Paracas a Ballestas – peruánské Galapágy

Pro návštěvu Islas Ballestas také hovoří výhodná poloha nedaleko hlavního tahu, silnice Panamericany. Přímo do Pisca – východiska výletů – sice téměř žádné autobusy nejezdí, ale každý vám zastaví ve městečku San Clemente. Odtud je to již jen kousek. Taxíkem za pár drobných. San Clemente má ještě jednu přednost. Prochází jím odbočka z Panamericany do hor středního Peru, kde leží například město Ayacucho.

Pisco – město v mlze

Základna k výletům, město Pisco, je pojmenované stejně jako tradiční peruánská vinná pálenka. Jedná se o typické přístavní městečko nad nímž se po většinu roku převaluje pobřežní mlha a od přístavu se šíří nevábná vůně ryb. 15. srpna 2007 postihlo celou oblast poměrně silné zemětřesení. Spousta budov je dosud poničená a kolem města se rozlézají provizorní domky. Spolu s věčnou pobřežní mlhou, která zde leží přes půlku roku, to na nás působilo dost depresivně. O to více jsme se těšili na výlet.
Na Ballestas a Paracas se jezdí přes cestovní agentury. Ty se nacházejí na hlavním náměstí. Liší se jen názvem, cenou, případně úrovní angličtiny jejich průvodce. Program je vždy stejný. Dopolední část výletu je věnována Islas Ballestas, zatímco odpoledne se pluje na poloostrov Paracas.

Peruánský chaos

V přístavu jsme nastoupili na člun a vyrazili k ostrovům, které se nezřetelně rýsovaly na obzoru. Samotné naloďování bylo zábavné. Doprovázel ho typický jihoamerický chaos. Na lodi nás přepočítali a zjistili, že někdo přebývá. Problém se rozhodli vyřešit tak, že četli seznam cestujících (asi 30 lidí) a každý se na vyvolání svého jména přihlásil. Po celé proceduře se nečekaně ukázalo, že si nikdo z průvodců nepamatuje, kdože se to nehlásil. A černý pasažér se sám nepřiznal. Tím pádem jsme stejně jeli všichni.
První zastávka byla u obrazce Candelabre, který je vyryt do jednoho ze skalisek. Má podobu tří křížů. Někomu připomíná postavu či kaktus. Zajímavé je, že na jeho vznik existují různé teorie, které se značně liší. Podle jedné jej vyryl generál-osvoboditel José de San Martin v 19. století, podle jiných jej vytvořily již předincké kultury.

Ráj zvířat na ostrovech Ballestas

Po necelé hodince jsme konečně dorazili k ostrovům. Mají podobu dvou skalisek čnících nad hladinu. Na ně nesmí turisté vstupovat, takže prohlídka probíhá z lodí. Pár napůl rozbořených staveb zde ale stojí. Jednou za sedm let přijíždějí sběrači guana, ptačího trusu, který se používá jako přírodní fosfátové hnojivo. Spory o tuto surovinu poznamenali chilsko-peruánské vztahy, protože Chilané údajně guano sbírali i na ostrovech, které jim nepatřily.
Skaliska jsou poseta tisíci ptáky – několika druhy kormoránů, pelikánů, racků a různých druhů kachen. Velmi atraktivní jsou malí tučňáci Humboldtovi.
V moři žije spousta ryb a kromě nich i lachtani a lvouni. Někteří se líně rozvalují na skalách. Byli jsme také svědky zajímavé situace, kdy pelikán požíral jakéhosi menšího ptáčka (ten občas zoufale vystrčil z jeho vaku pod zobákem tu křídlo, tu nohu).

Žluté útesy na Paracasu

Zatímco k Islas Ballestas se jezdí za zvířaty, poloostrov Paracas nabízí spíše geologické pozoruhodnosti. Na rozdíl od ostrovů je od roku 1975 rezervací, jež má svoje celkem pěkné informační muzeum. V něm nejdete v lihu naložené i vycpané exponáty, a vysvětlení některých geologických jevů.
Hlavní atrakcí jsou mimořádně vysoké útesy. Hladinu Tichého oceánu převyšují až o 300 metrů. Skaliska tvořené převážně mořskými usazeninami vyzvednutými ze dna dávného moře, mají jasně žlutou barvu. Na některých místech je ale červený písek. To ostře kontrastuje s kameny porostlými zelenými řasami, modrozelenou barvou oceánu a bílou pěnou příboje.

Oblíbený fígl cestovek

Do loňského zemětřesní návštěvníci obdivovali skalní bránu La Catedral. Ta však nevydržela a do dneška zbyl jen jeden pilíř. To vám ovšem v cestovkách na náměstí neřeknou. Naopak při prezentaci toho, co je na výletě k vidění, ukazují staré fotky již neexistující brány. A ještě dodají, že La Catedral je něco jako Dvanáct apoštolů v Austrálii. V tomto případě by rozhodně bylo na místě použití minulého času.
Na pobřeží jsou dobře pozorovatelné seismotektonické tvary – různé jizvy nebo vrásy. 

Lachtan místo oběda

Jak už to v Jižní Americe bývá, povinným (a závěrečným) bodem programu je oběd v restauraci nabízející mořské plody vylovené z moře kousek od vás. Toho jsem se odmítl zúčastnit (platit za jídlo víc jak třikrát tolik co jinde se mi nechtělo) a místo toho jsem šel k moři. Tady jsem zahlédl plavajícího lachtana, který mě zjevně taky spatřil – připlouval blíž a vystrkoval hlavu, aby si mě prohlédl.
Přes poněkud depresivní první dojem představuje tato oblast atraktivní místo, jehož návštěva rozhodně stojí za to.