Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > hory

Antelao - skrytá perla Dolomit

Vojtěch Motl / 2.03.2006
Kdo by odolal překrásné scenérii ostrých skalních štítů, jemně zeleným loukám s typickými stády spokojených strakatých krav nebo hlubokým údolím protékanými hučivými potoky s množstvím stříbrných vodopádů. Italské Dolomity jsou oprávněně jednou z nejnavštěvovanějších částí Alp.
 

Pohádková krajina je jemně dokreslena báječnou alpskou architekturou bílých, dřevem obkládaných zemědělských stavení. Dalším velkým lákadlem jsou v posledních desetiletích via ferraty. Tyto zajištěné cesty dávají možnost okusit vzdušný pocit horolezeckého výstupu i běžným turistům. Zatímco v zimní sezóně praskají ve švech místní hotely i sjezdovky, v létě se čekají fronty právě na dostupnějších a krajinkářsky vděčných ferratách.
Aklimatizační výstup a předchozí zkušenosti
Dolomity jsme navštívili už potřetí. Loni a předloni jsme prošli klasické ferraty, o kterých se dočtete snad v každém průvodci. Jedná se o lehce dostupné ferraty na nejkrásnější hory v okolí Cortiny d´Ampezzo. Právě zde se občas utvoří zástupy a fronty lidí, jak jsme na vlastní kůži poznaly loni na ferratě Giovanni Lipella na Tofanu di Rozes (3225 m.n.m).
Chtěli jsme okusit z trochu jiného šálku kávy - něco méně turisticky frekventovaného a přitom stejně krásného. Volba padla na Mt. Antelao (3263 m.n.m). Vlastně jsme se pro tuto horu rozhodli už loni, když jsme její úžasně přesný tvar pyramidy zhlédli z již zmiňované Tofany di Rozes. Jako aklimatizační výstup a rozcvičku jsme absolvovali krátkou obtížnou ferratu na S. Fanisspitze (2980 m.n.m) nad sedlem Falzarego. Rozhodnutí o výstup na Antelao bylo také podpořeno tím, že z Cortiny jsme zhlédli jeho vrcholek pokrytý sněhem.

Lanovka k horské chatě Rif. Scooter

Výstup na Antelao není nijak zajištěn a je tedy docela náročný technicky i fyzicky. Bez ferraty není tak turisticky přitažlivý jako ostatní podobné vrcholy v okolí. Vypíná se asi 9 km jižně od Cortiny d´Ampezzo nad městečkem S. Vito di Cadore položeném v nadmořské výšce 1000 m. Převýšení na vrchol je tak docela velké. Část cesty se dá zkrátit pomocí sedačkové lanovky do horní stanice v 1580 m.n.m, ale to jsme na začátku naší cesty ještě plní sil odmítli. Nocování na louce u lesa poblíž bublající horské bystřiny hned před hranicí národního parku je pro nás optimálním řešením ubytování. Takto jsme strávili i noc před výstupem. Jako postel nám posloužila pěkně posečená sjezdovka.
V noci a časně zrána byla obloha jako vymetená a mi jen obdivovali, jak se vrcholek Pelma, třítisícovka na druhé straně údolí od S. Vita, pomalu zbarvuje nejdříve růžově, potom červeně a pak žlutě, prostě paráda! Po pár minutách se ale začalo rychle zatahovat, takže jsme se zvedli a okolo 8 ráno se vydali po místy i asfaltové cestě k horní stanici lanovky, kde je horská chata Rif. Scooter.

