Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Putování po Islandu

Cesta po Islandu

Zuzka Hlaváčková / 25.10.2011

Raději cestou než necestou aneb taková normální rodinná dovolená na Islandu. Žádné extrémy, zato čistá cestovatelská radost. Zastávky na známých i neznámých místech a teploty někdy i pod bodem mrazu, což se dalo od tohoto ostrova na kraji Evropy čekat. Ale bylo to fajn!

Den 1. - 10.7
Naše cesta začala v Reykjavíku v neděli večer. Auta jsme si vyzvedli, nakýblovali se do hostelu (asi nejlepší a nejhezčí hostel, v jakým jsem kdy byla) a šli se projít po městě. Reykjavík má sice jen něco málo přes 150 000 obyvatel, ale je to vcelku velké a krásné město. Před jejich krachem se tu docela dost stavělo, takže je všude spousta moderních baráku, které nenásilně kontrastují s těmi staršími. Šmrnc tomu dodává pobřeží moře, podél jehož většiny vede příjemná stezka pro pěší a cyklisty. V Reykjavíku se navíc prakticky nedá zabloudit - buď vidíte moře nebo kostel Leifa Eiríksona, který je vidět odevšad a je opravdu dechberoucí. Navíc tu většinu potřebných věcí (obchod na kartuše, svetrárny - o těch později, informační centrum, potraviny...) najdete tak blízko u sebe, že shánět se po MHD je zbytečné.

Den 2. - 11.7.
Nechtěli jsme ztrácet čas a tak jsme v pondělí vyrazili (po pár obštrukcích ve městě) objet poloostrov Reykjanes - ten výběžek pod Reykjavíkem. Říká se, že když objedete tento poloostrov, uvidíte téměř vše, co se dá na Islandu vidět a já musím souhlasit - kromě sopky a gejzíru je tu vážně vše plus jeden malý bonus - Modrá Laguna. Jednoznačně je to jedno z míst, které by člověk neměl vynechat. Minimálně se k tomu zajet podívat, když už ne dovnitř. Ale vezmeme to po pořádku.
Začali jsme u Perlanu, což je bývalý vodojem na teplou vodu pro celý Reykjavík. Teď to slouží jako víceúčelová budova. Výhled pěkný, ale ten vnitřek, no, nic moc. Pokračovali jsme do Hafnafjorduru, což je město postavené na lávě. Koukli jsme do přístavu, kde to strašně smrdělo rybinou, a jeli dál. Cestou jsme ještě potkali sušárny ryb. Zajímavé bylo, že z ryb tam visely akorát hlavy a kostry. Nikde žádný smrad, jen hromada ptáků. Docela strašidelná podívaná. Jeli jsme dál na jih poloostrova a zastavovali každou chvíli - všechno bylo nové a všechno bylo krásné. Potkali jsme místní mini bahenní sopky a poprvé jsme se setkali se sirnými ložisky. Svítilo sluníčko, takže bylo skvěle vidět do kraje. Projížděli jsme jako očarovaní starými lávovými poli, která už byla dávno zarostlá puchléřkou. To je takový místní zrádný mech - v pohodě se do něj zaboříte po kotníky a navíc dokáže přerůst i menší díru, do které se vám ale vejde noha přesně tak, že zakopnete .. zas na druhou stranu - padáte do měkkého. Dojeli jsme k Modré laguně a zůstali stát jako opaření. Takový kontrast světle modré, bílé a černé jsem ještě nikdy neviděla. Fotka, myslím, mluví za vše. To v pozadí je geotermální elektrárna, která funguje pro celý Reykjavík, myslím ale, že zvládá i zbytek poloostrova a ten kouř, co vychází z komínů je prostě odpadní teplo, které nestíhají zpracovávat. Modrá laguna vznikla vlastně omylem při stavbě té elektrárny v 70. letech, ale celá ta šaráda okolo byla postavena až koncem 90. let.
Vyčvachtaní a obalení příjemným pocitem ze slané a teplé vody jsme odjeli na nejzápadnější cíp poloostrova. Co vám budu povídat, moře a útesy, no :) taky velká kolonie ptáků a jeden maják s koňmi po ním. Islanďani jsou neskutečně pyšní na svoje koně a mají k tomu určitě právo - je to totiž jedno z nejvíce odolných a nejspíše geneticky nejčistší plemeno, které chodí po této planetě, dovoz jiných koní je na Island, tuším, od 30. let zakázán a stejně tak kůň, který opustí ostrov, se na něj nesmí vrátit. Nicméně sem první koně byli dovezeni před tisícem let (skoro doslova) a od té doby sem nebyli žádní dopraveni. Ale běda, jak je nazvete poníky, na to jsou místní hrozně hákliví a já se jim nedivím - ti koně jsou prostě ňuňánci. Celý rok žijí venku a v severní části ostrova není výjimkou, že jich jeden farmář vlastní třeba 200.
Nazpátek do Reykjavíku jsme jeli jako očarovaní, cestou jsme ještě skoro minuli most mezi kontinenty - most přes kontinetální drift mezi Eurasijskou a Severoamerickou deskou. ,,Díra" mezi nimi se stále zvětšuje a její šířka se velmi liší - od pár centimetrů po několik kilometrů. Do Reykjavíku jsme dojeli dost pozdě, cestování po Islandu v létě má totiž jednu výhodu a zároveň nevýhodu - stmívá se tak okolo půlnoci, dvě až tři hodiny je tma a pak je zase světlo. Řeknu vám, dokáže to pěkně rozhodit biorytmus.

