Vybavení na cyklocestu kolem světa

Vybavení

Zvolili jste horská kola. Na cestě jste potkali ruského cestovatele na silničním kole a on typ kola díky vám přehodnotil. Zkoušeli jste jet i na jiném kole?
Vždycky jsme jeli na horském a nikdy na jiném. Nedá se říci, že bychom celou dobu potřebovali horské, ale bylo třeba jet na něčem, co vydrží. Také záleží, jakým stylem kdo cestuje. Když někdo dělá tři roky v Americe a potom ji projede a další léta dělá v Asii a zase ji projede, může mít na každou cestu jiné kolo.

Různě náročné terény, jakými je sníh, jemný písek nebo asfalt, si zaslouží speciální pláště. Vezli jste s sebou pláště na sníh, asfalt a šotolinu?
Rubena nám vyšla vstříc a nabídla tři druhy plášťů. Jeden jsme použili jen v Grónsku, další byl hladký – na tom jsme jeli v podstatě pořád. Rusko, Mongolsko a Čínu jsem projeli na hrubším, nasadili jsme jej zase až v Jižní Africe. Od Paříže jsme jeli opět na hladkém. Pláště určitě pomáhají na závodech, stejně jako si třeba plavci vyholují hrudník, ale naše túry jsou o něčem jiném. Rozhodně jsme každé ráno nezkoumali, jestli pojedeme po šotolině, písku, nebo asfaltu a nepřevlékali kvůli tomu pláště.

Spousta dobrodruhů sní o návštěvě míst nedotčených civilizací. Na druhou stranu je člověk v těchto odlehlých nekonečných pustinách odkázán jen sám na sebe. Vám na poušti Gobi přestal fungovat benzinový vařič a jedli jste bujónové kostky s chlebem. Myslíte, že jste podcenili jízdu opuštěnými oblastmi?

Průjezd pouští Gobi jsme spočítali asi na deset dnů. Více jsme toho vézt nemohli, nevešlo by se to do brašen. Je pravda, že to byla naše první cesta bez lihové postýlky. Benzínový vařič nás nikdy nezklamal, ani jsme si nepřipustili, že by nám mohl nefungovat. Prostě se jednoho dne rozbil a bylo to. Potkali jsme Slováky, co jeli na kole Hedvábnou stezku. Měli s sebou kromě rámu všechny náhradní díly - přední náboj, zadní náboj, přehazovačku. Kolo vážilo prý přes 100 kg. Takhle se dá taky jezdit, mít s sebou všechno náhradní. Ale každému vyhovuje něco jiného.

Na třináctikilových kolech jste v brašnách vezli kolem 35 kg. Každodennímu vystavení takové zátěži, slunečnímu žáru, dešti a sněhu odolávaly klasické sériové cyklobrašny, tedy žádné ušité na míru. Kolikrát jste je měnili a v jakém stavu je vyhazovali?

Jedna sada vydržela zhruba jeden rok. Když si spočítáte, že jsme dennodenně po celý tři roky měli brašny pod otevřeným nebem, tak to zas není tak špatné. Brašny se nerozpadly. Pravda, měli jsme pár pádů, při kterých jsme je prodřeli nebo protrhli. My bychom nejspíš dojeli do cíle s původní sadou, ale obměna brašen byl spíše požadavek sponzora – brašny jsme samozřejmě vůbec nemyli a po roce měli úplně jinou barvu. Na fotkách vypadaly nové brašny lépe. Modrý vak na spacák vydržel taky asi tak rok. Při balení spacáku se roluje pořád stejně a časem tak nepromokavý plast začne opadávat.

Jak jste byli spokojeni s ostatním vybavením?

Kdybychom vyjížděli dneska, tak bychom měli stejné věci kromě foťáku a videokamery. Měli jsem analogovou zrcadlovku s objektivy 28-80 a 70-300. Vývoj se za ty 3 roky u fototechniky posunul a dnes bychom si vybrali jinak. Termoprádlo Moira ušetřilo v brašnách místo i váhu a vydrželo po celé 3 roky včetně ponožek. Každý jsme spotřeboval 6 cyklistických kalhot Cykloschein. Stan Hannah Lighter jsme měnili jednou. U vnitřního stanu se protrhl zip, podlážka nefungovala dobře, pokud jsem stan stavěli na mokré zemi – měli jsme mokro pod karimatkami. Tento model je s jednou předsíní a nám to vyhovovalo - všude jsme se s ním vešli a nebyl tolik vidět. U spacáku jsme se rozmýšleli, jestli není zbytečné s sebou tahat tříkilový zimní spacák kvůli pár nocím v mrazu. Vybrali jsme si lehký třísezónní model Hannah Sherpa, vážící 1,3 kg. Udělali jsme dobře.

Samonafukovačky Insul Mat nás zklamaly. Obě se přestaly po měsíci samonafukovat a naopak se samovyfukovaly. Nenašli jsme, kde je díra, ale i tak jsme si je nechali. Nějaký ten vzduch se v nich udržel. Léta před tím jsme jezdili jen s alumatkama, tak jsme byli vytrénovaní. U pohodové dovolené by nás asi štvalo, že nespíme na pohodlné karimatce, ale po 120 km najetých denně se spí dobře i na vyfouklé karimatce. Šlapali jsme v teniskách, v dešti a zimě v pohorkách. Nové tenisky vydržely Lucce celé 3 roky, pohorky jsme měnili v polovině cesty. V tretrách s nášlapnými pedály by se špatně chodilo, a kdyby se rozbily, tak v čem pojedeš? Měli jsme klasické klipsny. Ale v sandálech jsme nešlapali. Zničili bychom si v měkkých podrážkách nohy. Rám kola prask Lucce na Novém Zélendu. Ocelové nosiče jsme měnili spolu s kolem, ale nebyly poškozené.

S prasklým rámem se nejede dobře. Jak jste si poradili?

Takové kolo připomínalo odpružený model. Hliník nám svařili v dílně v 5 km vzdáleném městě. Ujela na tom svařeném kole ještě etapu z Melbourne do Sydney, ale před cílem rám v novém sváru opět praskl. Provizorně jsem to stáhnul umělohmotnými svorkami a dojeli jsme zbývajících 200 km. V Sydney jsme koupili ten nejlevnější rám, nechali jsme přehodit komponenty a dojeli Austrálii a Fidži. Mezitím se odeslala z Čech nová kola do Ekvádoru – kvůli času i ceně za balík. Přelet z kontinentu na kontinent bez kol byl klidnější. Nemuseli jsme se bát o nadváhu, ztrátu kol apod. Zdá se to možná komplikované, ale my tím ušetřili spoustu peněz za přepravu nových kol přímo do Austrálie. Lucka pak v Austrálii kolo prodala a já to svoje nechal tamějším krajanům. Jezdí tam dodnes.

Obrovské teplotní rozdíly od plus 54°C do nočních minus 30°C jsou dost náročné na oblečení.
Měli jsme na zimu jaegerovky s šusťákama, a jednu zimní bundu, tedy zateplenou neprofukavou flísku. Zimní věci jsme poslali z Grónska domů, v Japonsku jsme jezdili ve sněhu bez teplého oblečení. Nejhorší zima byla ráno a večer, když jsme zalezli do stanu, ale od určité teploty se člověk na teploměr nedívá. Když byla voda ve flašce zmrzlá, bylo nám hned jasné, kolik uhodilo. Proč si kazit spaní či vstávání pohledem na teploměr. Na kole jsme se po pár kilometrech vždy zahřáli.

Při fyzické zátěži nestačí pít jen vodu. Čím jste doplňovali energii a čím čistili vodu?
Energii jsme doplňovali vším, čím jsme mohli. Na váze jsme přibrali vždy jen u krajanů – v Austrálii a Severní Americe. Vodu jsme čistili dvoufázovými tabletami v případě, že jsme měli podezření na kontaminovanou vodu.  Stávalo se to v Mongolsku, Rusku, Číně a Jižní Americe. Takto upravená voda se ale nedá pít dlouho.

Jak jste měli rozložený náklad na kole? Počítali jste třeba s tím, že kdyby vám někdo ukradl jedno kolo, tak abyste v pohodě přežili alespoň chvíli s tím druhým?
Ne, takhle jsme nepřemýšleli. Asi i proto se nám cesta povedla. Zbytečně jsme si nepřidělávali problémy. Vždycky se najde důvod proč nejet – ještě nemáme digitální diktafon atd. Ale proč dělat problém třeba z toho, jestli jsou kevlarové pláště lehčí o půl kila, když to kilo v konečném součtu zase tak velkou roli nehraje? Kdyby nám ukradli Lucky kolo tak bychom přišli o koupelnu a kuchyň, já jsem vozil náhradní díly. Při průjezdu Ruskem jsme se snažili budit méně pozornosti tím, že jsme si sundali žluté dresy. Lidé si nás stejně všímali, protože jsme měli přilbu. Pro ně jsme byli něco jako UFO.