Dobře prošlapaná zkratka

Nad chatou měla cesta č. 227 pokračovat po suťovišti klikatě vzhůru. Vzhledem k viditelnosti, která se zhoršila tak na 20 metrů, jsme ji brzy ztratili. Pokračovali jsme prostě rovně nahoru a podle vyšlapaných stezek jsme určitě nebyli první ani poslední. Pod masivem Cima Scooter (2800 m.n.m) se cesta stočila doprava a mírně stoupala až do sedla Forc. Picola (2291 m.n.m). Cesta ze sjezdovky nad S. Vitem do sedla nám trvala zhruba 3 hodiny, takže jsme se v podstatě už viděli na vrcholu. Mapa sice ukazovala, že cesta bude hůře schůdná, ale to jsme jako zkušení „ferátáci“ do časového plánu nezapočítávali a představa byla, že budeme nejpozději v 15.30 nahoře. Tato představa se po odbočení v sedle Forc. Picola stále více vzdalovala realitě. Navíc, což dodnes úplně nechápu, aby jsme ušetřili asi kilo a půl nákladu, měli jsme s sebou každý jen asi necelý litr vody, s tím, že cesta má asi kilometr pod sedlem míjet potok a že z něho vodu naplníme. Potok byl vyschlý - jak jinak, byly jsme přece v Dolomitech, ale my přesto pokračovali dál!

Dlouhá etapa na vrchol

Ze sedla Forc. Picola odbočovala slepá cesta na vrcholek. Hned pár metrů za sedlem se terén dramaticky změnil. Z cesty po které mohou v klidu chodit sedmileté děti nebo osmdesátiletí důchodci se stal terén pro solidní ferratu. Po asi půl hodině cesty jsme potkali mladého horala, který si to valil z Antelaa dolu. Čekali jsme od něho informace o cestě a o počasí. Bohužel pro nás, se dotyčný asi 20 minut před našim setkáním otočil a vydal se na cestu zpátky kvůli dešti. Mrholilo. Asi po dalších 45 minutách jsme udělali svačinovou pauzu a zjistili, že nám došla voda a vypili jsme i předposlední pivo. Poslední jsme si nechávali jako vrcholovku. Od cesty byla slyšet padající voda, znělo to jako malý vodopád, takže jsme se s lahvemi vydali po zvuku asi 200 metrů vlevo po suťovišti. Voda tam skutečně ze skály padala na mnoha místech, ale pouze po kapkách, takže doplnit zásobu by trvalo minimálně tak hodinu, což by zkomplikovalo náš časový plán. Pořád přežívala představa, že to na vrchol stihneme dle plánu.

Nebezpečné vybočení z cesty

Asi po půl hodině jsme najednou zjistili, že jsme ztratili značenou cestu a viditelnost se stále zhoršovala. Pěknou chvíli jsme bloudili po prudce nakloněné vlhké plošině, kde jsme skoro pořád lezli po čtyřech, což s 20 kilovým batohem nebyla moc legrace. V takovém terénu bych se ani trochu nestyděl navázat se na lano a jistit se. Chybný krok a uklouznutí po trošce všudypřítomné suti by znamenalo jistotu pořádného maléru. Instinktivně jsem si nasadil helmu a přemýšlel co dál. Nikdy jsem takovou podobnou situaci nezažil, a tak jsem čekal jak se zachováme. Naštěstí brzy padlo oboustranné rozhodnutí vrátit se k poslední spatřené značce, což bylo v té chvíli asi nejmoudřejší východisko. Značená cesta pokračovala samozřejmě úplně jiným směrem a když jsme z vyššího místa po krátkodobém roztrhání oblačnosti viděli, kudy jsme to bloudili, udělalo se mi trochu nevolno.

