Praktické rady na cestu Íránem

Knižní průvodce

Měli jsme anglický Lonely Planet (LP), nejnovější vydání z roku 2008 s dětmi na obálce (starší vydání má na obálce mešitu). Je aktuální a přesný. Všichni turisté ze západu, co jsme potkali, měli různé varianty LP, žádný jiný průvodce asi není k dispozici. Jen vzdálenosti v mapkách je podle mě potřeba vždy vynásobit asi tak 1,3x, aby se získala přesnější představa o skutečné vzdálenosti.

Ubytování

Bydleli jsme v levnějších hotelích vytipovaných z původce. Nejlacinější stál v přepočtu 25 dolarů, nejdražší (uprostřed Teheránu) 48 dolarů. Platilo se vždy v místní měně. Vždy jsme brali ubytování s vlastní koupelnou a WC. To bylo asi v polovině případů turecké, což pro středoevropana není nejpohodlnější.

Jídlo

V zemi je málo restaurací, jak je chápeme my. O to víc je tu fastfoodů, samozřejmě žádný McDonalds. CocaColu a Pepsi tady ovšem seženete všude, hamburgery a hranolky také. Íránci jedí hlavně kebab ve všech možných variantách. Díky zdejšímu způsobu úpravy není ani moc tučný. Pokud je v hotelu nabídka snídaně za příplatek, pak podle mě nestojí za to ji kupovat. Většinou se jedná o stereotypní kombinaci místních suchých placek, másla a mrkvového džemu, který je docela dobrý, protože není zbytečně sladký, k tomu místní strašlivě silný čaj. V pekárně na ulici se dá za třetinu ceny nakoupit mnohem lepší menu. Doporučuji v Íránu i v Turecku ochutnat jogurtový nápoj, zvaný ayran. Protřepat, nemíchat! Skvěle srovná trávení. Pokud si dáte nějaký zákusek, tak bude nejspíš pekelně sladký. Místní mají rádi med a nešetří s ním.

Peníze, placení a bakšiš

Íránskou ne zrovna praktickou měnou je riál, trpící vysokou inflací (prý asi 25% ročně). Platí se běžně v desetitisících, mincí je málo a nejlépe uděláte, když se jich rychle zbavíte nebo odvezete domů na památku. V době naší cesty (duben 2009) bylo za 1 USD cca. 10.000 IRR, za 1 Euro cca. 13.000 IRR. Pokud nenatrefíte na směnárnu, pak zbývá snad jen Bank Melli, která má licenci ke směňování a spoustu poboček, ale zdaleka ne všechny mění peníze. Jednou jsme v nouzi nechtěně museli peníze měnit na ulici a smlouvat o kurz. Bankovky byly v hodnotě 1, 2, 5, 10, 20 a 50 tisíc. Jsou dobře barevně odlišitelné, nejčastější je jasně modrá dvacetitisícovka. V taxíku, v hotelích, všude se platí místní měnou. Kreditní karty tu díky mezinárodním sankcím neplatí, je tak dobré mít větší sumu peněz na výměnu. Co se týče bakšiše, občas je slušné za mimořádnou službu někomu strčit menší bankovku, ale země funguje i bez toho. Záludné je místní uvádění cen. Pokud je ve fastfoodu napsáno, že kebab stojí 3000, je to 3000 tzv. „tománů“, tj. 30.000 riálů. Soukromníci uvádějí ceny většinou v tománech, státní instituce celé ceny v riálech.

Lidé a domluva

Všichni včetně turistů musí nosit dlouhé kalhoty, ženy i dlouhé rukávy a zakryté vlasy. Některé Íránky si vystačí s barevným šátkem posazeným na hlavu tak, aby byly vidět vlasy nad čelem (lepší krajnost), na druhé straně některé ženy nosí celotělové černé hábity, to je druhá krajnost. Vždy je však vidět tvář, což je dobré. Na letišti jsme pak viděli i ženy z jiných států Perského zálivu, které musely mít kromě černého pláště od hlavy až k patě i oči zakryté síťkou. Íránské ženy jsou na tom ještě dobře. Lidé jsou velmi kontaktní, pořád se nás ptali odkud jsme, jak se nám v Íránu líbí atd., což už je po padesáté únavné. Běžně se dotazovali na povolání, občas i na plat. Vždy to byli muži, ženy nás až na jednu výjimku neoslovovaly. Ti pánové, kteří s námi hovory nezapřádali, tak alespoň házeli podivné pohledy. V Evropě se na sebe muži takto vyzývavě nedívají… .

Jazyk a domluva

V Íránu se mluví farsí, tedy perštinou. Sice je to indoevropský jazyk, ale poslechem se z něj moc pochytit nedá. Písmo je arabské. Je dobré naučit se aspoň číslice. Domluva angličtinou je často dost kostrbatá, ale kdo vytrvá, většinou se dorozumí. Dialogy příliš neplynuly, hlavně proto, že znalost angličtiny tu není právě stoprocentní a moje znalost perštiny je nulová.