Boj o místo v indickém přeplněném autobusu

Za mostem stopujeme autobus do Kargilu. Je taky natřískaný. Polovina z pasažérů jsou bílí turisti, kteří dnes vyjeli ještě za tmy z Lehu. Sedím na zemi pod sedačkou obézní Tibeťanky ověšené zlatem, která platí jednu sedačku svým krabicím a taškám. Strkám jí nenápadně nohy v trekovkách pod sedačku, abych zaujala co nejpohodlnější polohu. Ožďubkává mě tlustou nožkou v pantoflíčku. Chvíli svoje nohy parkuje na mojí trekovce, chvíli za ní, chvíli před ní, ale jak má krátké nožky, tak pořádně nedosáhne na zem a moje trekovka jí je zřejmě pohodlnou podnožkou. Hořce se směju, jak se velký germánský turista (ve skutečnosti Izraelec) rozčiluje na nafukovací polštářek, protože neví, jak si ho má schmoustat pod hlavu, aby se mu dobře spalo.
V tom se uvolňuje místo na motoru vepředu. Hlava nehlava tam běžíme. Hurá, nebudeme muset stát osm a víc hodin. Sice mě tlačí do zad držátko od zavírání řidičovy kabiny a nohy a zadek se mi po chvíli přesezují donecitliva, ale je to lepší než stát.
O obědové přestávce v Chalci se k nám nenápadně přitáčí starší podivínský turista – spolupasažér (má rezervovanou sedačku a pohodlně se v ní rozvaluje) se slunečními brýlemi ve tvaru brýlí téměř potápěčských a dlouhým nakrouceným knírem a ptá se, kolik to tak stojí připlatit si za místo vpředu na motoru, že tam musí být super vidět krajina (a nedělá si legraci). Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že mu naše super místa za padesát rupek odprodáme.
Běžím na záchod asi půl kilometru za město. Město je ve svahu, vede jím jen jedna ulice a tu lemují domy, není kam zasednout, všude chodí lidi. Až mezi bílými stupami a polem se dá, Buddha snad odpustí.