Dunajská delta na lodi – praktické informace

Doprava Trasa a náklad Platby za přejezd Mapa a informační centra Pronájem lodi

Snad proto je cílem zájezdů jen několika dobrodružněji laděných cestovek. Kromě internetu se dají nějaké, tak trochu „oficiální“ informace sehnat v rumunské cestovní kanceláři v Mikulandské ulici v Praze. Jsou tam velice ochotní, poskytují zdarma několik brožur i mapu Rumunska. Brožury se snaží tvářit seriózně, ale jsou jaksi informačně „jalové“. Člověk se alespoň zasměje kostrbatému překladu. Prodávají tam krásnou a výpravnou knihu ´Dunajská delta-barvy, vůně a hlasy přírodního ráje´ od Miroslava Šebely, která obsahuje CD s nahrávkami zvuků delty. Pro sólo návštěvníky jsou největším pomocníkem reportáže na internetu. Jednu takovou právě začínáte číst. Všechny údaje (ceny, kurs lei, odjezdy atd.) jsou aktuální k srpnu 2003.

Doprava
Možností, jak se vypravit do Rumunska na vodu, existuje několik. My jsme se vyhnuli cestě vlakem se zavazadly v podobě gumových člunů a zvolili cestu „kamufláže“ - koupili jsme v Čechách 30 let starou Dacii. Úmyslem bylo splynout s „davem“ na silnici. Výhodu jsme spatřovali také v dostupnosti opraven a náhradních dílů. Přesto se díky technickému stavu a stáří naší „Romči“ za námi lidé na rumunských silnicích ohlíželi. Jinak cestu Dacií po Rumunsku doporučujeme, člověk si skutečně připadá jako doma a náhradní díly a doplňky jsou na každém rohu a velice levné. Nám se bohužel většina defektů přihodila na území Čech a Maďarska. Ještě jednu výhodu má cestování autem - Rumunsko je ideální místo k táboření. Rozlehlé neobydlené oblasti, spásané louky a přívětivost a tolerance místních skýtají spousty možností k přespání. Stačilo nám kdekoli odbočit na polní cestu, poodjet od ruchu silnice a rozbít tábor. Ráno nás probouzelo drkocání projíždějících koňských povozů, štěkot psů, ženoucích ovce, práskání biče pasáků, ale nikomu naše ležení nevadilo. Každopádně je moudré vyrazit na cestu se spolehlivým vozem, neboť se cesta do delty může z médii proklamovaných 18 hodin protáhnout na pět dní, jako se to stalo nám. Cesta přes Čechy, Slovensko a Maďarsko je díky dálnicím velice rychlá, přes Rumunsko je nutno počítat se zdržením. Například v horských oblastech nejsou ani silnice první třídy asfaltové.

Trasa a náklad
Naplánovali jsme trasu Praha-Brno-Bratislava-Budapešť-Szeged-Arad-Sibiu-Brašov-Buzau-Braila-Tulcea. Posádka čítala čtyři členy. Původně jsme chtěli dopravit do delty na střeše auta hliníkovou pramici. To se ukázalo jako holý nesmysl, protože jsme tím zatížili auto natolik, že jsme ulomili kolo. Pramici jsme tudíž zase vyložili, v Brně si nechali vyměnit zadní nápravu a vyrazili směr Tulcea, což je centrum a výchozí bod celé delty. Měli jsme kusé informace o možnostech vypůjčení lodi přímo na místě, ale víceméně jsme jeli „nablind“.

Platby za přejezd přes Dunaj
Po různých peripetiích jsme dorazili na rumunské hranice. Odbavení na přechodu do Rumunska probíhalo velice pomalu. Pak jsme ale už uháněli kdysi uherskou Transylvánií, obývanou silným maďarským živlem, přehoupli se přes hory a sjeli do údolí Dunaje, který jsme překročili ve městě Braila. V těchto místech už je Dunaj hodně široký, tudíž neexistují mosty a přes řeku funguje přívoz. Přes den stojí převezení auta 60.000 lei, ale protože jsme tam dorazili kolem půlnoci byli jsme nuceni ještě zaplatit noční přirážku 150.000 lei. (1.000 lei = cca 8,80 Kč, 1l benzínu = cca 25.500 lei). Znamená to, že benzín je celkem levný. Abychom se neztratili v záplavě nul v rumunských cenách, odpočítávali jsme tři nuly. Ve větších městech není problém vybrat místní peníze z bankomatů. Dunaj se dá překročit i v „ocelovém městě“ Galati, kde převoz stojí 60.000.

