lavičku, na to ještě naaranžuju špalky a do zbývající mezery cpu kolo, aby to medvěd neměl tak lehké.
Je před půlnocí a venku pořád jako ve dne. Napadne mě ještě zkusit, jak rychle jsem schopná doběhnout od ohniště k zavíracím záchodům, co jsou asi 50 m daleko. Nevím, jak rychle běhá medvěd, ale mužů zjistit, jak dlouho to bude trvat mně. Když doběhnu, otevřu, a hele, oni to jsou toalety pro invalidy, akorát dlouhé na moji karimatku, z druhé strany se vejde kolo a dokonce to má na dveřích západku! Čas do půlnoci strávila stěhováním. Hezky se mi spalo – záchodový zápach tam nebyl, nefoukalo tam a aspoň tam byla trochu tma. Tak takhle dopadl můj hrdinský výlet do skandinávské divočiny!
(to jen krátké líčení jednoho běžného večera;)

Autor tohoto příspěvku získává 30% jednorázovou slevu v obchodu Holan sport v rámci soutěže Humor na cestách.