Projížďka po krásách severního Chile

Útvar z mušlí

La Portada je nádherný útvar v moři ve tvaru brány patřící mezi chráněné oblasti v Chile. Sedíme na pobřeží a pozorujeme tenhle krásný přírodní výtvor. Není to jen kus skály a útesy, které dělají tohle místo příjemným pro odpočinek, ale také spousta rozličných ptáků, kteří létají až neuvěřitelně blízko kolem vás. Rozhoduji se sejít dolů k moři. Teprve tam se ukazuje, z čeho jsou vlastně útesy tvořeny. Jsou to sedimenty mušlí, písku a jiných mořských živočichů. Útesy, které jsou nyní nějakých 60 m nad hladinou moře, byly zcela jistě před miliony let dnem Pacifiku.

Turistické městečko San Pedro

Nechce se nám tohle nádherné místo opustit, ale musíme se vrátit na nádraží, abychom ještě dnes stihli autobus do městečka San Pedro de Atacama. To leží nedaleko solné pláně zvané Salar de Atacama. Ještě před 10 lety bylo San Pedro obyčejné městečko se spoustou farmářů, ale dnes patří mezi jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí. Přijíždíme sem v jedenáct večer a začínáme shánět ubytování. Jdeme od jednoho hostelu k druhému podle doporučení průvodce, ale buď je plno, a nebo chtějí šíleně moc, tedy asi 400 Kč na osobu. Nakonec kolem půlnoci konečně kotvíme v hostelu Florida s přijatelnou cenou.

Místo odpočinku

Ráno si výhodně najímáme auto za 36 000 chilských peso (asi 1200 Kč). Nejen, že toho stihneme vidět více než nabízejí místní cestovky, ale také to bude podstatně lacinější. Odpoledne se hned vydáváme na místo zvané Tulor, v překladu “místo odpočinku“. Je to místo, kde lze spatřit pozůstatky kruhových obydlí zhotovených z hlíny. Původní velikost celé osady se odhaduje na cca 2km čtverečné. Nyní je však odkryta jen malá část. Původně tu prý byla řeka a jakási oáza, ale nyní Tulor připomíná spíše poušť.

Večer s dunou a cesta ke gejzírům

Blíží se večer a my se vydáváme do nedalekého Valle de la Luna. Jedeme až k veliké písečné duně, odkud je prý nejhezčí západ slunce. To dokazuje snad 200 lidí čekajících právě na tento okamžik. Po večeři v městečku opět sedáme do auta a za tmy pokračujeme ke gejzírům Geiser del Tatio. Podle místních je nejlepší tohle místo navštívit ráno, protože za úsvitu jsou gejzíry nejaktivnější a stříkají, kdyžto přes den voda jen vyvěrá. A tak startujeme už večer s tím, že přespíme u vstupu do parku. Jedeme po cestě se spoustou děr a výmolů několik hodin, když se najednou před námi objevuje závora. Hned vedle je ale parkoviště, a tak zde parkuji a upravujeme auto na nocleh.

Barevná jezírka

Ráno mě budí světla prvních aut jedoucích ke gejzírům. Je zima a přes okna není vidět, protože jsou zamrzlá. Startuji auto a zapínám topení, abychom se zahřáli. Za chvíli na to někdo klepe na okénko - je to místní indián a chce po nás zaplatit vstupné. Ještě za tmy vyrážíme směrem ke gejzírům. Cesty nejsou značené, a tak jedu víceméně intuitivně a podle světel aut. Svítá a my se procházíme mezi gejzíry. Je to zajímavé místo. Některé gejzíry jsou aktivnější a některé tvoří jen jakási jezírka s nádherným zabarvením. Toto zabarvení tvoří jak minerály obsažené v hornině, tak bakterie a řasy, které žijí právě v horké vodě.

Modrá horská jezera

Je poledne, a tak se vracíme do San Pedra, odkud pokračujeme k horským jezerům Miscanti a Minique. Ta leží nedaleko argentinské hranice. Ve vesnici Socaire silnice končí a u začátku prašné cesty je zákaz vjezdu. Ptám se tedy jednoho řidiče mikrobusu, jak se k jezerům dostaneme. „Musíte jet na tu prašnou cestu a pak dál. Asi po půl hodině uvidíte ukazatel,“ říká. „A co ten zákaz vjezdu?“ Toho si prý nemáme všímat, jezdí tam každý. Sedáme tedy zpět do auta a pokračujeme v cestě. Po chvíli nás vítají nádherně modrá jezera ležící na úpatí šedě, červeně a žlutě flekatých hor. Na břehu jezera se ve vodě brodí plameňáci a nedaleko se pasou lamy. Místo je tak krásné, že se nám ani nechce jet pryč. Přemýšlím, že bychom si mohli vyšlápnou horu Cerro Miniques (5910 m n. m.). Rangerka nám říká, že to je možné, ale jen se souhlasem místních indiánů. Hora je prý pro ně posvátná.

Západ slunce s plameňáky

Odjíždíme, protože máme v plánu být na západ slunce u jezera Laguna Chaxa. Leží uprostřed solné pláně Salar de Atacama a při západu slunce se tu slétávají plameňáci, které místní nazývají flamengos. Mezi hroudami krystalů soli tu plameňáci loví z vody korýše, díky nimž mají své charakteristické růžové zabarvení. Bez téhle potravy by jinak byli bílí. Kromě flamengos, kteří jsou zde největší atrakcí, je tu ale spousta dalšího zajímavého ptactva.

Nemilé probuzení

Ve vesnici Peine hledáme místo na nocleh. Jako pěkný se jeví plácek nedaleko místního fotbalového hřiště u solné pláně. To ještě netuším, co nás bude čekat ráno… Vstáváme do pěkného dne a ani zamrzlá okénka tentokrát nemáme. Slunce stoupá vzhůru a osvětluje solnou pláň. Je čas vydat se na snídani. Startuji auto a chci odjet, ale auto stojí na místě a kola marně hledají pevný podklad. Večer jsem totiž nevědomky zaparkoval na písku. Nejprve se snažíme podhrabat kola a podložit je kamením, to ale k ničemu nevede. Nedaleko nacházím dřevěný hranol, a tak přes páku zvedám auto a Gábi pod něj hází další, větší kameny a větve. Opět podhrabávám kola a podkládám je na délku hranoly. Jeden, druhý pokus a konečně se auto pohybuje vzad. Zastavuji až na pevném podkladě. Sláva, po jeden a půl hodinovém úsilí se konečně můžeme vrátit do vesnice a zajít na snídani. Je čas vydat se zpět do San Pedro de Atacama. Odpoledne totiž musíme vrátit auto a večer nám jede autobus do města Arica. Cestou se ještě stavujeme ve vesnici Toconao s pěkným kostelíkem, kde právě nacvičují představení na Velký pátek a v poušti ukrytý nádherný kaňon, Valle Jare, který vyhloubila jím protékající říčka. Ve skalách na úbočí jsou vytesané jeskyně, které obývali pravěcí lidé.

Příště se vydáme do národního parku Lauca, rezervace Las Vicunas a poradím vám, jak získat benzín do auta tam, kde není.