Relativní vzdálenosti

Cesta byla dále již lépe značená, nebo spíš jsme si to značení více hlídali. Byly jsme právě uprostřed sevřené kotliny, kde se všechny zvuky krásně rozléhali jak v národním divadle, když jsme zaslechli hlasy. Nejdříve nám připadalo, že jsou nad námi, ale při další cestě jsme nikoho nepotkali ani v bivaku, ani na vrcholku a jiná cesta odtud nevedla. Hluboká kotlina hodně zkreslila zvuk a domnělé hlasy byly pravděpodobně pod námi. Po překonání stěny kotliny se před námi otevřela asi 100 metrů široká a „nekonečně“ dlouhá plošina se sklonem tak 30, posetá ukázkovými škrapy (různorodé tvary na povrchu vápence, dolomitu a podobných rozpustných hornin, vytvořené padající a tekoucí vodou) s trochou suti. Při špatné viditelnosti a trochy fantazie mi připadala jako dálnice do nebes. Již značně unaveni a pořád bez vody jsme se ploužili vzhůru. „Proč mi se tam vlastně plahočíme?“, říkal jsme si, když se zčista jasna mraky protrhaly a my spatřili zasněžený vrcholek před námi i údolí S. Vito pod námi. Na chvíli se mi udělalo ještě víc nevolno, než když jsem viděl kudy jsme bloudili. Vrcholek byl ještě pěkně daleko a ta hloubka, ve které se nacházelo městečko, byla neuvěřitelná. Udělalo se pár krásných fotek a za 5 minut už byla viditelnost standardních 20 metrů. Sice jsme zjistili, že to ještě kus cesty bude, ale ta úžasná chvíle, která nám nechala připomenout, v jak skvostné krajině se pohybujeme, mi dala odpověď na moji otázku. Už jsem zase věděl proč jdeme nahoru. Přece pro tu krásu hor!

Potůčkový doping

Na nakloněné plošině následoval vždy asi po 200 metrech 5 metrový výšvih, který z oněch 20 metrů vypadal docela hrozivě, ale jeho překonání mi připadalo lehčí než se plahočit pořád přímo do kopce a nic nevidět. Když už jsme tipovali svoji výšku na magických 3000 m.n.m, usmálo se na nás štěstí. V jednom z hlubších škrapů proudil potůček průzračně čisté ledové vody. Každý z nás vypil okolo 1 litru a doplnili jsme zásoby. Nálada se značným způsobem zvedla a naše tempo aspoň zdvojnásobilo. Za pár minut jsme se už ale zase pomalu vláčeli vzhůru. Začali se objevovat první fleky sněhu a s nimi rostlo i riziko uklouznutí. Ve chvíli, kdy už jsem toho měl plné „kecky“ a přemýšlel jsem o možnosti to otočit, uviděl Ruda starou zrezivělou ceduli: „Bivaco Piero Cosi, 3102 m.n.m, Monte Antelao“ (mapa uvádí nadmořskou výšku bivaku 3111 m.n.m).Na otázku  „Jak daleko je ta blbá plechová bouda?“ se mi dostalo odpovědi tak krásné, jako je málokterá: „Asi 5 metrů“.

Vrcholovka pod vrcholem

K bivaku jsme dorazili okolo 17. hodiny, nasoukali se dovnitř a uvařili teplou polévku. Po pročtení bivakové knihy jsme zjistili, že za posledních 6 dní tu nikdo nebyl a letos jsme tady asi třetí Češi. A to byl konec srpna. O tom, co dál, byla debata hodně krátká. Únava a špatné počasí nás donutili zůstat v bivaku a vrchol nechat na ráno. Po pořádné večeři by bodlo pivko. „Vlastně jsme už na vrcholu, ne? Ten kousek, to už nic není!“ Takže přišla řada na krásně vychlazenou vrcholovku ještě pod vrcholem. Usnuli jsme jako nemluvňata.

