Jak komunikovat s asijskými domorodci

    Skoro všude v Asii se dobře domluvíte anglicky. V Indii, proslulé desítkami odlišných jazyků a dialektů, slouží dokonce angličtina jako univerzální komunikační prostředek. Pokud ji neovládáte, naučte se několik základních frází a číslovek, to ostatní už na cestě přijde samo. S výjimkou jednání na úřadech atd. není neznalost angličtiny velkou překážkou v cestě. Dáda, jeden z členů naší roční pozemní výpravy z Prahy do Indonésie v roce 1994, neuměl před odjezdem anglicky ani slovo. Přesto si dokázal všude najít spoustu kamarádů, se kterými s úspěchem mluvil zásadně jen svou podkrkonošskou češtinou ("Za tyhle banány že chceš pět rupií? To si se teda chlape asi zbláznil, né?"). A cestovatel a fotograf Zdeněk Thoma tvrdí, že jediná věta v čínštině, kterou umí pořádně vyslovit a bez níž se na svých cestách Říší středu nikdy neobejde, v českém překladu zní: "Jednu láhev studeného piva, ale rychle, prosím!"

    S každým se zkrátka lze vždycky nějak domluvit i bez znalosti řeči. V zapadlém himálajském údolí Zanskaru, kde se mluví nesrozumitelným jazykem podobným tibetštině, u divochů z doby kamenné na indonéských ostrovech i u horských kmenů v Thajsku lze vystačit s mezinárodně srozumitelnými posunky. V každé sebevzdálenější vesničce už dnes ale bývají lidé, ovládající alespoň několik anglických slov. Ve Střední Asii a v Mongolsku dobře funguje ruština. Protože tu ale z historických důvodů Rusy příliš nemilují, je na úvod rozhovoru v ruštině vždy dobré zdůraznit, že s nimi nemáte nic společného a že rusky umíte jen proto, že vás to kdysi okupanti povinně naučili. Občas dokonce v Asii narazíte na někoho, kdo u nás studoval a ovládá češtinu. Pověstný je sikhský emigrační úředník na pákistánsko-indickém hraničním přechodu Attari se svým "Good morning, čuráku!" (nic jiného ale bohužel česky neumí). Náš kamarád Pepa Fric potkal na íránsko-pákistánském přechodu Taftan íránského obchodníka, který se ho s perfektním pražským přízvukem zeptal: "A Karel Gott ještě žije?"

    Výhodné je naučit se alespoň pozdrav, číslovky a několik základních slov a vět v konkrétním cizím jazyce - domorodci pak vycítí, že se jim snažíte porozumět a přiblížit se jim a začnou se k vám hned chovat jinak, než k obyčejným turistům. Podrobné průvodce v angličtině často obsahují domorodý slovník, nakladatelství Lonely Planet ke svým průvodcům dokonce vydává příručky s frázemi v jednotlivých lokálních jazycích (tzv. Phrasebooks). Z české literatury lze doporučit výbornou brožurku V. Miltnera Našim v Indii, Pákistánu a Bangladéši (Academia 1995, edice Malé učebnice Nového Orientu), což je konverzační příručka, obsahující běžné výrazy deseti asijských jazyků (hindština, urdština, bengálština, paňdžábština, marátština, gudžárátština, sindština, urijština, asámština a sanskrt). Ve stejné edici vyšla i příručka H. Třískové a kol. Česko-čínská konverzace (Academia 1991). V poušti Gobi vám prokáže neocenitelné služby brožurka Jiřího Šímy Česko-mongolská konverzace (SPN 1978 a 1987). Podobných knížek jistě existuje víc.

    Pokud potřebujete získat jakékoli informace, je třeba se na jednu věc zeptat několika různých lidí - nikdo vám nebude úmyslně ukazovat špatnou cestu, ale místní lidé vám ne vždy přesně rozumnějí. Důležitá je i správná formulace otázek. Domorodci se často před cizincem stydí za to, že něco nevědí, a někdy se bojí i přímé záporné odpovědi (prý to přináší smůlu). Pokud se proto zeptáte: "Jede tenhle vlak do Dillí?", devadesát procent odpovědí bude kladných, i když má ve skutečnosti namířeno do Kalkaty. Stejně důležité je porozumět správně smíchu, který je často v Asii užíván v jiném významu, než u nás. I když to tak možná vypadá, domorodci, kteří se místo odpovědi na váš dotaz začnou smát, se vůbec nesmějí vám. Zakrývají tím jen své rozpaky a stydlivost.

    I když na to v Čechách zatím nejsme moc zvyklí, lze v mnoha asijských zemích v nouzi s úspěchem využít služeb velmi ochotných vojáků a policistů. Pokud se v indických či pákistánských horách potřebujete někam dostat nebo máte jakékoli problémy a nablízku je vojenská posádka, dokáže přátelská prosba u jejího velitele divy (obzvlášť, pokud ji přednese žena). V autobuse či vlaku velitel svým podřízeným často sám od sebe přikáže, aby "zahraničním hostům" uvolnili místa k sezení. V Rusku a státech bývalého SSSR sice policisté nosí masku tvrdých mužů zákona a vymáhají z cizinců úplatky, ale když se s nimi dáte do řeči a popijete vodku, stanou se z nich nejlepší kamarádi, díky kterým často dosáhnete i věcí jinak zdánlivě nemožných. Třeba dostat se úplně zadarmo vojenským letadlem na druhý konec světa. Každá země má zkrátka své specifické komunikační rituály, které se vyplatí dodržovat.