Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Asie > Indie

Potrestáni svatostí

Redakce, Ivan Brezina / 26.06.2002
Lepra, tropická nemoc, opředená mýty a pověrami, která podle některých filozofů stála u vzniku hodnot evropské kultury, ve světě dodnes poznamenává životy nejbídnějších z bídných.
 

Vzal jsem misku, napil jsem se a položil jsem si ji na koleno. V tu chvíli jsem si všiml, že je k ní zespodu přilepen prst. Právě mi to začíná docházet, když v tom Blecha říká: "A hele, už zase jsem ztratil prst! Kam ksakru spadl?" "Je tady," říkám a ukazuju na misku. Odlepil ho, hodil ho do ohně, vrátil mi misku a říká: "Můžeš pít, já mám suchou lepru. Odcházím tím, že mi odpadávají kousky těla, ale nehniju, nejsem nakažlivej." Zavanul ke mně pach škvířícího se masa. Myslím si: "To bude ten prst." (Henri Charriére: Motýlek)

  Iteramu s Gurgapou jsem potkal jednou navečer na Pahargandži, úzké uličce v Dillí plné obchůdků se starožitnostmi, kde bydlí většina západních cestovatelů. Mezi křikem obchodníků a cinkáním rikš se zdálky blížilo vyzvánění zvonečku. Nepřehledné davy lidí, které jinak beznadějně ucpávají indické ulice, se pod jeho zvukem štítivě rozestupovaly. Pak se z mezery v zástupu vynořil vozík, tlačený kulhajícím mužem. Seděla na něm shrbená postava s pahýly nohou, zabalenými ve špinavých obvazech. V levé ruce, na níž zbývaly dva prsty, svíral Gurgapa zvoneček, jehož výstražný zvuk před chvílí jakoby zázrakem uvolnil vozíku cestu. Zvoneček malomocných.

"V období od vrcholného středověku až do konce křižáckých tažení se prokletá sídla lepry rozprostřela po celé Evropě," píše Michel Foucault ve svých "Dějinách šílenství". "Francie jich kolem roku 1266, kdy Ludvík VIII. vydal svoje nařízení o leprosáriích, měla přes dva tisíce."

  Francouzský filozof a psycholog vidí v historickém vztahu západní společnosti k lepře kořeny evropské xenofobie a ambivalentního vztahu ke zlu a utrpení. Právě na malomocných, stižených "božím trestem" se prý evropská kultura poprvé setkala s něčím, co bylo takzvaně "jiné", a naučila se to odmítat. Západ, kam se lepra rozšířila ve středověku v souvislosti s křižáckými výpravami, našel v malomocných historicky první obětní beránky. Jejich vyobcováním se společnost rituálně zbavovala viny za vše, co v ní bylo špatné. To, co začalo malomocnými, pak pokračovalo pronásledováním čarodějnic, tuláků či duševně nemocných. Na druhé straně byla ale lepra chápána jako boží milost, nabízející rychlé vykoupení skrze utrpení. V Indii, kde víra v převtělování a karmickou nutnost zaplacení hříchů minulých životů dodnes prostupuje společností, je malomocenství vykládáno stejně.

   Lepra se v Evropě (včetně Čech) běžně se vyskytovala až do 17. století. Ještě v třicátých letech 20. století byla jedinou formou boje proti ní karanténa. Malomocní byli násilně izolováni v leprosáriích či vyhnaneckých koloniích. Vládly v nich hrůzné životní podmínky, což strach společnosti z nákazy ještě zvyšovalo. I když se po 2. světové válce objevily první léky, byl ještě v polovině sedmdesátých let celosvětový počet nemocných odhadován na dvanáct milionů. Teprve v roce 1981 zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) skutečně účinnou tzv. multidrogovou terapii. Díky jednoduché, rychlé a levné léčbě klesl za posledních patnáct let celosvětový počet nemocných pod dva miliony. WHO má na eliminaci lepry speciální akční program a její odborníci odhadují, že kolem roku 2000 přestane být malomocenství zdravotním problémem.

Plíživá nemoc s mnohaletou inkubační dobou, doprovázená postupnou deformací a rozpadem končetin, ale v povědomí lidstva ještě dlouho zůstane synonymem strašlivého božího trestu a neodvratného, pomalého zániku. V sedmdesáti zemích světa, kde se lepra stále vyskytuje, je dodnes onemocnění sociálním stigmatem. I když je díky WHO léčba zdarma, mnoho malomocných se ze strachu před šikanováním raději skrývá. Mezi lidmi přetrvávají názory, že je lepra silně nakažlivá a nevyléčitelná.