Vrcholná odměna

Ráno bylo kolem 6. hodiny stejně hnusně jako večer. Hodinu jsme počkali a pak se slovy „už na ten vrchol musím fakt dojít“ se vyrazilo na cestu. Nalehko, bundu, čepici, návleky, tatranku a foťák. Cesta byla dobře značená a pomalu se začínalo projasňovat. Zrychlili jsme. Sněhu přibývalo a s ním rostly i naše obavy o bezpečnost výstupu. Naštěstí byl sníh umrzlý a bota se do něj bořila tak z poloviny, takže cesta byla bezpečná i bez stoupacích želez, které jsme stejně neměli. Po 30 minutách jsme konečně stanuli na nejvyšším bodě celého masivu. Zápis do vrcholové knihy, tatranka na posilněnou a hned zase dolů, stejně je špatná viditelnost. Zní to divně, ale teď jsem moc rád, že jsme nebyly schopný se z vrcholku tak rychle hnout. Začalo se vyjasňovat. Doslova za několik vteřin svítilo slunko a okolo nás se rozprostřely nekonečné bílé pláně mraků překrásných tvarů z nichž vykukovali vršky dalších třítisícovek. Úžasná odměna za náš výstup. Celá krása Dolomit sice vidět nebyla, ale tahle nebeská se ji přinejmenším vyrovnávala. Úžasně pestrá mozaika tvarů mraků, bílá barva, jakou neumí vykouzlit ani v reklamě na prací prášek, se mísila se žlutě osvětlenými vrcholky Pelma a dalších hor. To všechno dohromady dávalo scenérii jako vystřiženou z filmu, kterou člověk vidí jen několikrát v životě. Na vrcholu jsme strávili aspoň 40 minut, pak se znovu začalo zatahovat.

Provokující Ital

Cestou z vrcholu na bivak nás minul svižným krokem malý Ital, tak kolem čtyřicítky. Byl dost nalehko, malý batůžek, hůlky, elasťáky a lehkou bundu. Prohodili jsme pár slov a pokračovali na bivak. Pořád bylo slyšet jak si ten malý Ital pohvizduje. Hodně nás udivilo s jakou lehkostí se v takovém terénu pohybuje. V bivaku jsme vzali naše batohy a valili dolu. Šlo nám to docela svižně, cestu jsme znali a měli jsme za sebou dlouhý a pohodlný spánek v bivaku. Až jsme se sami sobě divili. Bohužel jen do té doby, než jsme opět slyšeli pískání toho Itala. Už se vracel z vrcholku. Velmi rychle nás dohnal, elegantně pozdravil a „utíkal“ dál. Nejdřív jsme valili oči na něj a pak jeden na druhého. „Takovou kondici kdybychom měli. On si přivstane, vyběhne na Antelao a na oběd je doma. To my se nahoru a dolu plahočíme den a půl…“  Jeho pískání se ještě dlouho rozléhalo kotlinou na svahu Antelaa.

Cesta dolů už pokračovala bez komplikací. S klesajícími nadmořskými metry více a více pršelo. Nejvíce jsme promokli kousek od chaty Rif. Scooter, kde jsme se aspoň na chvíli schovali. Dali jsme se do řeči s dalšim Italem, ptal se na cestu k Rif. S. Marco. Říkame mu, že nevíme, že jdeme z Antelaa. Podíval se na horu, kde podle mraků bylo počasí, že by psa nevyhnal, podíval se s vykulenýma očima na nás, pak ještě jednou nahoru, zakroutil hlavou a pak už radši nic neříkal. Za pár desítek minut jsme míjeli místo na sjezdovce, kde jsme předminulou noc spali a u blízkého potoka jsme se trochu opláchli. Voda byla křišťálově čistá a ledová. Do městečka to už bylo, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Zapluli jsme do místní pizzerie a dali si pravou Italskou pizzu. Větší jsem ještě v životě neviděl. Snědl jsem ji celou. Byla vynikající. Byla to parádní tečka za jedním z nejlepších výstupů v Dolomitech.

Foto: Rudolf Kalousek, Vojtěch Motl

 
Související články
Pánská jízda v Dolomitech
Do Itálie levně a rychle
 
Přečteno 5893x
 
 
 
Komentáře
AntelaoOndra, Reagovat
Re: Antelao - BIVAK COSI MIMO PROVOZ!!Ondra, Reagovat
S Alpinou za 6000 je trochu draho.Jířa., Reagovat
Re: S Alpinou za 6000 je trochu draho. Reagovat
Antelao - nepodcenit nebezpečí !Jura, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: