Zimní táboření v tee-pee

Postupem času jsme chtěli ale zkusit i něco zajímavějšího než je letní táboření a tak, když jsme před pár lety řešili co podnikneme na Silvestra, byl nápad jet pod týpko s nadšením přijat. Velikou podporu v tomto nápadu nám poskytl i náš oddíl, který zapůjčil téměř veškeré vybavení, potřebné pro stanování v zimě.

Rozhodli jsme se na místě zůstat tři noci. Což stále považuji za ideální dobu pro takovouto akci. Jelikož nikdo z nás ještě se zimním tábořením neměl zkušenosti, měli jsme sebou pořádnou hromadu věcí, které jsme sotva nasoukali do dvou aut.

Je pátek ráno a pět chlapů vyráží směr česká Sibiř vstříc svému nejasnému osudu. Přes noc nám zima nadělila kupu nového sněhu, což všem udělalo obrovskou radost. Obzvláště mě, řidiči Favorita, který tou dobou neměl na zimní pneumatiky. Naštěstí cesta proběhla bez komplikací a brzy jsme dorazili na místo. Zaparkovali auta a pustili se do přenášení věcí do tábořiště, které se nacházelo asi pět set metrů pod kopcem na loučce ze všech stran obklopené lesem a kolem které protékal čůrek zamrzlého potůčku.

Věci jsme tedy na několikrát odnosili a pustili se do samotné stavby. I když každý z nás postavil nespočetně týpek, ukázalo se, že je to v mrazu přeci jen něco jiného. Každá věc byla najednou obtížnější. Jen vylézt šest metrů po zasněženém omrzlém stromě a rozvázat zmrzlý provázek a shodit 14 ledových tyčí, byla lahůdka. O hledání oblázků v potoce raději nemluvím. Když už jsme měli všechny tyče připravené, prostor pro stan zbavený sněhu a pokřtěný, začala stavba. Svázali jsme trojnohu, postavili ji, povolila se, znovu jsme ji položili, lépe svázali, zvedli, přidali dalších devět tyčí a nakonec zdvihli "stavičku" s navázanou plachtou. Zjistili, že je něco špatně. Bohužel jsme se nemohli shodnout co. Zadní část plachty ležela na zemi, zatímco u vchodu byla asi půl metru ve vzduchu. Po pár zoufalých pokusech a doladění pomocí posouvání tyčí jsme opět celou konstrukci rozebrali a začali znovu od svázání trojnohy.

Nyní trochu přeskočím, protože podobná situace se opakovala následující čtyři hodiny. Nahoru a dolu. Tisíc a jedna varianta měření vzdáleností a dohadů zdali základna trojnohy má tvořit rovnostranný, nebo rovnoramenný trojúhelník. Nic nepomáhalo, stále bylo něco špatně. Když se začínalo blížit stmívání, rozhodli jsme, že tentokrát to prostě postavíme, ať si tam jsou chyby jaké chtějí. Připravili jsme všechny provázkové míry a pustili se do toho. A ono to nakonec opravdu vyšlo. Nejspíš to nebylo nejukázkověji postavené tee-pee, ale nám přišlo dokonalé. Bohužel toto byla jen velmi hrubá stavba a před námi bylo stále neuvěřitelně mnoho práce. Vyrobit kolíky a zatlouct je do zmrzlé země, navázat "laining", vykopat ohniště a připravit postel. To vše už jsme samozřejmě dělali s čelovkami. Nakonec se vše povedlo a my mohli začít řešit dřevo na topení. První noc jsme silně neodhadli, kolik dřeva je člověk v zimě schopen spálit a celou noc jsme chodili ubírat z místních zásob, na které jsme původně nechtěli ani sáhnout.

Vnitřní rozložení stanu jsme volili následovně. Vpravo od vchodu jsme měli kuchyňku a bar, následovalo odkladiště batohů. Proti vchodu jsme vytvořili velké letiště, na které se nás pět pohodlně vešlo. Vedle byla druhá "skříň" a za ní z druhé strany vchodu dřevárna. Toto rozdělení se nám osvědčilo a všechny následující roky, kdy jsme jezdili na Silvestra pod týpko jsme ho drželi.

Postel jsme vytvořili ze dvou rámů s krajinkami, na které jsme rozložili igelitovou plachtu proti vlhkosti odspodu, celty, deky, karimatky, staré dekové spacáky a opět deky. Bylo to naprosto luxusní ležení, přes které rozhodně zima neprošla, a nikde nic netlačilo, takže jsme spali jako v bavlnce. Bokem jsme si ještě nechali každý jednu celtu, na přikrytí spacáků proti oharkům.

Pokud si někdo myslí, že jsme museli mrznout, musím ho ubezpečit, že vůbec ne. Topení ve stanu sice není moc efektivní, což znamená, že v okamžiku kdy se zmenší oheň, teplota rapidně klesne, ale dokud hoří, může být člověku pekelně vedro. S čím se ale musí počítat je kouř. Dobře postavené tee-pee by sice mělo dobře táhnout, ale v zimě nám to nikdy moc dobře nefungovalo ať jsme dělali co jsme chtěli, Každý den se nám povedlo se vyudit. Svou roli v tom nepochybně hraje promrzlé a vlhké dřevo, které bylo potřeba kolem ohně dosušovat. Jakmile se ale oheň rozhoří, člověk ničeho nelituje. A užívá si onoho naprosto ojedinělého zážitku.

Horší to ale bývá ráno. V okamžiku kdy se člověk za světla probudí, zjistí že na všem leží slušná vrstva popela, ve spacáku má propálenou díru (pokud má štěstí tak jen jednu) i přesto že byl celý zamotaný v celtě, která nyní leží odkopaná u nohou. Všude na zemi je bahno a veškerá voda je zamrzlá. Okamžitě se tedy musí rozdělat oheň, aby se člověk mohl alespoň trochu napít a ohřát.

Většinu večerů jsme trávili hraním karet, deskových her nebo na kytaru. Dopoledne jsme vyráželi na výlety po okolí a vždy nás mrzelo (někoho i štvalo), že nikdy nebylo dost sněhu, abychom vyrazili na běžky. Odpoledne jsme pravidelně trávili děláním dřeva. Naštěstí v okolním lese bylo vždy dost soušek, které jsme mohli porazit a zpracovat. I přesto je potřeba počítat s několika hodinami s pilou a sekerou.

Nejnepříjemnější na celém zimním táboření je odjezd, když člověk musí, často namrzlé a začouzené tee-pee zabalit, všechno vrátit na své místo a hlavně někde usušit obrovskou špinavou a smradlavou plachtu. Bohužel nesmrdí jen stan, ale také všechno co si člověk vezme sebou. Je důležité si proto rozmyslet, co ze svého vybavení si vezmete, protože kromě smradu je tady velké riziko propálení, roztržení atd. Osobně proto mám jednu sadu oblečení, kterou používám téměř výhradně pro zimní táboření. Přes všechny nepříjemnosti pro mne však zimní táboření zůstává tou nejlepší volbou na trávení Silvestra.