Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Radek Červinka / 25.02.2004 |
Ráno si děláme nudle a vrátný nám posílá pro dobré smažené placky. Je to fajn týpek. Má zájem a víc inteligence než oba poldové dohromady. Plešoun ale hned bere vrátnému jistotu. Jo, jsou to Češi, ale ze Srí Lanky. Vrátný se od nás dožaduje vysvětlení. |
Dělám nad poldou gesto znechucení a marnosti, jsou to blbci. Přichází i nový tlumočník, stálý spolupracovník. S tím, že bychom byli puštěni se můžeme rychle rozloučit, všechny sliby mají jediný účel, zlomit nás a vyrazit z nás peníze. Přichází hemeroid a začíná nové kolo. V místnosti sedí ještě nějaká žena a další zvědavci.
"Zaplatíte? Jak to, proč ne ?" praští do stolu. "Protože mám naše penízky rád". Nový tlumočník umí i číst a zdá se, že se vyzná i v pase, a tak jsou všichni překvapeni, že jsme Češi. Chvíli se o tom dohadují a diskutují. Dostávám k podepsání protokol, ale odmítáme se pod něj zvěčnit.
"Je to v čínštině, takže nevím, co bych podepsal".
"On vám to přeloží", ukazuje plešoun na tlumočníka.
"Nevěřím mu", věřím pouze zástupci naší ambasády. Hemeroid supí a odchází. Podřimuji, přihlížející se docela dobře baví. Přichází šilhavec, který nás včera odchytil. "Áaa, naši Srí Lančani", pravil nejspíš, jelikož odpovědí mu byla směs pobavených, nechápavých a kyselých pohledů. "Češi", vysvětluje tlumočník.
Vrací se hemeroid. "Teď jsem mluvil se svým nadřízeným a musíte zaplatit, nemáte jinou možnost. Nebo vás přepravíme nadřízeným do Jiningu". "Souhlasíte s potrestáním?"
"Ne!" "My vás tu můžeme držet jak dlouho chceme, když si spočítáte, kolik vás stojí hotel, tak se to nevyplatí", zkouší to iniciativně tlumočník, evidentně neseznámený s momentálním rozložením sil. "Ale my spinkáme tady", usazuji ho.
Sliby a vyhrožování pokračují. "Za chvíli vám jede vlak, zaplaťte a večer jste na hranicích". Zní to lákavě, máme tisíckrát chuť ukončit tohle představení, ale jednou jsme řekli ne. Chtějí znovu pas, ale Hanka si postavila hlavu. "Měli jste si ho pořádně prohlídnout včera". Jsou v koncích, tápají, bloudí, to tu asi ještě neměli.
"Budeme vás tu držet, dokud nezaplatíte", tvrdí hemeroid.
"My už jsme na cestách víc jak rok", nasazuji široký bezstarostný úsměv, "měsíc tady, pak tam. Nějaký týden či dva, to pro nás nic není". Kecám, do týdne musíme vstoupit do Mongolska, jinak nám propadnou víza. Ale je mi jasné, že to nepostřehli. Můj argument je evidentně zpražil, na týden s námi v kanceláři ani nepomyslel.
Diskutujeme s tlumočníkem, proč nás zadrželi.
"Máte jezdit po hlavních silnicích“, vysvětluje, „tam je to pěkné, moderní“. Hanka se neudržela, se slzami v očích řičí smíchy: "Jo tak vy se bojíte, že bychom viděli, jak jste zaostalý? Tak tos nám právě vyzvonil tajnou informaci", popadáme se za břicho, tlumočník v rozpacích na prázdno polyká a hemeroid má před infarktem.
V zákoníku pro cizince se dočítáme, že o povolení cestovat zakázanou oblastí je možné požádat na oblastní policejní stanici. No jo, jenže tam jsme a je to uprostřed onoho zakázaného území.
