Bezpečnost při vysokohorské turistice - počasí II

Ale už dost suchopárné teorie a dáme si něco z praxe.

Místo: Freneyský pilíř na Mont Blancu (výška 700m)
Rok: 1961
Aktéři: Pierre Mazeaud, Pierre Kohlmann, Robert Guillaume, Antoine Vieile, Walter Bonatti, Robert Gallieni a Andrea Oggioni

V roce 1961 byl Freneyský pilíř neprostoupený a považovaný za jeden z posledních problémů na nejvyšší hoře Alp. Francouzi Mazeaud, Kohlmann, Guillaume a Vieile bivakují v noci z 8. na 9. července v bivakovací chatce v sedle Col de la Fourche. Druhý den se pokusili přes sedlo Col de la Peuterey vystoupit k úpatí pilíře, ale špatné počasí je vrátilo. Následují noc prožili už společně s trojicí Italů: Bonattim, Gallienim a Oggionim. Dohodli se na společném postupu. Nazítří bez větších problémů zdolali úsek přes sedlo Col de la Peuterey a bez dlouhého otálené nastoupili do pilíře. Poprvé bivakovali asi ve třetině pilíře. Další den odpoledne se dostali pod poslední výrazný výšvih, vysoký 80 metrů. Mazeaud, který vedl, jej chtěl překonat ještě před druhým bivakem, vycházejíce s předpokladu, že následující den pak již hravě dosáhnou vrcholu a stačí možná i sestoupit do chaty. Avšak právě zde, ve chvílích, kdy už se čtyři Francouzi a tři Italové cítili téměř vítězi, začal vpravdě infernální zvrat počasí, který trval nekonečných pět dnů a pět nocí…

Mazeaud právě zatloukal skobu, když tu náhle uslyšel zlověstný bzukot statické elektřiny, ne nepodobný tlumenému drnčení telefonu. V prstech ucítil bolest a na kladivu zpozoroval sršící ohnivé plamínky. Bonatti ho okamžitě varoval před smrtelným nebezpečím. Každou chvilku do nich mohl udeřit blesk. Bouřka zahrozila naprosto nečekaně, blížíc se patrně z druhé strany hory. Mazeaud nechal kladivo, skoby i karabiny na nejvyšším dosaženém bodě a urychleně slanil dolů.

Už během slaňování se zvedl silný vítr a začala padat drobná sněhová krupice. Právě, když Mazeaud sestoupil až ke svému jistícímu partnerovi Kohlmannovi, zasáhl toho tohoto blesk- do ucha, kde měl malé naslouchátko. Kolhmann bezvládně klesl do Mazeaudovy náruče. Ze silného otřesu se vzpamatoval teprve za několik minut. Naslouchátko bylo spálené na uhel. Citelně se ochladilo. Mazeaud zůstal u Kolhmanna, ostatní byli ještě o něco níže. Bouřka je všechny zaskočila, protože přišla od severozápadu, tedy ze směru, kam z jižní strany neviděli.

Blesky a hromy neustali ani s příchodem noci. Horolezci byli opakovaně zasahováni vedlejšími elektrickými výboji a jejich tlakovými vlnami vymršťováni ze svých stanovišť. Mazeaud aplikoval nejhůře postiženému Kolhmannovi první injekci coraminu (na posílení krevní oběhu). Všichni měli pocit, že právě Freneyský pilíř působí jako obrovský bleskosvod vrcholu Mt. Blancu. Silné tlakové vlny blesků si s nimi pohrávali jako s hadrovými panáčky. Někdy byli mrštěni proti sobě, jindy zase o skálu. To, kteří nakonec přežili, měli na kloubech prstů ještě dlouho jasně patrné stopy popálenin. Kohlmann byl zase zasažen bleskem a stržen ze stanoviště a zůstal viset v příliš dlouhém samojištění. Mazeaud ho vytáhl zpátky sobě a řádně mu vyčinil. Jenže Kohlmann bez naslouchadla vůbec nic neslyšel. Byl otřesen a psychicky mimo. Brzo spotřebovali všechny tablety coraminu.

Po půlnoci bouře ustala. Začalo silně sněžit. Navzdory zimě a vlhku to bylo přece jen lepší, než stálé nebezpečí zasažení bleskem. Horolezci se konečně opět uklidnili. Kolem desátí hodiny ráno se obloha poněkud vyjasnila. Všechny ovládla nesmírná radost. Jednohlasně se rozhodli počkat na další zlepšení počasí a připravili další bivak. K optimizmu je opravňovalo dobré vybavení a také výška, kterou na pilíři dosáhli. Tak malý kousek pod vrcholem se už nemínili vzdát. Navíc návrat exponovaným terénem pilíře se jim nezdál o nic méně riskantní než pokračování ve výstupu. Podle jejich zkušeností ostatně podobné zvraty počasí na Mt. Blancu většinou netrvali déle než 24 hodin. Netušili, že tentokrát jde o skutečně mohutnou a rozsáhlou vlnu zhoršení povětrnostní situace, která zasáhla prakticky celou západní a střední Evropu od kanálu La Manche až po Východní Alpy. Bouře byli tehdy tak silné, že v Biskajském zálivu a Středozemním moři ztroskotalo několik lodí.

Aniž by tedy horolezci toto vše věděli, vzhlíželi plni nadějí k nadcházejícímu dni, kdy měli konečně dosáhnout vrcholu. O úspěchu svého počínání začali trochu pochybovat až při prohlídce již zavěšených lan nahoře. Byla namrzlá a tvrdá. Opravdu těžší úder však přišel až v šest hodin večer. Další bouřka. Přežili sice i druhou noc plnou blesků a hromů, tentokrát ale už s podstatně vážnějšími následky. Krutý chlad a zásahy vedlejšími elektrickými výboji všechny více nebo méně fyzicky a psychicky nalomily.

Po půlnoci se z oblohy opět začaly sypat záplavy sněhu a bouřka ustala, podobně jako den předním. Pak začalo pomalu svítat. V údolí byla vidět Světla Courmayeuru. Opět záchvěv naděje. Horolezci však velmi trpěli zimou. Vlhké oblečení na jejich tělech zmrzlo a bylo tvrdé jak rytířské brnění. Všichni ale pořád věřili, že příštího dne budou moci přece jen dosáhnout vrcholu. S touto vírou se jim snáze podařilo dočkat rána.

Kolem desáté dopoledne znovu zhoršení počasí. Opět blesky a hromy. Bouři doprovázela silná vichřice a sněžení. Skučící vítr jim nakonec úplně roztrhal mezitím již tak dost poškozené bivakovací pytle. Všech se zmocnila hluboká rezignace. Následujícího rána mělo pak padnout definitivní společné rozhodnutí o dalším postupu.

V takových situacích, jako byla tato, je každé rozhodnutí velmi těžké. Ať už výstup, nebo pro sestup. Každý pohyb, který znamená přiblížení se bezpečí a záchraně, stojí horolezce nezměrné úsilí. Ale právě při pohybu se také nejvíce narušuje beztak minimální tepelný polštář mezi lidským tělem a zmrzlou výstrojí, který člověka chrání před přímím podchlazením. Čím více se hýbete, tím větší chlad pociťujete. K letargii se pak přidává přání zůstat pokud možno v klidu, nehýbat se a nic nedělat. A právě tato krátkodobě vynucovaná touha po nehybnosti vede k nežádoucí pasivitě, která horolezce posouvá od života blíže k smrti.

Během onoho čtvrtého bivaku je alespoň ušetřili blesky. Pořád doufali, že to ještě nějak zvládnou. Když jde člověku o přežití, většinou se tak rychle nevzdává. Mazeaud počítal, že nadcházející den povede posledních 80metrů pilíře, zatímco Bonatti měl převzít vedení na zbývajícím úseku k vrcholu.

Když ale Mazeaud ráno zahájil výstup po zavěšených lanech a ostatní mu chtěli zdolat připravit další, bylo brzy jasné, že nahoru to nepůjde. Lana, skály, všechno bylo pokryté silnou námrazou. Za této situace byl jedinou možností sestup. Vše nepotřebné tedy nechali na místě a začali slaňovat. Bonatti slaňoval jako první a zřizoval jednotlivá stanoviště. Oggioni šel poslední. Znovu se rozpoutala vánice. Viditelnost prakticky nulová. Všem bylo teď jasné, že se rozhodli správně. Brzy se už museli důsledně jistit, protože ztráceli nad svými pohyby kontrolu. To je stálo drahocenný čas. Tempo se zpomalilo. Museli obětovat jedno osmdesátimetrové lano, které se jim nepodařilo stáhnout za sebou. Kohlmann už měl černé konečky prstů a Mazeaud poté, co dvě hodiny seděl ve sněhu, zajišťujíce kamarády, vůbec necítil nohy.

Na úpatí pilíře zapadali až po pás do čerstvého sněhu. Při namáhavém brodění Freneyským plató za nimi zůstávala hluboká brázda. Předcházející bivaky na pilíři zbavily všech sedm horolezců spousty sil. Do tmy se jim podařilo dosáhnout pouze sedla Col de Peuterey, kde zabivakovali v jedné trhlině.