Den 3. - 12.7.
Ráno se zatáhlo a začalo poprchávat. Nepršelo sice pořád, ale i tak to bylo vcelku nepříjemné. Z Reykjavíku jsme jeli po Ring road směrem na východ. Ring road je vlastně silnice č. 1, která se táhne podél celého pobřeží ostrova.
Cílem naší cesty bylo městečko Vík. Cestou jsme ale zase zastavovali každou chvíli - jednou na vodopád Seljalandsfoss, za který se dá dokonce jít a podruhé na Skogafoss, kde je východiště na parádní výlet. No, třeba příště. Co nám ale vyrazilo dech, Bylo Dyrholáey - nejjižnější bod Islandu s fantastickou skalní bránou. Ještě lepší je, že se dá velmi pohodlně dojít až na konec té brány, kde příšerně, ale vážně příšerně fouká. Ostatně jako na celém Islandu, vítr je tu proste VŠUDE a ve všech možných podobách. Cestou jsme ještě potkali první ledovec, z čehož jsme byli náležitě vyplesklí.
Shodou okolností se asi dva dny před tím, než jsme tam přijeli, začala zlobit Katla - činná sopka, která je uzavřená pod ledovcem. Zahřívání těchto podledovcových sopek mívá fatální následky a ústí to v jednu věc - tzv. jökulshlaup čili ledovcovou povodeň. Je to v podstatě masa vody, která se uvolní po zahřátí sopky a tato masa je navíc velmi rychlá a totálně nepřídvídatelná, navíc nikdo neví, jestli někde pod ledem ještě nečeká další obří bublina vody, která se co nevidět vyvalí. A aby toho nebylo málo, občas se s vodou uvolní i ledovcové bloky, které zůstávají stát i několik desítek kilometrů od ledovce uprostřed pustiny způsobené povodní. Jak tyto bloky roztávají, tvoří se pod nimi tekutý písek. A když ne tekutý, tak alepoň dost řídký na to, aby do něj spadlo celé auto i s posádkou.
Na místo jsme přijeli už večer a na Dyrholáey jsme potkali pár Čechů, kteří měli co vyprávět. Za městem Vík je totiž na RR most. Povodeň ho ale strhla a auta se tak musela převážet náklaďáky a jejich cestující terénními autobusy, které jsou na Islandu vcelku běžné. Jeden autobus se ale začal propadat do písku a cestující museli vylézt na střechu. Okamžitě tam prý najely pásáky a jaly se autobus tlačit na pevnější podklad. Lidé to přežili, autobus ale docela dlouho tahali ven. Po tomto incidentu byla silnice uzavřena a úsek se musel objíždět skrz vnitrozemí. Vedle jsme viděli, že stavějí alespoň provizorní dřevěný most, který měl být druhý den ráno v provozu, přecejenom je RR tepna celého Islandu. O pár dnů později, jsme ale zjistili, že silnice je opět uzavřená, Katla se tedy asi znovu zahřála a strhla i tento most.
Ustlali jsme si v kempu ve Víku a těšili se na další den.

