Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Střední východ > Írán

Cesta z Turecka do Íránu

Filip Zeman / 11.10.2009
Írán je vzdálená a trochu utajená země kam mnoho turistů nejezdí. To byl jeden z důvodů proč jsme sem zamířili. Původní plán byl přiletět do turecké metropole, pobýt tam pár dní, poté odjet autobusem do Teheránu nebo jiného většího města, procestovat zemi a následně odletět zpátky do Ankary a odtud domů. Plány jsou jedna věc a realita druhá. Spojů z hlavního města Turecka do Íránu bylo poněkud méně než jsme očekávali, takže se nám naše cesta nakonec trochu zkomplikovala.
 

Ankarastřed Ankary

Do Ankary jsme dorazili v sobotu nad ránem. Z letiště jsme odjeli na hlavní vlakové nádraží, kde jsme potkali mladou Australanku s tureckým přítelem, kteří nás nasměrovali na nové autobusové nádraží ASTI. Tam jsme se dozvěděli, že to s autobusy do Íránu není až tak slavné jak jsme doufali. Jezdí jenom dvakrát týdně, v úterý a v pátek v sedm večer. Do Teheránu bychom se tak dostali až ve čtvrtek ráno, což pro nás bylo neúnosně pozdě. V Ankaře už se nám čekat nechtělo a tak jsme se dohodli, že zkusíme zajet do Istanbulu, odkud určitě něco pojede. Jízdenky na autobus jsme koupili velmi levně. Platili jsme 20 euro za dva lidi, což je na 450 kilometrů úplně novým luxusním mercedesem slušná částka. Původně měli stát 25 euro, ale neměli jsme pětieurovku a mince vzít nechtěli, takže nám natiskli lístky s nižší cenou. V orientě se někdy smlouvá i nechtěně.

Istanbul

Istanbulské nádraží Esenler se nachází daleko od centra a stejně jako v Ankaře je obrovské. S orientací tu pomáhají naháněči. Záhy jsme zjistili, že do Íránu nic nejede a to ani další den. Jeden z místních dohazovačů rychle pochopil náš problém a zavedl nás k autobusu, který jel do města Dogubayazit u íránských hranic, odkud bychom se snadno měli dostat do naší cílové země. Lístky nás dohromady stáli 70 eur plus deset dohazovači – chyběla ta pětieurovka (ostatní naháněči dýško nedostali, služba tohoto byla trochu nad rámec běžných povinností). Po zaplacení jsme hned vyrazili. Čekala nás téměř 1200 kilometrů dlouhá cesta. Náš celkový pobyt v Istanbulu trval asi tak dvacet minut.

Cesta na východ

Silnice z Istanbulu do Ankary tvoří na mapě jakousi hokejku. Delší část vede podél rovnoběžky, pak se cesta zlomí na jih a do Ankary se přijede od severu. Náš druhý autobus už na „čepel“ nevjel, sjel z dálnice a pokračoval dál na východ. Zase jsme jeli mercedesem, sice ne tak luxusním, ale zato prostornějším. Změnilo se i osazenstvo. Už to nebyli dámičky a intelektuálové, ale venkovsky vypadající tatíci se syny a také pár podezřelých týpků. Všichni ale byli přátelští nebo nevšímaví.
Služby v tureckých autobusech jsou na slušné úrovni. Běžná je přítomnost stewarda. Během cesty z Istanbulu dokonce po každé zastávce poléval dlaně všech cestujících jakousi bonparově vonící vodou, která očistila ruce a pak se vypařila. Celkem příjemná novinka. V ceně jízdného byla i balená voda, kterou jsme si mohli volně brát z chladícího boxu u druhých dveří. V místních motorestech je ale dobré mít připravené drobné, na záchodech se platí. Většinou se dá zajít i někam do okolní přírody, ale ne pokaždé.
Přes noc jsme projeli střední Anatolii, a ráno se probudili ve dvoutisícové nadmořské výšce dalekého východu. Za oknem ubíhala nekonečná kamenitá pláň, občas se zbytky suché trávy, v dálce se tyčily zasněžené třítisícovky, jinak zima a pusto. Cestu občas zpestřovala vojenská hlídka. Postupně jsme minuli letiště v Erzurumu a jeden středověký most, vedoucí odnikud nikam. Celkově turecký východ vypadal dost bezútěšně.
Jízda mercedesem skončila na prašném nádraží ve městě Agri, kde nám řekli, že do Dogubayazitu už pojedeme s někým jiným. Asi po hodině a půl vyčkávání nás naložili do mikrobusu a zavezli na nádražíčko plné dodávek a dalších minibusů. Do jednoho z nich jsme přesedli a opět čekali. Za dvacet minut jsme vyrazili a po šedesáti kilometrech byli na místě. Městečko vypadalo na místní poměry docela slušně, my jsme ale neotáleli a ihned zamířili do kanceláře místního dopravce koupit lístky na nejbližší autobus do Íránu. Nabídl nám za 110 dolarů pro oba dva spoj do Tabrízu, což se nám za 300 kilometrovou cestu zdálo strašně drahé, ale vzali jsme to, abychom se již dál nezdržovali.

