Skotští důchodci na hašiši

Slušně se zeptali, jestli nám bude vadit , že kouří. Vytáhli hrudku hašiše a „cool“ jízda s vysloužilými hipíky začala. Tommy se pořád vrtěl, neustále něco hledal a balil cigára – dokonale, přesně, profesionálně. Jamie řídil, okřikoval Tommyho a vykládal, že poslední skotský král byl James V. a on si nechá jméno změnit na James VI., The King Of Scotland. Tvrdili, že jedou do Mansfieldu vyzvednout kamarádku, která se už dva dny pokoušela dojet taxíkem na nádraží, ale taxi přijelo pokaždé pozdě, takže vlak nestihla.

Normálně mluvili jen zřídka. Cestou potřebovali vodu do chladiče - po přestávce technické nastala přestávka odpočinková. Ohlášena byla na 15 minut, takže jen šup na záchod a fičíme dál. Jenže to jsme se trochu přepočítaly. Tommy začal na benzínce obíhat auto a převlékat se z jednoho trička do druhého a pak zase do třetího. Jamie zjistil, že vzadu nefungují repráky, takže hudbu slyšíme špatně. Nebyl spokojen s odpovědí, že nám to vůbec nevadí, hlavně, ať jedeme dál. Vyházel aktivně všechny věci z kufru a zapojil tam nějaký systém, který měl repráky oživit. Přitom nadával na Tommyho, že je zbrklý a házel po něm věci z kufru. Mezitím neustále někam telefonoval kvůli hašiši. Když věci šestkrát přendal, zjistil, že kufr nemůže zavřít, a tak zase něco naházel zpátky k nám na zadní sedadlo. Takže se nezměnilo vůbec nic. S ujištěním, že jde jen na záchod a za 5 minut odjedeme, nás nechal v autě. Už jsme toho začínaly mít dost, ale dědové měli namířeno ještě hodně daleko. Slíbili 5 minut, tak holt počkáme.

Jenže uběhlo půl hodiny a dědové nikde. Pak přišel Tommy s dvěma koupenými tričky, hamburgery, kávou a novinami. Usadil se na přední sedadlo a začal vysvětlovat, že Jamie byl v nemocnici, ale že není blázen, ale „good man“. Po čtvrt hodině se rozhodl Jamieho jít hledat. Oba se objevili, když už jsem zuřila i já. Jamie u řízení jedl, pil, hledal cigarety, ovládal kazeťák. Tommy seděl mezi sáčky od hamburgerů a balil cigára. Problém, nastal, když mu někde zapadl hašiš. Jamie mu nadával, auto strhl na kraj vozovky a hledal se hašiš. Posléze Jamie rozhodl, že řídit bude Tommy. Ukázalo se, že Tommy řídí rád, ale hůř než já. Šermoval rukama, kličkoval po dálnici, Jamie mu nadával a přidávala se i Iva s výkřiky: „Pozor, auto!“ Kupodivu jsme přežily a dědové jako bývalí stopaři se rozhodli sehnat nám odvoz z Nottinghamu. Iva se jejich aktivity děsila a volala:

„Lenko, dělej něco!“ Já jsem ale nemohla dělat nic, jak zastavit takový živel! Dědové kupodivu uspěli hned u prvního auta, posadili nás k napůl vyděšenému řidiči, který by nám nezastavil, ani kdybychom stopovaly nahé a byly mu ochotny za svezení zaplatit v milionech. Po jízdě dvou „hašišáků“ bylo stejnoměrné bzučení motoru balzámem pro naše duše.