Naši milí Kamčadalové

Vzhledem k přítomnosti silné vojenské posádky nepotkáte ve městě žádného z původních obyvatel Kamčatky (Korjakové žijí dodnes na severu poloostrova, Itelmenové na východě, podél řek putují pastevci sobů Evenové a pobřeží osídlili schopní námořníci Čukčové). Rodinní příslušníci vojáků pocházejí ze všech koutů bývalého Sovětského svazu. Ti starší z nich vzpomínali na služební léta strávená v Československu, někteří se nám omlouvali za invazi v roce 1968.

Když jsme požádali u první chaloupky o vodu, odcházeli jsme po bohaté hostině obtěžkáni uzenými lososy, zeleninou a mlékem přímo od pramene. Na oplátku jsme darovali zbytek českého lovečáku a slíbili, že pošleme fotky. S poněkud horšími následky ruské pohostinnosti se museli potýkat někteří naši žíznivější kamarádi, kteří po družném posezení s domorodci nad mnoha stakany vodky byli důstojně posazeni do sajdkáry, se kterou velice nenápadně kroužili po jediném náměstí kolem sochy Lenina a s písní na rtech zdravili všechny kolemjdoucí. Naštěstí nás nějakým zázrakem milicionáři „přehlíželi“. Kdo si troufal, mohl se nechat odvézt náklaďákem k úpatí vulkánů nebo lodí na rybolov. Ani o nabídky noclehů nebyla nouze.

Nezapomenutelný zážitek mi Kamčatka připravila v den odletu do Prahy. Hodinu před odchodem na letiště se mi podařilo pozbýt ledvinku s pasem, letenkou a vízem. Byl víkend, na všech úřadech měli zavřeno. „Zkus projít s kopiemi dokladů, třeba to projde, my dáme inzerát do novin,“ radili mi naši petropavlovští kamarádi. Pomyslela jsem si něco o těšínských jablíčkách a s obavami jsem kráčela na letiště. I kdyby ve třicetitisícovém městě někdo moji ledvinku našel, kam by ji tak asi mohl vrátit? Přestože se v letištní budově konaly oslavy šedesátin někoho z vedení společnosti, přesvědčila jsem ředitele, aby mi vystavil duplikát letenky a nastoupila 5 minut před startem do letadla směr Petěrburg. Snad se nade mnou slitoval sám svatý Petr a seslal na město mraky, takže naše letadlo zamířilo k náhradnímu přistání do Moskvy. Po 5 hodinách čekání nám bylo oznámeno, že musíme letět zpět do Petrohradu a odtud teprve do Prahy. Navazující spoj mezi tím samozřejmě uletěl a do dalšího jsme se všichni nevešli, takže jsem musela ještě s několika nešťastníky zůstat na náklady Pulkova přes noc v Petrohradě. To mě zachránilo, protože úplatkuchtiví celníci po mně chtěli pokutu 1000 $ za pas a 50 $ za vízum. Druhý den bylo pondělí a já se mohla vypravit pro náhradní doklady na českou ambasádu. Díky paní vyslankyni Kubalové jsem za půl hodiny odcházela s pasem, který zářil novotou a nápisem „vydáno v Saint Peterburgu“. Nakonec se nekonala ani pokuta za ztracené vízum.

Za měsíc po našem návratu domů mi přišel e-mail z Petropavlovska: „Našly se Tvoje doklady. Posílám Ti je po českých turistech do Prahy. Ahoj. Nikolaj.“