Nastala relativně klidná noc. Žádné blesky ano hromy. Ale ani žádní slova. Nemluvili. Byli už příliš vyčerpaní. Mazeaud napíchal poslední coraminové injekce. Ráno stále zuřila vichřice. Všech sedm horolezců se navázalo na jedno lano. Bonatti v čele. Museli přetraverzovat ke skalnímu prahu, který nyní skýtal jedinou reálnou možnost sestupu z horního Freneyského plató, poněvadž na cestu přes sedlo Col Eccleis si už netroufali.

A znovu to byl neúnavný Bonatti, který statečně prošlapával stopu k záchraně. Jakmile dosáhl skal, začal okamžitě slaňovat. Další kamarádi za ním. Mazeaud, Guillaume a Vieille byli ještě na sněhové pláni. Zbývalo jim posledních několik metrů k okraji skalního prahu, když si Vieille náhle pustil pusu na špacír. Víc, než bývá obvyklé. Zanedlouho jeho slova přešla v nesrozumitelné drmolení. Sedl si do sněhu. Třásla s ním zimnice. Bylo zjevné, že už dál nemůže. Po chvíli přestal reagovat úplně. Mazeaudovi a Kolhmannovi nezbylo nic jiného, než ho na laně doslova přívléci ke hraně skal. Vieille byl už mrtev. Když Bonatti dole na stanovišti pochopil co se stalo, vyškrábal se po laně opět nahoru. Spolu s Maeaudem zabalili Vieileho do bivakovacího pytle a zajistili ho k jedné skobě. Smrt kamaráda všemi silně otřásla. Kohlmann chtěl u Vieilliho zůstat, ale Bonatti s Mazeaudem ho přinutili k dalšímu sestupu. Při slaňování skal Bonatti dohlížel na to, aby byli všichni neustále řádně zajištěni. Jak později řekl Mazeaud, bez Bonattiho by to ostatní už určitě vzdali. Jejich vůle po přežití byla v těch chvílích už jen velmi slabá.

Na Freneyském ledovci už byli vyčerpaní, že jejich vratká chůze se změnila v jen těžce koordinované potácení. Pouze Bonatti měl ještě určité zásoby sil. Všem bylo jasné, že jedině on je může zachránit. Zbavili se už veškerého materiálu a nechali si jen několik skob a karabin, a to ještě proto, že je měli na repšňůře nesené přes ramena a takové odkládání by znamenalo další nežádoucí ztrátu sil. Teď už šlo jen o to, zachránit si holé životy. Doufali, že alespoň jeden z nich, by mohl dojít až na chatu Gamba a zalarmovat záchranou akci. Asi ve čtyři hodiny odpoledne zaslechli v mlze hlasy, přicházející z hřebene Innominata. Křičeli nahoru, jak nejsilněji mohli, ale sněhová vánice jejich zoufalé volání pohltila. Záchranáři je neslyšeli. Nyní bylo zřejmé, že po nich pátrají na hřebeni Innominata, kudy předpokládali jejich nouzový sestup. Jenže to by těžce zkoušení horolezci museli předtím vystoupit na sedlo Col Eccleis, a na to neměli síly. Záchranná akce byla tedy vedena příliš vysoko. Nicméně vědomí, že je přeci jen někdo hledá, dodalo šestici dosud žijících novou naději, kterou už opravdu potřebovali. Teď už uvěřili, že o něco níže by mohli potkat záchranáře, postupující dolní variantou jejich sestupové cesty.

Probíjeli se dál. V mlze měli pocit, že už musí každou chvíli dosáhnout sedla Col del Innominata. Snad to bylo jen jejich zbožné přání, aby už měli protisvah do sedla za sebou. Když poznali, že vytoužený postupný cíl je ještě daleko, začaly v nich zhasínat i poslední jiskřičky naděje. Jak později uvedl Mazeaud, nacházeli se téměř na pokraji šílenství.Šli dál je ze setrvačnosti, jako pomalu dobíhající stroje. Na jeden krok někdy potřebovali i pět minut.

V hlubokém sněhu se opakovaně bořili až po ramena. Zoufale bojovali o každý metr, nutíce se navzájem k pohybu vpřed. Dobře věděli, že zůstat teď sedět na místě by znamenalo jistou smrt. V neutuchající sněhové vichřici a mlze by přece bylo mnohem snazší umírat než jít dál…

Protože i Bonattimu postupně docházely síly, nabídl se Mazeaud, že převezme vedení a bude prošlapávat stopu. Už po chvíli však padl vyčerpán do sněhu, takže Bonatti musel znovu do čela. Konečně dosáhli úpatí protisvahu pod sedlem Col del Innominata. Oněch 100 metrů výstupu se pro ně ovšem stalo téměř nepřekonatelnou překážkou. Bonatti šel samozřejmě opět první a zatloukal skoby. Bez jištění a pomoci lana by ostatní tento úsek nezvládli. Když Mazeaud viděl, že Bonatti už výstup dotáhne, pokusil se ještě kousek vrátit k Oggionimu a Guillaumovi, kteří zůstali pozadu. Vstříc mu však šel jen Oggioni, křičíce z posledních sil: “Robert, Robetr!“ Mazeaud se vrátil až na místo, kde oba opustil a kde tedy podle něho musel být i Robert Guillaume. Nenašel však nikoho. Později vyšlo najevo, že Guillaume spadl do ledovcové trhliny.

Mazeaud stoupal do sedla společně s Oggionim a jistil ho, zatímco Bonatti jim shora pomáhal alespoň tahem lana. Ani jeho síly však nebyly nekonečné. Protože se už blížila noc, rozhodl se nakonec Mazeauda a Oggioniho nechat asi 40metrů pod sedlem a společně s Kohlmannem a Gallienim, kteří k němu mezitím vystoupili, se pokusit najít v hlubokém sněhu cestu dolů k chatě Gamba a přivolat pomoc. Terén ze sedla k chatě již stále klesá a nejsou tam žádné protisvahy. Když však padla tma, ztráceli horolezci při brodění v takřka bezedném sněhu velmi rychle i poslední zbytky sil. Nikdo z nich nevěděl zda se ještě k chatě dostanou.Kolhmann začal blouznit a odmítal jít dál, takže Bonatti s Gallienim ho museli vléct doslova násilím…Mazeaudovi a Oggionimu na druhé straně sedla bylo mezitím jasné, že vlastními silami se nahoru nedostanou. Mohli teď už jen doufat v pomoc z chaty Gamba, kam snad dorazí jejich přátelé. Kohlmannovi se to už nepodařilo. Zemřel kousek od chaty vyčerpáním.

Když se později vichřice trochu utišila, pokusili se Mazeuad s Oggionim ještě o poslední vzepětí, aby dosáhli sedla. Po hodině nadlidské námahy však zdolali jen několik výškových metrů. Pak už byly jejich síly definitivně u konce. Oggioni se opřel o Mazeauda, zavřel oči a ještě před půlnocí zemřel v jeho náručí…

Mazeaud se potom, hnán zoufalým pudem sebezáchovy, ještě jednou pokusil po lanech, zavěšených Bonattim, dostat na sedlo. Jak sám později uváděl, byl to už jen pouhý živočišný reflex, který ho přiměl k pohybu. V pološílené křeči se vydrápal jen asi o metr výše a pak ho opustily síly… Bezvládně spadl zpět ke skobě, na níž visel mrtvý Oggioni. Skoba se při tom vylomila – a oba se zřítili dolů. Mazeaud se už loučil se životem; připadalo mu to jako velmi milosrdná smrt. Jeho pád však šťastnou náhodou zachytil uzel na jistícím laně, který neprošel zavěšenou karabinou. Mrtvý Oggioni se zřítil až dolů na ledovec. Prudké trhnutí lana a silná bolest způsobená tím, jak se mu ve visu zařezávalo do těla, přivedla Mazeauda znovu k vědomí. Je to opravdu až takové štěstí, že ještě žije? Visí tady úplně vyčerpán bezmocně na laně. Kdo ví, zda Bonatti dosáhl chaty Gamba. Pokud ne-a to je docela možné, pomoc už nepřijde. Mazeaud se loučil se životem už podruhé v krátkém časovém rozpětí. Tahle smrt však měla být podstatně horší, pomalá. Cítil, jak se mu ledový chlad centimetr po centimetru rozlézá z končetin do těla. Nohy s naprosto bezcitnými prsty už dávno odepsal. Bylo to neuvěřitelné, ale vydržel až do rána. Po dlouhých hodinách trýznivé samoty náhle nahoře v sedle uviděl nějaké muže. Záchranáři! Z posledních sil na ně křičel, aby si pospíšili. Sotva se k němu spustili, upadl do bezvědomí. Vzpamatovali ho injekcí coraminu. Byl zachráněn! Bonatti a Gallieni tedy došli až na chatu Gamba. Mazeaud tyto okamžiky utrpení na Freneyském pilíři podrobně popsal v časopise Alpinismus (1/63).

To, co tam tehdy horolezci prožili, dokáže ovšem stoprocentně pochopit snad jen ten, kdo už někdy sám byl v podobné situaci. Nicméně i pouhé přečtení oněch jímavých řádků může být mimořádně poučné.