Noc v Budapešti

Tento týden tam vypukly bouřlivé nepokoje proti tamní vládě, především jejímu premiérovi Gyurcsánymu za jeho rozporuplné dubnové výroky. Od pondělí se násilné střety vyhrotily, a to především v noci. Policisté si prý moc nelámou hlavu s tím, koho to zrovna „usměrňují“. Volám tedy své maďarské kamarádce Adrienn novinku o zpoždění a domlouváme se, že na mě na nádraží čekat nebude. Je to pozdě a já už si poradím. Jen mimochodem dostávám radu, ať nemluvím česky, jen anglicky. Čeština se snadno splete se slovenštinou, která momentálně vzhledem k vzedmuté vlně nacionalismu není v Maďarsku oblíbená.

Nepliget ve dvě ráno

Řidič autobusu ve snaze smazat zpoždění, jel jako drak a na autobusové nádraží Nepliget jsme dorazili krátce po druhé ráno. Předtím mi kolem půlnoci přišla sms od Adrienn, že mi zařídila někoho, kdo se o mě postará. Nenapsala jméno, jen číslo a poznávací znamení: bílé auto a žlutá vesta s nápisem PRESS. Bezva, jenže dotyčný mě čekal až ve tři. Tedy čekám i já a krátím si čas s maďarskou bezdomovkyní, které evidentně nevadí, že neumím maďarsky ani slovo. Ráda si zřejmě povídá. Jinak je ale naprostý klid a nic nenasvědčuje tomu, že pár zastávek metrem na sebe policisté a demonstranti před parlamentem háží kameny.

Projížďka

Konečně se objevuje můj odvoz. Ukládáme krosnu do auta a on mi lámanou angličtinou sděluje, že točí pro CNN co nejšťavnatější záběry pouličních nepokojů. Teď je však klid a mohl pro mě zajet. Moc děkuji a snažím se zjistit, kam mě to vlastně poveze. Jenže Adrienn se zapomněla zmínit, že jeho znalost anglického jazyka je skutečně nic moc. Evidentně mi nerozumí a já zase na rozdíl od něho nemluvím vlámsky či německy. Přesto si povídáme – od pondělí nespal, jezdí po nočních demonstracích, od úterý ho bolí rameno a pod levým žebrem, jak ho policie ztloukla vesta PRESS, nevesta PRESS. Ostatně napadení ze strany policie se nevyhnuhlo ani jiným fotografům či novinářům. Trochu mě tyto informace znepokojují, zvláště řídí-li on. Teď je zrovna klid a jede do hospody za dalšími reportéry ze Slovenska, Německa, Česka… To zní zajímavě, ale proč tedy jedeme ven z města?
Po půl hodině, kdy mi dvakrát na otázku, zda jedeme do té hospody, odpovídá kladně, zastavujeme na předměstí u rodinného domku. Alespoň tak, celou cestu přibržďoval u pochybně vypadajících hloučků mladých lidí ve snaze ulovit zajímavé záběry. Jsem bleskově vyložena a můj šofér se má k odjezdu. A co tady mám proboha dělat? Za mými zády se ale v brance objevuje rozespalá Adrienn, loučí se s kamarádem a mě vítá. Ve 3.50 ráno nemám sílu klást otázky ani odpor, že ničemu nerozumím. Vděčně padám do postele a bleskově usínám. Zítra vyrážím dál, do Rumunska.