Podivný autobus

Hodinu čekání jsme vyplnili pitím čaje u místního prodejce koberců, jinak bratra klučiny, co nás zavedl k dopravní kanceláři. Dozvěděli jsme se, že v Dogubayazitu díky nadmořské výšce bývají tvrdé zimy a v létě teplota dosahuje maximálně 25°C. Náš hostitel se zmínil i o množství Čechů a Slováků, kteří sem jezdí na horské túry. Předchozí den u něj prý byla pětičlenná skupinka z Prahy, mířící rovněž do Íránu. Na jejich další stopu jsme už nenarazili.
Před pátou hodinou dorazil se zpožděním náš spoj. Překvapilo nás, že to nebyl autobus ani dodávka, ale normální osobní auto, proto asi ta vysoká cena. Posádku tvořili dva místní mladíci. 
Po padesáti kilometrech, což je v Turecku kousek, jsme dorazili na zadrátovanou, pečlivě střeženou hranici. Po půlhodinové proceduře, kdy se nás celníci mimo jiné ptali, jestli nevezeme alkohol, jsme vjeli do Íránu.

Konečně v Íránu

Naši řidiči zjevně nespěchali tolik jako my, hned za hranicemi se začali starat o doplňování zásob. Neustále jsme stavěli: kontrola tlaku v pneumatikách, doplňování oleje a samozřejmě tankování (to bych ještě pochopil, benzín tu stojí 2 koruny za litr). Hoši nevynechali ani nákupy cigaret, pití a večeři. Vše postupně. V autě bylo strašně zakouřeno, rádio vyřvávalo  turecký popík, kluci nahlas zpívali. Všechny odpadky házeli z okna ven.
Nakonec nás chtěli vyhodit třicet kilometrů před Tabrízem. Naštěstí jsme sledovali značky, takže jsme na to neskočili a důrazně jim řekli, že chceme do centra. Ale najít centrum byl pro ně přímo nadlidský úkol. Myslíme si, že to tam znali, ale stejně se pořád vyptávali kolemjdoucích a bezcílně jezdili po dobře značeném okruhu. Nakonec jsme po hodinovém ježdění vystoupili asi kilometr od středu města. Chlapci to ještě zkoušeli na bakšiš, ale my je poslali do háje. Byla téměř půlnoc. Konečně v Íránu.

Ankara - praktické rady

UBYTOVÁNÍ - ve městě, zvlášť ve čtvrti Ulus, jsou doslova mraky hotelů. Cena se tak dá díky konkurenci usmlouvat znatelně níž, než jaká je první nabídka.

DOPRAVA Z LETIŠTĚ – nejsnadněji se do centra dostanete s autobusy Havas. Jedna cesta stojí 10 tureckých lir, od půlnoci do šesti do rána 12,50 liry. Jedna turecká lira byla v době naší cesty asi za 13,50 korun. Autobusy jezdí každou půlhodinu, od deseti večer do šesti ráno jsou intervaly delší. Havas jede na vlastní terminál asi 1,5-2 km od Ulusu a pak pokračuje dál až na ASTI. Na letiště by měl jezdit i běžný městský autobus, ale nenašel jsem odkud přesně, v jakých intervalech a jak dlouho mu to trvá. Podle nápisu by měl ale stát jen 3,40 tureckých lir, což je dvojnásobek ceny jednorázového lístku v ankarské MHD.

JAK SE DOSTAT NA ASTI – nejlepší jet metrem. ASTI se nachází na stejnojmenné konečné zastávce zelené linky metra. Od vlakového nádraží se jde dlouhým podchodem pod nástupišti a přes podzemní bazar, poté se vyleze na ulici, kde je kousek, vlevo od východu z podzemí, vstup do metra. (Když z podchodu pod nádražím vylezete už před vstupem do bazaru a zatočíte vlevo, dojdete k muzeu parních lokomotiv pod širým nebem. Nikdo tu není a nudící se hlídač vás snad zadarmo pustí dovnitř. Pak už můžete lozit po obrovských strojích co hrdlo ráčí. Hlídač vás nechá, exponáty se odsud opravdu krást nedají.)

DOPRAVA Z ASTI DO ÍRÁNU – do Teheránu jezdí podle lidí na informacích jedině společnost ze stánku č. 14 vlevo od východu z metra (název společnosti už nevím). Cesta stojí 60 dolarů, což není za 2000 km zrovna moc, a prý trvá 30 hodin.
Pro další info o dopravě po Turecku a Íránu se podívej na první tři oddíly tohoto článku (Ankara, Istanbul, Cesta na východ).

 
Související články
American Express v Íránu
Výstup na íránskou sopku Mt. Damávand
Íránem na vlastní pěst
Trans - Asia expresem z Istanbulu do Teheránu
Doprava v Íránu
Írán - co stojí za vidění
Praktické rady na cestu Íránem
Související galerie
Írán - z Turecka na vlastní pěst
 
 
Přečteno 2293x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: