Indické holi - bláznivá oslava jara

Davy tmavých Indů ve svátečních kamízách a dlouhovlasých Indek v pestrých sárí proudí po mramorové podlaze k nízké, ornamenty ozdobené, třpytící se stavbě. Přináší s sebou červenožluté afrikány a pokládají je k hrobce muslimského světce. Modlí se k němu a prosí ho o pomoc. Odháníme několik nesympatických vymahačů "donations" vyzbrojených tlustými sešity. Žádný peněžní ani jiný dar se dnes konat nebude. Těžko uvěřit, že jsme se ocitli na islámském poutním místě. Vždyť Korán zbožšťování osob důrazně zakazuje. Nevěřícně kroutíme hlavami a křivolakými uličkami muslimské čtvrti míříme zpět do centra Adžmeru.

"Haló! Pojďte si s námi dát čaj," zve nás na "pokec" hlouček vysmátých Indů. Jejich oblečení, obličeje i vlasy pokryla vrstva fialového prášku. Není pochyb, že se nacházíme v hinduisty osídlené části města, kteří dnes s velkou vervou vítají příchod jara. Svátek holi se slaví v severní Indii, především ve státech Gudžarát a Radžastán a během následujících několika hodin získáváme dokonalou představu o jeho nejrozmanitějších dimenzích. Čísi manželka přináší z domu dva kalíšky z nevypálené hlíny s lahodným slaďoučkým mléčným čajem. Kupodivu na jejím sárí není ani flíček. "No ano, ženy jsou přeci no good, holi je jen pro muže," vysvětluje nám nejupovídanější z našich hostitelů. Reklamuji svůj čaj, na kterém plave fialová skvrna. "No problem, pij!" jednohlasně mě uklidňuje hlouček. "A můžeme vás taky nabarvit? To je pro štěstí." Nečekají na naši odpověď a symbolicky nás posypávají práškem. "Happy holi!"

Jenže to se právě nemělo stát. Ta trocha barvy je známkou pro ostatní, že se svátku také účastníme a tím jsme jim vydáni na milost a nemilost. Křičící kluci po nás stříkají z obřích stříkaček vyjetý olej. Když jim dojde, neváhají nabrat splašky z nezakrytého kanálu. Zmáčknou píst a po nás už stékají kousky lidských výkalů. Špunti se šklebí a utíkají lovit další oběť. S lyšáckým úsměvem na nás z okna někdo vylévá lavor vody. "Happy holi!"

Podle stále stejného scénáře potkáváme desítky zmalovaných skupinek. Z dálky na nás přilétne prášková salva. Pak se střelci přiblíží a s přáním šťastného holi roztírají po nás prášek či rozpatlávají kašičku. Začnou na vlasech a přes obličej se propracovávají až k poprsí ženské části expedice, které neopomenou důkladně osahat. Několik podobných zážitků dovádí Luci k nepříčetnosti a napříště si svoje vnady brání překříženýma rukama. Těžko se jí vysvětluje, že pro jejich počínání mám pochopení. Podobný kousek by provedl i leckterý puberťák u nás doma a co teprve v zemi, kde téměř jakýkoliv styk mezi pohlavími je tabu. Každých sto metrů na nás dominuje jiná barva - žlutá, zelená, červená, fialová, růžová…

Na nádraží se dozvídáme, že autobus do Puškaru dnes nepojede. Možná navečer, je přeci svátek. Oprašujeme se a oplachujeme se celkem zbytečně. Barva moc dolů nejde. A navíc se cizinci dnes stali lovnou zvěří. Je to snad jediný den v roce, kdy si na ně beztrestně mohou místní dovolovat a mnozí si tak léčí svoje mindráky. Takže za chvíli jsme zase barevní. Ještě dnes na mých hodinkách naleznete fialové skvrny a z vlasů mi barva zcela slezla až po roce.

Podnikavý muslim se chápe příležitosti a pendluje dnes mezi Puškarem a Ádžmerem jako taxík. Za sto rupií nás tam oba hodí (autobus normálně stojí osm za jednoho). Domlouváme se na padesáti a s krosnami se šplhám na střechu. "Ses asi zbláznil, ne?" řve Luci na oprsklého hinduistu, kterému zřejmě přeskočilo. Přišel k ní a sáhnul ji na prsa. Jen tak, bez barvy. Seskakuji z džípu a "dožaduji se vysvětlení" (jak se říká v diplomatické hantýrce). Jenomže jemu je to, zdá se, šuma fuk. Dochází na pěsti, Ind létá ve vzduchu po jistě velmi bolestivém zásahu trekovkou a zřejmě mu ještě dlouho bude vrtat hlavou technika nefalšované české facky.

Takovou hloupostí si ale rozhodně nenecháme kazit dojem z bláznivé spontánní oslavy života, připomínky tisíce let staré indické tradice v zemi plné kontrastů, v zemi, kde se moderní snoubí s tradičním, bohatství s chudobou, příjemné s nepříjemným. To přece k Indii patří.