Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Asie > Indie

Karakoram Highway? Raději pěšky..

Redakce, Tomáš Bělíček / 6.11.2002

Ani mně se nevyhnuly zdravotní problémy, a tak jsem se po probdělé noci pomalu odšoural k cestovce, abych zrušil rezervaci na autobus do Gilgitu. Cestou jsem si však uvědomil, že nejsem v Praze a proležet týden v posteli není ani ideální a ani možný.

Takže není co řešit. Hurá do hor! Ještě však nezapomenout sníst preventivně 3 tablety černého uhlí, jeden Endiaron, Gastrogel, Lariam, Paralen, Kinedril a vše zapít vlažnou infikovanou vodou. No, to je dobrota, k večeři bude to samý. Doufám ale, že si cestou někde dám silný černý čaj, který mě vždycky docela uklidní.

Cesta bude trvat 18 hodin. Zpátky pojedu stopem. Musím být v pátek zpět, abych si prodloužil pákistánské vízum. Již při odjezdu z Rawalpindí mě v čekací hale oslovil čínský obchodník, který měl namířeno do Kaši. Bylo jasné, že tu čekal stejně jako já na bus do Gilgitu. O Karakoram Highway (KKH) jsem slyšel z vyprávění mnoho, ale nevěřil jsem, že jízda autobusem je tu opravdu tak nebezpečná. Minulou neděli se jeden plně naložený zřítil do propasti. Prý se to stane na celé KKH párkrát do měsíce. No ale žlutý kolega mě ujišťuje, že se nemusím bát, protože tady lidský život nemá žádnou cenu, zvláště v Jammu Kashmir, přes který naštěstí KKH přímo nevede. No nic, poslední šance na toaletu, batoh na střechu a jedem.

Projíždíme městem a už se nemůžu dočkat až uvidím ty slavný vrcholky sedmitisícovek a jedné osmitisícovky, o kterých se tak mluví. Projíždíme archeologicky a buddhisticky zajímavým městem Taxila, míjíme hezký Abbotábad a konečně se dostáváme do hor. Cesta autobusem spíše připomíná kaskadérskou show na Eurosportu. Jedna serpentina střídá druhou. Doprava, doleva, doprava a hele náklaďák proti nám. Reflexivně se skrčím. Řidič se však nečekaně nevzdává a několik metrů od srážky strhne volant a smykem se zařadíme do svého pruhu, kde se ještě můžeme na okamžik podívat do údolí. Nestává se často, že si to řidič jede tak blízko srázu. Cestující řidičovi zatleskají, ten jen znuděně típne cigaretu a připraví se na výměnu řidičů. Počká si na rovinku, zpomalí, zařadí neutrál a držíc volant vstane. Pod jeho rameny se nasouká řidič číslo dvě a jízda může pokračovat. Následuje několik prudkých zatáček. V dálce se objeví další oběť na předjíždění, náklaďák. Celý autobus zbystří, upne oči na řidiče a čeká, jak si s tím poradí.

K mému překvapení zjišťuji, že nevolnost z jízdy není pouhým problémem nás, pohodlných Evropanů, ale i místních občanů, kteří každou chvíli vystrkují hlavy z okének, aby se mohli vyzvracet. Tak už vím, od čeho je to opatlané okénko, o které jsem se už několikrát nechtěně otřel. Celá jízda je vlastně takovou hrou na život a na smrt. Cestující mě po každém takovém karambolu očkem zkontrolují, co na to jako říkám já, vyměklý cizinec. K časnému ránu se probouzím. Ačkoli je ještě šero, jsem okouzlen. Přejíždíme Raikhot Bridge a před námi se rýsuje mohutný kolos, samotný Nanga Parbat (8125 m). V okolí lze jen zřídka spatřit nějaký porost. Jsem v centru severního Pákistánu, v Gilgitu.

Přečteno 806x