Vlakem do Černé Hory

To už však postáváme v hloučku před vchodem na „Hlavák“ a čekáme na náš vlak. Čas se nám rozhodl zpestřit totálně „vodvařenej mládenec,“ který shání peníze na drogy. „Všechno co mám po ruce, vám prodám za stovku“ a nabízí sluneční brýle, které, jak bez ostychu přiznává, ráno ukradl svému bráchovi. „Ty stály dvacku v Tesku,“ ohodnotil je Dan zkušeným okem odborníka. „V drogách tě kamaráde podporovat nebudem.“ Mladík začíná být neodbytný, ale náš vlak je už přistaven. Feťáka ponecháváme vlastnímu osudu.

Ráno vystupujeme v Budapešti na nádraží Keléti. Máme pět hodin času, než nám pojede další spoj. Chvilku okouníme na peróně a přemýšlíme, jak se zabavit. Dan si rozlil pivo – podruhé. Dáváme se do řeči se dvěma rozhořčenými Angličankami, prý je včera v Praze na Václavském náměstí někdo okradl. „Skvělá" reklama.

Odpoledne nasedáme do vlakového spoje směrem na Novi Sad. Vagóny vlaku nejsou rozděleny na jednotlivá kupé. Sedíme všichni pěkně pohromadě v řadách jako v kině nebo letadle. Ještě před rozjezdem musíme s průvodčím řešit malé nedopatření. Máme místenkové lístky, ale někdo sedí na našich místech. Průvodčí jde sjednat pořádek, jenomže „Oni“ mají také místenky a na stejná sedadla jako my. „Jak je tohle možný?“ Za odborného dohledu průvodčího provádíme „škatulata hejbejte se“ a nakonec sedíme pohodlně všichni. Tím problémy nekončí.

Jeden opálený Srb s postavou „Dlouhého Bidla“ v tričku jugoslávské atletické federace se začal na celý vagón rozčilovat, kdože si to položil bágl na jeho batoh. Není to nic tajného, byl to Pítrs, který chce ochotně vyjít Dlouhému Bidlu vstříc. Jenomže Dlouhé Bidlo nadávat nepřestává a protože, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, „….si trhni nohu ty ....“ Dlouhé Bidlo metá vztekle blesky po celém vagónu, ale Pítrs nezůstává pozadu. Nakonec si Bidlo bere naštvaně svůj batoh, ve kterém veze zřejmě něco křehkého, což nikdo z nás samozřejmě nevěděl, a pokládá si ho opatrně na jiné místo. Největší jeho argument byl ten, že se měl Pítrs nejprve zeptat. V Srbsku by zřejmě bylo naprosto normální, když by Pítrs předstoupil před zaplněný vagón, pokorně a zdvořile by se nahlas zeptal „Dobrý den, prosím vás nevíte čí je tento batoh, rád bych si na něj položil svůj bágl?“ Srb by zajisté s úsměvem vyskočil a odpověděl by „Ne, ne, ten je můj, ale vezu mamince ze zájezdu broušené skleničky, tak si ho polož, prosím, někam jinam.“ Pak by si navzájem padli dojatě do náručí a my, ostatní cestující vlaku, bychom jim k tomu hromadně zatleskali…

Chce se mi na záchod, a tak jdu. Záchody jsou nablýskané jedna báseň, na vlastní oči jsem v žádném vlaku čistější neviděl. Ještě jsem nedokončil potřebu a už někdo bere za kliku. Je logické, že jsem se zamknul a na dveřích je tudíž červený pruh, že záchod je obsazený. Normální člověk by to pochopil a v klidu by počkal. Ne však tenhle člověk. Začal cosi křičet, bouchat do dveří, možná si i kopnul. Jsem moc zvědav, co je to za pitomce. Odemykám a kdo myslíte, že se na mě dobýval? Samozřejmě. Dlouhé Bidlo. To je přeci tele.

