Časy se mění a požadavky také. Kdysi stačilo například rumunským celníkům podstrčit karton cigaret, dnes už chtějí spíše eura či dolary. Nejde o žádnou mafii a člověk se nemusí bát oškubání, ale jde spíš o princip. Například v Rumunsku i Bulharsku platíte „silniční daň“ jak při vjezdu, tak při výjezdu ze země. Výjimkou není ani „odblešovací“ poplatek. Nechci vás zrazovat od diskuse s úředníky o smyslu těchto daní, ale jen ztratíte čas. Zaplaťte a jeďte, než si vymyslí něco dalšího. Pohraničníci zmíněných zemí dovedli svůj systém úplatků k dokonalosti: na hranici u Dunaje, hned jak vyjedete z trajektu ve Vidinu, přistoupí k vám chlapík s kartonem cigaret a začne vysvětlovat, jak je nezbytné jej od něj koupit, protože je jistojistě budete potřebovat u celního okénka. Pokud podlehnete, cigarety koupíte a u okénka odevzdáte, chlapík si je tam zase vyzvedne a půjde s nimi opět obcházet kolonu stojících aut. Docela dobrá recyklace celkem asi tak 3 kartonů. Někdy obstojíte i s českým pivem, my to dokonce ustáli s dokonale čistým štítem. Horší je to s policisty, s těmi není radno se nijak moc handrkovat. Samozřejmě to zkouší, u německých turistů celkem s úspěchem. Nás stavěli policisté v Bulharsku jednou, zaplatit jsme ve finále museli a nebyl to příjemný rozhovor. Měli jsme i problémy v Petrohradě na letišti při návratu z Mongolska. Vezli jsme si domů na památku tradiční mongolský nůž s dřevěnou rukojetí, který se ovšem zalíbil i jednomu z celníků. Ač to ještě bylo v době před 11. září 2001 a v Rusku bezpečnostní předpisy nebrali až tak vážně (v Irkutsku jsme například oba po obědě zapomněli uložit zavírací nože do batohů, nechali je v bundě a bez problémů prošli nefunkčním detektorem), v Petrohradě tvrdili, že je to ohromná zbraň, která se v Rusku nesmí držet. Pro upřesnění: tentokrát byl nůž řádně uložen v zavazadle! Nic nepomohlo naše dohadování, jak to, že nás to teda nechali do Ruska vůbec dovézt, že to není zbraň, ale suvenýr, ani milion jiných důvodů. Byli jsme tam přes hodinu, kamaráda téměř odvlekli v poutech a mě vyhodili z cely, málem nám uletělo letadlo a bitvu jsme stejně prohráli. Přišli jsme o nůž za 100 USD. To jsou mocní. Jinou kapitolou je dávání milých dárků a pozorností místním, zpravidla pohostinným lidem. I tady se lze zpravidla spolehnout na cigarety, jen pozor na místní zvyklosti. Na Balkáně pastevci kouří všechno včetně slámy, takže je ničím neurazíte. K nám většinou přišli, beze slova si nabídli z krabičky, mlčky vykouřili (trochu trapné, my jako nekuřáci jen přihlíželi) a zase odešli. Na Altaji jsme si ale naběhli – koupili jsme krabičku Lucky Strike či čeho, abychom měli něco k dobru pro přátelské posezení s horaly. Sklidili jsme ale vlnu posměchu, když brácha nabídl domorodcům, sám se přemohl a zapálil si, cigaretu s filtrem! Prý to kouří jen ženské, pro chlapa naprosto nemyslitelná a ponižující cigareta, to vůbec není mužné! Takže cigarety jsme pak nechali nějaké děžurné či komu a s místními jen cucali bonbony. Kupodivu to je nijak nerozesmálo, na ty se vrhli s radostí. Ve východní Asii jsou vůbec bonbony zaručeným společenským úvodem. Namíchali jsme v Čechách do pytlíku asi 5 druhů a sklízeli s nimi úspěch všude – hlavně karamely a bonpari, jen Hašlerky nám zbyly... |