Za výdělkem do Burgundska

Prvotní dojmy

Když jsem přijela poprvé do Vosne-Romanée, malé vesničky obklopené lány burgundských vinic, čekal mě šok. S mojí tehdy pochybnou francouzštinou jsme se s kamarádkou hlásily u našeho zaměstnavatele. Jeho žena nás zavedla přes ulici do noclehárny pro sběrače vína. Budova patřičně zchátralá, dole umyvadlo a záchod, nahoře dva velké pokoje se železnými palandami – jeden pro holky, druhý pro kluky, celkem pro asi 20 lidí. Po zdlouhavé cestě z Prahy autem jsem překonala obavy z všudypřítomné špíny a plísně a svalila se na postel. Ta se zhoupla, zavrzala a po vteřinovém zaváhání se svezla asi o 10 cm. Tady nebudu ani minutu, natož čtrnáct dní!

Prázdná realita

V naivní představě, že nás procházka městečkem trochu povzbudí, jsme se šly projít – telefonní budka, traktor a nevěřícně zírající tlupa špinavých francouzských dělníků.  To jsme ještě netušily, že po deseti dnech se mezi nimi ztratíme. Byla zde také jedna trafika, ale kromě vinic a výše zmíněného nic ani hospoda. Naše zděšení už nemohlo být větší. Realita následujícího prvního pracovního dne nás vyvedla z omylu – mohlo. Ráno v osm snídaně, pak si vezměte svůj „so a sekatér“(kýbl a nůžky) a jedeme sbírat víno na vinici. Nasbírané víno jsme z našich kbelíků sypali do velkých košů na zádech našim nosičům, ti pak obsah sypali na dodávky přistavené u vinic. Byli jsme rozděleni na skupiny asi po deseti sběračích, každá měla vlastního nosiče. Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy do něčeho takového nepůjdu.

Špinavá dřina

Na práci jsem si však rychle zvykla, čtvrtý den mě dokonce i přestala bolet záda. Ten samý den jsem pochopila, že mi došly čistá trička a že prát je nemám sílu. Pokud jsem ze sebe chtěla smýt tu lepkavou vinnou šťávu, kterou jsem měla úplně všude, a užít si sprchu teplou, musela jsem se o ni porvat. Dvě sprchové kabinky pro 35 lidí, kdy teplá teče jen prvním dvěma šťastlivcům, byly krajně nedostačující.

Víno kam se podíváš

Ledy tak ve mně polevily nejen pod tíhou práce, ale i nových přátelství a neopakovatelných zážitků, a já jsem za rok přijela na stejné místo. Nejenže už jsem ani nebyla příliš vyvedená z rovnováhy, ale dokonce mě práce i bavila. Počasí nám vždy přálo, byť jsme trhali víno koncem září. Většinou tomu tak nebývá. Práce byla sice na francouzské poměry placena minimální mzdou, ale nakonec jsem si po více než týdnu odnesla něco kolem 460 Euro, i po strhnutí částky na ubytování a stravu. Jídlo na rozdíl od noclehárny bylo výborné. Možná jsem ho nadhodnotila, protože miluji francouzskou kuchyni, ale všichni jsme se bez výjimky alespoň shodli na kvalitě vína. Víno jsme totiž nejen sbírali (a jedli), ale též vydatně pili. K obědu, večeři a především po večeři do časných ranních hodin to bylo samozřejmostí. A když jsem se jednou při práci na vinici požádala o pití, kolega z Belgie mi podal láhev bílého vína. Na žádost o vodu se mi dostala zamítavá odpověď. Takhle to tu chodí.

Vinařská kocovina

Sbírali jsem sice víno vyhlášené svou kvalitou po celé Francii (u nás láhev z Vosne-Romanée pod 2 000 Kč těžko pořídíte), ale upřímně řečeno, po skončení vinobraní jsem teprve pocítila, co je to kocovina. Pokud týden pijete byť značkové víno a pak náhle „vysadíte“ po návratu domů, je aklimatizace nelehká. Vrátíte se ze světa sama pro sebe, kde jste všichni na jedné lodi, špinaví, unavení prací a vínem, bezstarostní, schopní dělat věci, které doma neděláte (jako například zpívat českou hymnu na stole v jídelně za hrobového ticha spolupracovníků).

Burgundské zvyky

Pokládala jsem za nemožné být špinavá, zbahněná a ulepená ještě víc než po celém dnu česání vinné révy, ale opak byl pravdou. Jste-li na vinobraní poprvé a jste-li mladá cizinka, tradiční burgundský zvyk na konci vinobraní vás nemine. Po ostříhání posledního keříku vinice jsme se s úlevou a zadostiučiněním pustili do bitky, kdy hrozny drahého vína létali vzduchem, za trička, do vlasů apod. To by se dalo přežít, ale přijde-li k vám dvoumetrový nosič vína, přehodí-li si vás bez varování přes záda a za obecného veselí ostatních vás hodí do nasbíraného vína na kamionu, to už bylo i na mě trochu moc. Zvláště snaží-li se vás ještě do toho značkového vína zahrabat a tu štiplavou šťávu máte v očích, uších, prostě všude. Nezbývalo mi pak nic jiného než napochodovat do sprchy oblečená a obutá a postupně se nalepeného oblečení zbavovat pod proudem vlažné vody. Moje kamarádka i ostatní včetně našich kanadských přátel na tom nebyli jinak. Všichni do jednoho jsme to, co zbylo z našeho oblečení, vyhodili od připravených igelitových pytlů. I to k práci na vinobraní patří. Tehdy jsem nadávala, dnes na to s úsměvem vzpomínám.

Zkouška pro otrlé

Vinobraní ve Francii není jen práce, ale i sáhnutí si na dno svých fyzických sil, když se po probdělé noci následující den 8 hodin na vinici shýbáte nahoru a dolů. Je to ale také vytvoření si nových obzorů, alkoholických návyků a především přátel, kteří se těžko opouštějí.