  Seděl jsme s Iteramou a Gurgapou na kraji ulice. Bratři, pocházející z malé vesničky ve státě Karnataka ve střední Indii mi vyprávěli, že když před dvaceti lety jejich příbuzní a sousedé zjistili, že mají lepru, vyhnali je. Nejdřív se protloukali, jak se dalo, zkoušeli si najít práci, ale když začali po několika letech postupně ztrácet prsty na rukou a nohou, nezbylo jim, než žebrat. Jak nemoc postupovala, zhnisaly Gurgapovi pahýly nohou, takže mu Iterama musel z odpadního dřeva vyrobit vozík. Když je dobrý den, vyžebrají si oba bratři kolem dvaceti rupií (zhruba patnáct korun). Stačí jim to na placky a čaj. Přespávají na ulici, tam, kde se právě jejich vozík večer zastaví. Zoufalství je už dávno přešlo. Snad, když Gurgapa jednou ráno zjistil, že mu upadl první prst... Jít do nemocnice se tehdy ještě báli. Dnes už je to jedno. Zvykli si. Co se dalo říct víc? Seděli jsme a mlčeli. Po hnijících Iteramových pahýlech lezly mouchy.

Jeden z nich, po mé pravici, se posadil. Teprve teď jsem uviděl první obličej malomocného. Je to strašlivé a snažím se ze všech sil, abych se neodvrátil, ani abych nedal najevo, jak to na mne zapůsobilo. Nos má úplně rozhlodaný, kosti i maso, zbývá díra přímo uprostřed obličeje. Říkám to správně. Ne dvě díry, ale jedna jediná, velká jako dvoufranková mince. Hořejší ret na pravé straně uhnil a odkrývá tři velmi dlouhé zuby. Je vidět, jak jsou vrostlé do obnažené horní čelisti. Má jen jedno ucho. Položí na stůl ruku, ovázanou obvazem. Je to pravice. Dvěma prsty, které mu zbávají na levé ruce, přidržuje tlustý a dlouhý doutník, který si zřejmě ubalil sám z polozralého tabákového listu. Víčko má jen na levém oku. Na pravém není a od oka k čelu běží hluboká rána, která se ztrácí v hustých šedivých vlasech. Říká mi silně chraplavým hlasem: "Pomůžeme ti, chlapče, nerad bych, aby se z tebe za čas stalo to, co ze mne. Když jsem přišel do kolonie, byl jsem hezčí, zdravější a silnější než ty. A podívej se, co se ze mne stalo za deset let." "Copak tě nikdo neléčí?" "Teď už jo. Daří se mi líp od tý doby, co dostávám injekce choumogrovýho oleje. Podívej se." Otočil obličej a ukazuje mi levou stranu. "Z týhle strany to schne." (Henri Charriére: Motýlek)

  Jakmile jsem po dohodě s oběma bratry vytáhl foťák, vyběhl z nedaleké cestovní kanceláře rozčilený chlápek v drahém obleku. "Chceš udělat Indii ve světě špatné jméno, chceš nám vyhnat turisty?", křičel a sápal se mi po objektivu. "Zajeď si do Ágry vyfotit Tádž Mahál, nebo Palác větrů v Džajpúru. Vyfoť si zaklínače hadů a průvod slonů v Kérale, ale ne tyhle zrůdy!" Nemělo smysl vysvětlovat mu, že Indie má tisíc tváří a tohle je jen jedna z nich. Že se indickým lékařům ve spolupráci s WHO povedlo snížit za posledních patnáct let počet nemocných o tři čtvrtiny. Že se té odvrácené tváře jedné z nejbarevnějších zemí světa turisti bát nemusí, protože tzv. Hansenův bacil, který malomocenství způsobuje, je velice málo nakažlivý. I když pověry říkají opak, na potkání lepru dostat nelze. Člověk by musel žít s malomocnými několik měsíců, spát v jejich posteli, nosit jejich šaty, pít z jejich hrnků. Schoval jsem foťák, uklidnil křičícího chlapíka a strčil Iteramovi s Gurgapou několik bankovek. Poděkovali mi, teď prý nemusí několik dní žebrat. Chtěl jsem jim na rozloučenou podat ruku, ale na poslední chvíli jsem k tomu nenašel odvahu. Stál jsem a díval se, jak se jejich skřípající vozík pomalu ztrácí v štítivě se rozestupujícím lidském mraveništi usínajícího Dillí. Než zmizeli za rohem, Iterama se otočil a zamával mi. Pak už jsem slyšel jen vzdalující se tiché vyzvánění jejich zvonku.

 
Související články
Co se dělá v Indii s krávou, když zemře?
Jak jsem se nestal buddhistickým mnichem
 
Přečteno 1229x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: