Zimní přechod Velké Fatry

Volba trasy

Toto pohoří jsme si vybrali záměrně pro jeho značnou rozlohu, opuštěnost a divokost, zejména v severní lesnaté části. Ve dvou by přece jen nebyla taková legrace, a proto jsme přibrali ještě dva mé kamarády, podobně nadšené z neobvyklého zážitku. Také oni, stejně jako já, nikdy předtím nezkusili přejít hory v zimě. Na začátku výpravy jsme sebekriticky odhadli naše možnosti a rozhodli se jen pro prodloužený víkend s třemi přespáními na sněhu. Pro přechod jsme zvolili východní trasu, start ze severu z Lubochni a dále přes Maguru a Borišov až na Ostredok a Krížnu.

Potřebné vybavení

Zimní výprava vyžaduje mnohem větší přípravy než letní. Boty můžete využít běžné horské, ale samozřejmě potřebujete sněžnice. Tři z nás si je půjčili, byly vyrobené z kovu a tedy dost těžké (cca 2 kg každá), čtvrtý člen výpravy využil své dřívější „indiánské“ znalosti a neváhal se pustit do jejich výroby. Ty jeho vypadaly určitě lépe a byly i o dost lehčí, ale neosvědčil se systém zapínání na řemínky, kvůli němuž mu neustále padaly a musel je znovu a znovu zavazovat. Naprostou nezbytností jsou pak dobré teleskopické hůlky. Kromě sněžnic užijete rozhodně spacák, který snese minus, a dobře uzavíratelný stan s robustnější podlážkou. Oblečení zase tak moc nosit nemusíte (věřte mi, při pochodu s dvacetikilovým báglem a sněžnicemi na nohou se zahřejete), samozřejmě vám ale nemůže chybět dobrá větrovka, čepice a rukavice, které neprofouknou, nějaká ta moira a na večer nepostradatelná fleecová bunda. Bez termosky rozhodně nevyrážejte, stejně jako bez spolehlivého vařiče (ale to už jsou samozřejmosti).

První zkušenost se sněžnicemi

Cesta nás po asfaltovém startu z nížiny rychle zavedla výše a v nějakých osmi stech metrech jsme poprvé nazuli sněžnice. Můžu říct, že jsme si na ně dlouho zvykali, ale na sněhu se bez nich prostě neobejdete. První dojmy? Ještě jedny těžké boty na nohou, hodně jiná chůze (doširoka, každá sněžnice je široká asi 30 cm) a specifický pohyb zejména při stoupání a klesání (zásadně nesmíte chodit po špičkách nebo patách, ale vždy po celých nohou, sněžnice pak nepodkluzuje). Kromě sněžnic jsme si také první den „vychutnávali“ nepříliš povedené počasí, sníh s deštěm a vítr. Navíc jsme často putovali po vrstevnicích, a to je snad to nejhorší, co můžete na sněžnicích udělat - párkrát jsme se pěkně projeli ze svahu dolů. Těsně před Magurou jsme zastavili a rozhodli se utábořit.

Klady a zápory zimy

Zima má jednu ohromnou výhodu - nemusíte hledat prameny, protože vodu získáte snadno ze sněhu. Je ho ale potřeba hodně, a proto je dobré si zejména navečer přichystat ke stanu pořádnou hromadu sněhu na ranní vaření. První noc jsme se s kamarádem vyspali dobře, i když ve třech vrstvách oblečení, druzí dva na tom byli podstatně hůř. Jak jsme se ráno dozvěděli od promodralého Davida, vyrazil totiž s normálním spacákem a někdy během noci mu byla taková zima, že raději dobrovolně vylezl ze stanu a asi čtyři hodiny kolem něj běhal v kruhu, aby se zahřál. Dalším novým „zážitkem“ byly promrzlé boty - nepočítejte s tím, že byste je udrželi v suchém stavu. Nezbývalo než do nich skočit a vyrazit dál.

První vrchol - Magura

Magura nás přivítala oblačnou oblohou, sluncem a překrásným výhledem na Lubochnianskou dolinu na západě a Ružomberok na východě. Na jihu se před námi rozkládal celý zbytek cesty - částečně zalesněné vrcholky Rakytova a Borišova, stejně jako holá Ploská a Ostredok. Po poledni jsme se rozloučili se dvěma spolucestovateli, kteří měli bohužel volný jen víkend, a vyrazili po fatranském hřebenu dál na jih. Tou dobou už jsme si zvykli na sněžnice i mokré boty a hlubokým sněhem se nám šlo krásně. Stále jsme stoupali, a tak sněhu přibývalo. Ten den jsme měli problém najít místo pro stan, nakonec jsme ale nalezli malou plošinu, kde jsme se utábořili.

Z Rakytova na Borišov

Každý den bylo počasí lepší a lepší a boty mokřejší a mokřejší. Skalnatý Rakytov neměl chybu, i když vyšplhat na něj byla docela dřina, stejně jako na Ploskú. Mezi těmito horami jsme potkali první turisty, partu slovenských běžkařů, kteří sjížděli kopce telemarkem. Ploská je zajímavá hora. Z východu, ze kterého jsme přišli, nepůsobí vůbec jako nějaký významný vrchol, směrem na Borišov pak ale terén prudce klesá a stoupání zpátky z této strany není vůbec legrace. Přesto jsme to zkusili. Chtěli jsme se podívat zase po letech na legendární Chatu pod Borišovom, a tak jsme seběhli Ploskú dolů (o hubu) a zase zpátky (dřina). Naše cesta poté vedla dál na jih, k Ostredku. Na mapě jsme si našli, že by někde v okolí měla být „útulňa“. Nakonec jsme ji objevili (hodně rozpadlá barabizna, ale uvnitř byly i postele) a dost promrzlí šli spát.

Návrat do nížiny

Poslední den výpravy byl určitě nejkrásnější. Azurové nebe a před námi holá část Fatry s Ostredkem a Krížnou. Pocity chůze na sněhu po nekonečných pláních se nedají popsat, je to nezapomenutelný zážitek. Poslední den jsme také konečně užili sluneční brýle a pořádně se opálili. Za vysílačem na Krížné už nám zbýval jen rychlý sešup do nížiny, chytit autobus do Ružomberoku a vlakem zpátky do Prahy. Když jsme na hlavním nádraží vystupovali z vlaku, bylo těžké uvěřit, že jsme ještě před pár hodinami kráčeli hlubokým sněhem divokými horami...