Mapa a informační centra
Tulcea je od Prahy vzdálená zhruba 1700 km. Je to industriální město střední velikosti s rozlehlými doky a přístavem. Nábřeží, poseté hotely, nabízí hezký výhled na Dunaj. Tváří se jako centrum delty, ale po informační stránce nás zklamalo. Naší první starostí byla podrobná mapa delty. Neúspěšně jsme dopadli na Správě biosferické rezervace Dunajská delta, kde v tomto strohém, nevybaveném informační „centru“ bylo vše zaměřené na organizované výlety a skupiny movitějších turistů. Detailní, přesné informace pro individuální návštěvníky neměli, stejně jako mapu, a dokonce ani nevěděli, kde by se dala sehnat!?! Zařídili jsme si povolení ke vstupu do NP Dunajská delta (17.500 lei na osobu, 9.000 lei pro studenty; s měsíční platností), které snad ani není potřeba (nikdo ho po nás nechtěl) a vydali se podle nejasných instrukcí shánět mapu. Nakonec jsme ji sehnali v knihkupectví vedle knihovny na ulici Isaccei, což je hlavní třída v Tulcei. Stála 46.000 lei. Při zpáteční cestě jsme zjistili, že vedle bufetu na stejné ulici, kde prodávají úžasné pirohy, je rybářský obchod, a tam mají za 60.000 lei mapu ještě detailnější. Přesto se ani na jednu mapu nelze stoprocentně spolehnout. Několikrát jsme se setkali s nesrovnalostmi jak mezi mapami, tak i mezi mapou a skutečností. Ano, některé kanály mohly být vyschlé, to nám ale nikdo nepotvrdil. Zklamaní jsme byli i z mizivé informační hodnoty muzea delty. Zastaralé expozice, většina informací v rumunštině, pár vycpaných ptáků reprezentovalo zlomek ptačí populace delty. Zajímavá byla pouze akvária ve sklepě.

Pronájem lodi
Měli jsme pouze mlhavé představy o možnostech a cenách půjčení lodi. Vybaveni slovníkem a naučenými frázemi jsme se začali po bárce ptát. V Rumunsku nic není velký problém a když se chce, všechno jde. Dokonce jsme ani od místních nepocítili snahu oškubat cizince, jako je běžné v Asii či Africe. Již v první vesnici jsme narazili díky místní hospodské (jak jinak) na člověka, který byl ochoten člun na týden pronajmout. Jednalo se o tamního převozníka, jenž zajišťoval osobní přepravu mezi vesnicemi na obou březích svatojiřského ramene Dunaje. Měli jsme štěstí, že právě hostil příbuzného z Bukurešti, který tlumočil do angličtiny. Po nezbytném smlouvání a „tekutých“ dárcích jsme na šest dní získali krásnou, celodřevěnou rybářskou veslici. Měla asi pět metrů a vážila 200 kg. Za půjčení jsme zaplatili 1.000.000 lei, zálohu jsme nechali ve výši 20 euro plus naši drahou Dacii, která tak byla pod dohledem. Převozník nám zpočátku očividně moc nevěřil, ale když jsme začali vykládat z auta lodní vaky, stany, vařič a pádla, měknul a postupně se mu začal náš nápad dojet na jeho převoznické bárce až k moři docela líbit. Nakonec se zazubil a přinesl z domu čtyři záchranné vesty. Pak i s druhým chlapíkem ze břehu pobaveně sledovali, jak čtyři podivíni vratce odrazili a kolébavě se vydávají na stokilometrovou veslovačku do neznáma. Rozsazení na palubě bylo následující: vepředu se činil veslař, uprostřed si lebedil odpočívající kus a na zádi dva muži pádlovali a kormidlovali. To všechno rotovalo v pravidelných intervalech.

Voda v deltě je sice téměř stojatá, ale zpáteční plavbu proti proudu od delty do vnitrozemí zpříjemní buď sám příliv nebo trajekt do Tulcei. “Parochod” mezi Tulceou a Sft. Gheorghe jezdí třikrát týdně a to v úterý, ve čtvrtek a v neděli. Večer trajekt připluje a příští ráno v 6.00 vyplouvá. V sobotu se nejede. Cesta proti proudu trvá sedm hodin a lístek stojí 150.000 na osobu a loď 280.000 (1.400 za 1 kg váhy).