Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Střední východ > Írán

American Express v Íránu

Redakce, Tomáš Bělíček / 14.08.2002
Přijíždím na hraniční přechod Turecko – Írán. Napětí vzrůstá, v Dogubayazitu jsem utratil poslední turecké liry.
 

V kapse nemám ani minci a v pase mám tranzitní vízum na pět dní, to znamená, že zůstanu-li v Íránu o den déle, zastihnou mě těžké pokuty a možná i nějaký ten fyzický trest. V cestovatelském opojení zírám na přede mnou vlající íránskou vlajku. „Tak už jsem tady“, říkám si. A jak jsem byl tak z toho úplně mimo, jak daleko jsem už tím stopem dojel, neváhal jsem ani minutku a na pasovou kontrolu vletěl jak uragán, což se potom ukázalo jako největší cestovatelská chyba v mém životě, která mě málem stála těžké problémy a možná i něco horšího.

Pasová kontrola a la Pankrác
Vešel jsem do místnůstky, kde měla proběhnout údajná pasová prohlídka. Tato místnost vypadala jako vězeňská cela u nás na Pankráci. Na obvodu seděly zahalené ženy a čekaly, až jim potřebné povolení zařídí jejich muži, kteří se v neuvěřitelném hloučku asi 30 lidí mačkali u jediného okýnka, které mělo rozměry tak akorát, aby v něm bylo možné spatřit oči policisty a prostrčit pas. Navíc bylo zavřené a otevíralo se jen v případě, že měl pan pasový kontrolor chuť úřadovat. A tak se lidi mačkali a mačkali a řvali, a vypadalo to jako vzpoura vězňů a já jsem si říkal: „Zlaté české fronty na maso, tady se bez ostrých loktů nedostanu ani do té pomyslné fronty.“ Navíc celá odbavovací procedura byla následující: Prodrat se přes houf lidí k okýnku, počkat si až se policajt uráčí otevřít okénko, poté přeřvat okolní dav, aby začal vyřizovat nejprve mojí žádost. Poté, co si ode mě vyžádá pas, musí se chvíli čekat, ale vykoukne znovu s tím, abych vyplnil jeden formulář v jazyce pharsí (perština). Na tom formuláři není ani slovo latinkou, tudíž je dalším úkolem sehnat člověka, který umí navíc ještě angličtinu, aby mi s vyplněním pomohl. Poté, co je formulář řádně vyplněn nezbývá, než se opětovně prodrat přes všechny ty lidi k tomu malinkému okýnku a čekat, až se ho úředník uráčí otevřít. Poté, co si formulář vyzvedne, nezbývá než čekat.

Asi tak po půl hodince se otevírají pancéřové dveře na kterých je ono okénko. Vystupuje pan policista a vyslovuje něco jako: „Tmsáá Bíčéééé.“ Vůbec by mě nenapadlo, že může jít o mě, naštěstí mě upozornili po chvíli místní lidí, že se tu hledal nějaký cizinec a že prý jsem to mohl být já. A tak jsem si počkal další hodinku, než se ona pomyslná brána (z vězení) do Íránu otevřela, abych se mohl hlásit. Ano, stalo se a já vkročil dovnitř. Následovala pečlivá prohlídka baťohu, upozornění na přísné íránské zákony a doporučení si posunout hodinky o hodinu a půl dopředu. Hurá, jsem v Persii!!

Protiamerické způsoby
Když jsem tak sestupoval podél parkoviště, potkal jsem cestou jednoho Japončíka, který neuměl moc anglicky, ale za to se na mě z té níže (měřil asi tak 1,2 m) pořád usmíval a tvářil se strašně v pohodě. Říkal, že si jezdí tak po světě a užívá si života. Zrovna se vrací domů do Japonska, prý před měsícem byl v Praze. Jediné, co u sebe měl byl malý baťůžek se spacákem a v kapse a pár kreditních karet. Říkal, že si jde do města vybrat peníze. Načež jsem řekl: „Není problém pane Ogiwaro, jde se.“ A pak jsem se zamyslel a poté málem zkolaboval, protože jsem si uvědomil strašnou, ale opravdu strašnou věc. Před odjezdem jsem si zjišťoval podrobné informaci o každé zemi, do které pojedu Írán nevyjímaje. Já věděl, že Írán je extrémně protiamerická země, kde se vše americké striktně odsuzuje. Proto tu nenajdete v celé zemi ani jeden McDonald (né, že bych o to stál, ale v Pákistánu byl), ani jedno auto značky Ford, prostě nic. A stejně tomu bylo s cestovními šeky American Express, které jsem s sebou jako jediný zdroj peněz měl! Před cestou jsem si říkal, že do Íránu musím přijet s nějakou hotovostí, jenže na tuto důležitou věc jsem zapomněl jak na smrt. American Express mi tu prostě nikdo nevymění.

Přesto jsem rychle zaběhl do nejbližší banky a pro jistotu se zeptal. Bylo mi řečeno, že s American Expressem si tu můžu tak akorát zatopit v kamnech a ani to ne, protože tu za celý rok neklesnou teploty pod patnáct stupňů. A tak jsem zoufal a naléhal, až jsem byl poslán za šéfem banky, aby mi to jasně vysvětlil. Ten mi s politováním sdělil totéž. Načež jsem nahodil zoufalý výraz člověka, který se chystá spáchat sebevraždu. To pan šéf zaregistroval a řekl, abych se uklidnil. „Zavoláme do Teheránu na ministerstvo financí a zeptáme se.“ Spojení bylo navázáno, nicméně odpověď zněla ne. A tak jsem se rozloučil a vyšel před banku a začal jsem analyzovat situaci.

Počítání měďáků
Došel jsem k závěru, že jsem tuto věc doslova a dopísmene pěkně prosral. V baťohu mi zbývala asi už jen jedna instantní polévka. Projet stopem s jednou polívkou za pět dní se mi zdálo dost nereálné. Nějaké ty výdaje jsou vždycky na něco zapotřebí, ale když nemám v kapse ani dolar, tak už je to špatné. Nejhorší bylo, že bych si za 3 $, což uznáte, že není mnoho, koupil litr chlazené limonády, dva kebaby a ještě jízdenku do 300 km vzdáleného Teheránu, kde bych mohl případně kontaktovat nějakou německou nebo japonskou banku, kde by mi šeky možná vyměnili. Ale já neměl ani to. Problém byl v tom, že jsem nemohl ani zpátky do Turecka, kde se platí za vstup 10 $ v hotovosti. V Turecku bych si šek vyměnil bez problému. No a jiného úniku už nebylo. V tuto chvíli jsem propadl největšímu zoufalství a začínal se smiřovat s tím, že tu umřu. Ještě nikdy mi nebylo takhle špatně, měl jsem hlad, žízeň, byl jsem po té pasové kontrole naprosto fyzicky na dně a teď ještě tohle. Naprosto bezvýchodná situace. Nedalo se dělat prostě nic. Snad jen sedět ve stínu a neztrácet drahocennou energii.

Proameričtí veksláci
Sednul jsem si a začal jsem si nadávat, když v tom, přišel vekslák, jestli nechci směnit. A já mu se slzami v očích podával ošuntěný šek. „Je mi líto, tyhle neberu“, odpověděl. A tak jsem si uvědomil, že mi nezbývá nic jiného, než obcházet veksláky, kterých tu bylo požehnaně. Obešel jsem jich dobrých dvacet, ale každý se mnou vyběhl.

Nakonec jsem narazil na jednoho taxíkáře, který mi řekl, že má typ, kde bych mohl onen šek vyměnit, že prý mě tam sveze. Já mu ale povídám, že nemám na taxík a ať mi radši řekne, kde to je a já tam dojdu pěšky. Ale on na to, že žádné peníze nepotřebuji. A tak jsem nasedl a jeli jsme. A jak jsme tak jeli a zjistil v jaké situaci se nacházím, řekl, že ode mě odkoupí hodinky, které mám na ruce. Tak jsem mu je ukázal, když v tom si je vzal, řekl „O.K.“ a zastrčil je pod volant. A já na něj, a ať mi je dá, že jsme se přeci ještě nedohodli. V tom zastavil a do auta si přisedl jeho komplic, onen vekslák, který mi měl šek vyměnit. Byl docela v pohodě. Řekl, ať se nestrachuji, že za šek dostanu peníze. Jenže jeho první nabídka byla za 50$-šek x set riálů v ceně 15$ a to bych prodělal docela dost a na to, že mi už zbývalo 200$, nemohl jsem si takovou slabou cenu dovolit. Přesto jsem se začal radovat, protože to už stejně vypadalo, že tu v Íránu neumřu a že se nakonec do Pákistánu dostanu, kde zbylé šeky vyměním bez problému za plnohodnotnou cenu.

A tak jsem začal smlouvat a nakonec se cena zastavila na x riálech v ceně 25$ za 50 $ šek. No co mi zbývalo. A tak jsem dostal neuvěřitelný sešit peněz za jediný papírek. Bylo mi řečeno, že si za onen štos peněz budu žit v Íránu jak král, a opravdu tomu tak bylo. S vekslákem jsem si potřásl rukou a pokračoval v jízdě s taxíkem. Říkal, že mě vezeme na nádraží. Já mu na to řekl: „A kolik to bude stát?” A on řekl, že to je v pohodě. Normálně by to stálo tak 0.1$, jenže já věděl, že má moje hodinky, které mi nechce dát. Ty mají cenu stokrát větší. A tak jsem mu začal vnucovat právě získavší peníze za ty hodinky, co má pořád u sebe. A on na to, že je všechno v pořádku, ať se nebojím. A tak jsem se začal rozčilovat a taky jsem začal používat ten náš český jazyk. A najednou byla na světě hádka, přičemž jsme si ani jeden nerozuměli, každý mluvil svou řečí.

Naštěstí, zaplať pán Bůh nás zastavila policejní hlídka. V tu ránu, ještě dřív, než jsem si mohl stěžovat u pánu policajtů jsem měl zčistajasna hodinky zpátky. Pro jistotu jsem si vystoupil. Když v tom se policisté začali divit, proč vystupuji tady na silnici, kde nic není. Když už jsem chtěl vysvětlit všechno i s těmi hodinkami, šofér na mě zakřičel něco ve smyslu: „A co takhle zaplatit?“ A tak jsem mu dal dolar a šel k nádraží po svých.

 
Související články
Výstup na íránskou sopku Mt. Damávand
Íránem na vlastní pěst
Trans - Asia expresem z Istanbulu do Teheránu
Cesta z Turecka do Íránu
Írán - co stojí za vidění
Írán na kole
 
Přečteno 1756x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
to je drsnemarosh, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: