Ze Škodry stopem do hor

Na jedné straně nová, zámkovou dlažbou vyložená hlavní třída, lemovaná domy s novými fasádami a zelení. Na straně druhé špinavé, rozbité ulice, plné odpadků a toulavých psů, lemované hnusnými, oprýskanými a šedivými domy. Co mají ale obě tváře a vůbec všechna Albánská města společné, jsou kontejnery na odpadky, které mají urvanou většinu koleček a vrchní víka a všechny příšerně smrdí.
My se však těšíme do hor, a tak si dáváme jen malou svačinku v podobě desetikilového melouna a hurá směr Koplik. Kaluž se nechce šlapat s těžkým batohem a přemlouvá mne, abychom zkusili stopovat již tady ve městě v relativně hustém provoze. Moc se mi to nezdá, ale batoh je opravdu těžký, tak to zkouším a hned první auto nám staví. Mladý veselý Albánec nás veze na výpadovku a říká nám, že můžeme použít služeb místních fugónů. To s díky odmítáme a jdeme stopovat k benzínce, která je zajímavá svým hustým černým mazuto-naftovým jezírkem. „Asi samoobslužná pumpa v případě, že je zavřeno.“ Netrvá to dlouho a už se vezeme s dvojicí mladých Albánců, kteří svou neznalost jazyků, řeší telefonátem kámošovi, který dělal pár let v Anglii a nabírají ho jako tlumočníka. Ten naopak umí o hodně lépe než my a diví se, co nás táhne do hor, proč nekouříme a proč nejdeme raději na nějakou diskotéku, kde to žije.

Pověsti o krvelačných vesničanech

S ostatními se setkáváme ve vsi Kopliku i Sipërm, kde se ihned stáváme atrakcí číslo jedna. Postupně se u nás střídá celá vesnice, někteří se chtějí s námi vyfotit, jiní se chtějí jenom podívat a ty nejodvážnější si chtějí povídat. Nakonec přichází středoškolská učitelka angličtiny a zve nás k sobě před barák, kde nám nabízí místo na spaní a přináší nám meloun a rajčata. Když konečně přijede i Martin s Morkem, říkají nám, co se dozvěděli na stopu a v hospodě, kam je pozvali. „Prý jsme blázni a sebevrazi, když chceme spát u těchto vesnic a v horách. Jsou zde prý banditi, vrazi a zloději, kteří nás buď okradou anebo rovnou zabijí a rozprodají na náhradní díly. A jestli chceme za každou cenu do hor, tak máme spát ve vsi Razëm před policejní stanicí, tam bychom to prý mohli přežít.“ Po těchto informacích se podvědomě doposud přátelští, i když trochu vlezlí, obyvatelé vesnice mění v krvežíznivé bestie lačnící po našich věcech a možná i životech.
Loučíme se tedy s paní učitelkou a před zraky asi 20 dětí „zdrháme“ za vesnici. Kus za vesnicí, pod rouškou tmy, zahýbáme do pole a připravujeme se na noc. Hlídky se nám držet nechce, tolik se zas nebojíme, ale pro jistou si svazujeme batohy k sobě a provázky si protahujeme pod karimatkou, aby nás případný host odnášející si náš bágl probudil. V noci přichází menší přeprška, tak narychlo stavíme stan a bágly i boty necháváme jen tak v předsíňce.