Kelabia - poslední maďarská vesnice, zůstala za námi. Kolem sedmnácté hodiny vjíždíme do Srbska. Chceme pochválit maďarské i srbské celníky za bezproblémový přejezd hranic. Ale zbytečně brzo, protože hned za hranicemi čtyřicet pět minut tvrdneme ve městě Subotica. Doma jsme si zjišťovali, jak je to s vízovou povinností při vstupu do Jugoslávie, respektive do Srbska a Černé Hory. Oficiální prameny hovořily o tom, že v létě nám vízum netřeba. Neoficiální prameny ovšem uváděli, že srbští celníci vyžadují a vybírají vstupní poplatek ve výši 55 euro. Teď se pravda ukáže, celých čtyřicet pět minut pobytu v Subotici trneme, kdy k nám přistoupí celník a bude po nás uvedenou sumu s úsměvem na rtu nebo s kamennou tváří vyžadovat. Jsme mile překvapeni, neboť se nic takového nestalo a náš vlak se rozjíždí do srbského vnitrozemí. Kdo čekal za okny vlaku změnu, tak je zklamán. Krajina je stejná jako v Maďarsku, snad jen s tím rozdílem, že v Srbsku jsou ještě rovinatější roviny a ještě rozlehlejší kukuřičné lány.

Večer přijíždíme do Noviho Sadu, kde musíme naposledy přestupovat. Vystupujeme z vlaku na zaplněném nádraží a máme pocit, jako kdybychom vlezli do prádelny. I přes poměrně pozdní hodinu je překvapivě teplo a vlhkost vzduchu vysoká. Přesedáme do vlaku, který si zaslouží přívlastek „Balkánský.“ V kupé odpadkové koše neexistují, a tak stejně jako ostatní, převážně Srbové, i my vyhazujeme odpadky oknem z vlaku. Okna jsou ušmudlaná, záchody k poblití špinavé, kryty elektrického rozvodu po vagóně jsou vylámány a dvířka visící na jednom pantu se s hlomozem otloukají o stěnu chodbičky sem a tam. Úměrně s tím jak se šeří a jak náš vlak peláší směrem k černohorským hranicím, začíná se krajina vlnit, přibývá kopců a údolí. Už za úplné tmy jedeme v horách. Vlak projíždí jedním tunelem za druhým, v pravidelných intervalech se střídají i mosty.

Je docela složité určit, kdy budeme vystupovat, protože na většině nádražích chybí cedule s názvem vesnice či městečka. Musíme se proto trošku vyptávat. Naší cílovou stanicí je městečko Mojkovac, kde hodláme vystupovat. Po zkušenostech s nočním výstupem z vlaku v Rumunsku před pár lety, kdy jsme to málem nestihli, jsme všichni, tedy i Dan, v plné pohotovosti připraveni s batohy v uličce provést urychlený výsadek z vlaku. Jenomže to, co předvedl „mašinfíra“, jsme fakt nečekali. Mojkovac, vystupovat, jenomže……
Suchy jako první v řadě otevřel dveře od vlaku, ještě ani nedošlápl na perón a vlak se začal rozjíždět. „Ty vole to snad né?“ Já jakožto druhý v pořadí jsem nejprve sundal ze zad bágl a vyhodil ho „na zkoušku“ otevřenými dveřmi ven a pak jsem se odrazil a skočil. Vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že by na peróně mohl být nějaký sloup, kandelábr, značka či stožár o který bych se mohl „totálně“ rozsekat. Můj skok trval jen chvilinku, ale hlavou mi proběhl celý můj život. Teprve za letu jsem si uvědomil, co všechno se mi může stát. „Co teď? Jak asi dopadnu? To bude nechutná držka! Hlavně abych si něco nezlomil nebo se neskutálel zpátky pod vlak!“ Dopadlo to skvěle. Žádnou tlamu jsem nehodil, nohy se nepodlomily a dopad na betonový perón jsem ztlumil krátkým popoběhnutím. Pítrs, na kterém byla řada s vystupováním už jenom zakřičel tmou ze vzdalujícího se vlaku: „Sorry hoši, do toho nejdu.“ A osaměli jsme. Nikdo další už z vlaku vystoupit nestihnul. „No tak to je bomba.“ Je hluboká noc. První noc na neznámém místě v neznámé zemi.