Den 4. - 13.7.
Cílem naší cesty měl býta Landmannalaudar - Lázně polních mužů - ukryté uprostřed ryolitových hor, kterým se říká Duhové hory. Hrají prý všemi barvami a má to být jedno z nejkrásnějších míst na Islandu. No, my z nich neviděli skoro nic, protože oblačnost byla opravdu velmi nízko a navíc poprchávalo.
Do vnitrozemí jsme se dostali po silnici, která vede pod Heklou. Z Hekly jsme taky mnoho neviděli - měla pěknou ušanku z mraků. Cesta to ale byla krásná a objevili jsme parádní vnitrozemí a skvělý kemp. Jak jsme obdivovali krásy okolních hor, minuli jsme tu správnou odbočku a dost možná dobře pro nás, protože jsme jeli po té další, která byla nejspíš několikanásobně lepší, ač byla Fková.
Islandské silnice jsou vůbec samostatná kapitola. Prostě mi přijde, že Islanďani nemají rádi asfalt - řekli byste si, že když je to ta úplně nejdůležitější silnice na Islandu (nepočítám tah mezi Keflavíkem, kde je letiště a Reykjavíkem, kde je nejspíš jediná čtyřproudová silnice na celém Islandu), že bude RR celá asfaltová. Nenechte se zmást - asfalt je na 80% této silnice a nejdřív na to každý kouká jako zjara, ale pak si zvyknete a asfalt se stává jakýmsi druhem luxusu. Pak jsou tu ještě silnice druhé a třetí třídy, ty bývají asfaltové buď k nějaké atrakci, která na nich je nebo asfalt po prvních cca dvou kilometrech končí, všechno je ale náležitě označeno a rychlost je omezená na 80. Co na tom, že většinou víc jak 60 nejedete.. ale jo, i těch 80 se dá vymáčknout. A úplně největší teror pro vaše zadky, nervy a tlumiče auta jsou tzv. F cesty - podle písmena ,,F" před číslem. Ty jsou určeny pouze pro auta s 4x4 a jsou to v podstatě jediné cesty, kterými se dá dostat hlouběji do vnitrozemí. Nikdo to nekontroluje, ale pokud tam někde uvíznete s dvoukolkou, koledujete si přinejlepším o pěknou pokutu. Na těchto silnicích vás může překvapit leccos - malý brod, rozvodněný brod, kteý nepřejedete ani ve snu, kameny velké jako hlava, cesta zavátá pískem nebo cesta vlastně veškerá žádná, protože zrovna pršelo a celý ostroh s cestou se zřítil do údolí. Musíte na nich počítat s tím, že se třeba po 50 km budete muset vrátit zpět. To se vám taky nemusí povést, protože se brod, který jste tak tak přejeli, zrovna rozvodní. No, my když tam jeli poprvé, tak to byly nervy.
V Landmannalaudaru jsme měli naplánované spaní. Ale ouha! Před kempem byly dva tak hluboké brody, že jsme si o nich mohli nechat leda tak zdát. Tak jsme se prošli, okoukli místní koupání (mimochodem, domnívám se, že to je jediné veřejné přírodní termální koupaliště na celém Islandu), zasnili se nad tím, že tu jednou budeme aspoň dva dny a pořádně to tu prochodíme a vyrazili dál. Protože jsme nepočítali s variantou, že budeme muset pokračovat, byly to dál dost nervy. První brod byl příšerný, pak už si člověk tak nějak zvyknul. Bylo ale dost pozdě, pořád pršelo a byla mlha, navíc se řeky a říčky evidentně rozvodňovaly a my spěchali čím dál víc. Cestou jsme potkali kupy sněhu, odlámané krajnice, ale taky skvělou přírodu. Vnitrozemí nám prostě ukázalo, zač je toho loket. Minuli jsme puklinu Eldgjá, čehož opravdu lituji, ale tenkrát jsme na to už neměli. Zapíchli jsme to v jednom hostelu, v jednu ráno si uvařili večeři a šli spát.

Den 5. - 14.7.
Vyspaní dorůžova jsme vyrazili do asi nejznámějšího národního parku na Islandu - Skaftafell, ten se rozkládá na kousku největšího evropského ledovce Vatnajökull. Ještě nás ale nepřestaly ty ledovce fascinovat - k jednomu takovému jsme se vydali. Asi tak dva kilometry jsme šli po sopečném prachu a kamení abychom pak zjistili, že nám v cestě stojí rychlá řeka široká asi 3/4 Vltavy. Tak jsme pohledali kamení, vyfotili si kus ledu ve tvaru ptáčka a vrátili se nazpět. Ve Skaftafellu jsme se ale dokázali dostat až k ledovci a, no, nic moc - hromada šedé a hnědé hmoty, ze které to všude kape. Na nějakou ledovcovou tůru nebylo ani pomyšlení, protože počasí se pořád nezlepšovalo. Vynechali jsme i vodopád Svartifoss, protože, upřímně řečeno, je to prostě hromada padající vody :) Ale jo, teď mě to trochu mrzí. Za Skaftafellem je ještě jedna z parádních věcí - ledovcové jezero s kusy ledu - Jökulsárlón. Přiznávám, takhle to nezní nijak extra, ale je to vážně moc hezké. Před vlastním jezerem, které se jmenuje Jökulsárlón jsou ale ještě minimálně dvě stejná a mnohem hezčí než to, podle kterého tato jezera dostala jméno. Další cesta se změnila v zoufalý boj o benzinku.
Benzinové stanice jsou na Islandu skoro všude. Když už ne ty plnohodnotné, tak alespoň samoobslužné. Výhodou je, že benzín stojí u všech benzínek +- stejně, takže se nemusíte rozmýšlet, kterou si vyberete. Malé ouvej ale přichází, pokud jedete do vnitrozemí, tam totiž není benzínka ani jedna. Mám dojem, že jediné, co je ve vnitrozemí, jsou stovky kilometrů drátů vysokého napětí a sem tam nějaká meteostanice. Prostě do vnitrozemí nikdy nejezděte jinak než s plnou nádrží a pokud jedete daleko, tak si radši vemte ještě kanystr. A jinak než s pořádným terénním autem se tam nedostanete.