"Říká ti něco jméno Heller", ptám se tlumočníka. Zbystřil a hodil důležitý pohled směrem k chlupáčům. Plešoun si poposedl a chopil se pera. "Heller říkáš ?" Blíží se poledne a mně je jasné, že dneska už do Erenhotu neodjedeme. Sice se tváříme odhodlaně, ale ve skutečnosti toho máme oba dost. Ale je to psychologický boj, nesmíme to na sobě dát znát. Odchází na oběd a nás nechávají na vrátnici, v televizi běží kurz angličtiny. USA. Matka se synem chce jet taxíkem, ale jelikož se rozhodla šetřit, nastoupí do autobusu. Zaplatí jeden lístek, ale řidič se podívá na mladíka. "Kolik ti je let", ptá se. Matka chce odpovědět, ale řidič ji gestem zarazí. "12, ale v autobuse a tramvaji 9", odpoví chlapec. Přemítáme, jestli nám to tam nepustili schválně. Před nosem nám ujíždí vlak do Erenhotu. Šmejdi, ale to malé vítězství jim velkolepě odpouštím. Náhle mne napadá děsivá konspirační teorie - musíme se vrátit zpět do Jiningu, kde je ale vyšší velitelství. "Ty hajzlové, ulevuji si. Oni nás poslali svým nadřízeným a my si to jako ti blbci platíme", přidělávám nějakou tu vrásku Hance. "Jsme teda volní", ptáme se ještě dodělávajícího tlumočníka. "Pravděpodobně ano", odpovídá úlisně a moje podezření se prohlubuje. Co teď ? Nastrkaj nás do vlaku, který jinde než v Jiningu nestaví. Kola máme stejně v zavazadlovém vagóně, průvodčí má od poldů pokyny. Jsme v pasti. Stojíme na chodbičce, všichni si nás přichází prohlídnout. Cesta trvá přes hodinu, usínáme vstoje. Jining. Obezřetně se rozhlížím, nikde nikdo. Vyndávám si z vagónu kola a nějakej nosič se dožaduje 20 Kč. Trhám mu kola z ruky, na to zapomeň. Na pomoc mu přispěchávají další nádražáci, hádáme se, řveme na ně. Blíží se polda, Hanka na něj mává, ale když vidí problémy, nenápadně se vytrácí. Nakonec ustupujeme, uklidňuji Hanku. "Z tohohle nádraží musíme odjet", upozorňuji. Platíme 20 Kč a hledáme boční východ. Zatčení se nekoná, to je nám už dávno jasné. Hned na kraji nádraží nám nabízí dohazovač jedno z těch děsivějších ubytování naší cesty. Úzká cestička plná odpadků, nádražní sklad, přízemní opráskané buňky, dvě postele a kovové umyvadlo, voda žádná, záchod veřejný. Srážím cenu z 50 yuanů na 10. Dneska nepojedeme, zítra je taky den. Zakupujeme si láhev životabudiče. Do vypršení víz zbývá 5 dní. Ani druhý den neodjíždíme, relaxujeme. Jdeme na internet, pojídáme výborné sladké pečivo, hledáme mongolský náklaďák, který by nás mohl převézt přes poušť. Zkoušet to znova na kolech nemá cenu, hned by nás zase čapli. Hodně se nám nechce po dvou dnech klidu zase řešit problémy, ale nic jiného nezbývá. Ani si nechci představit, co nás čeká na hranici. Dle našich informací je možné jet pouze vlakem za cenu asi 17 dolarů na osobu, snad za stejnou cenu přes ni pendluje i autobus. Autostop je ilegální, ale máme zprávy, že už se to někomu zdařilo. Co dokázali jiní, my dokážeme taky, mohlo by znít naše heslo. Nastupujeme do vlaku, za přepravu kol nás určitě obrali, ale není obrany, není odvolání. Nezaplatíš, nejedeš. Průvodčí se dohaduje s ženštinou ohledně dítěte. Vše řeší čára na stěně vagónu, kdo je vyšší, platí. Směji se a vzpomínám na lekci angličtiny. Ať si sundá boty, naznačuji. Ale než jí to dojde, je pozdě. Erenhot, platíme 20 Kč za kola, je to oficiální sazba. Šeří se, stmívá se, padá noc. Domy a chatrče, okolo nedozírná poušť. Hranice bude určitě zavřená, jsme švorc. Vyjíždíme pár metrů za město a uleháme do písku. Ať si nás seberou, zítra nás to stejně čeká. Plán je jasný, nic nemáme a nic nedáme. Jestliže nás nepustí, ať nás vyhostí. Vstávám ještě před rozedněním, je zima. Snídáme suché instantní polévky a vyrážíme tam, kde tušíme hranici. Závora přes cestu. Přelézáme ji. U další závory stojí auto a několik ozbrojených pohraničníků cvičí psy. Hranice se otevírá až za 4 hodiny. Stepujeme v mrazu a sbíráme psychické síly pro další boj. Vylézá rozespalý kluk a mává na nás. Jsme uvedeni do kasáren, lámavou směsí angličtiny a ruštiny se domlouváme. Dostáváme vojenskou snídani s čínskými knedlíky, cpu se, co se do mne vejde. "Na kolech nelze, musíte vlakem", vysvětluje nám jeden důstojník. "Nemáme peníze", naznačuji já. Volají na velitelství a za hodinu doráží mladá holka se svým nadřízeným. "Jo Češi ?", směje se. "Já si ráda povídám s cizinci", vysvětluje. "Stopneme vám nějaký auto. Pustili bychom vás, ale Mongolové dělají problémy". |
|
Přečteno 1534x |
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |