Svanetie – pohostinný region „krvavého Kavkazu“

Na hranicích

Po mnoha peripetiích se objevilo turecké hraniční stanoviště. S ujištěním, že se s autobusem setkáme na jeho druhé straně, klidným krokem míříme k budce. Chyba. Okolo nás se prohnalo několik desítek Ázerbájdžánců a začalo okupovat celnici. Probojovat se k okénku si vyžádalo ostré lokty, slzy mé přítelkyně a pomoc jednoho ohromného Gruzínce. Se štěstím na tváři procházíme první zátarasy, bohužel o dalších pár metrů dál nás čeká situace podobná, tentokrát na gruzínské straně. Další minuty strávené bojem, výhružkami, další minuty plné nepříjemných obličejů… Podařilo se, jsme v Gruzii. Ale autobus není nikde.

Pohraniční Zudgigi

Díky pomoci místních se nám podařilo sehnat odvoz maršrutkou (místní obdoba hromadné dopravy) až do Zudgigi. Země působí smutně a zanedbaně. Jak později pronesl můj kamarád Wolf: „Vypadá to tu jako po bombardování, ale ne po tom loňském. To, co způsobilo tuhle spoušť, tu muselo být už tak před dvaceti lety.“ Zudgigi se nachází několik kilometrů od neklidné hranice s Abcházií a je plné uprchlíků. Po ulicích se občas mihne bílý vůz OSN, který je tu naprosto nepatřičný a popravdě i zbytečný. Podle nedávné studie EU se na loňském konfliktu podílely obě strany stejným dílem, a proto není třeba zasahovat. Kam se poděly sliby amerických a evropských politiků o pomoci pro Gruzii? Zametly se pod koberec společně s mnoha podobnými.

České setkání

Čekání na další mikrobus by nám zabralo skoro celý další den, a proto jedinou možností, jak pokračovat dál, je taxi. I po zdlouhavém smlouvání je cena skoro třikrát vyšší než jízda maršrutkou. Ve chvíli nouze největší se za rohem vyloupnou dva lidé mluvící česky. Jedou stejným směrem, a tak jsme se dohodli, že se ještě dnes pojede dál. Nakládáme batohy a čekáme na krajany. Nakonec nám ale oznamují, že se jim nevyplatí jet dnes taxíkem, raději zůstanou na noc v hotelu a pojedou ráno s místními. Se zoufalstvím v hlase slibuji, že zaplatíme dvě třetiny cesty. Souhlasí a s úsměvem se nasoukají do malého Fiatu. „Lidé by si přeci měli pomáhat,“ říkám si pro sebe se zatnutými zuby.

Cesta hrůzy do Mestie

Před námi je asi 150 km přes řeky, údolí a hory. Minutu od minuty přibývá výmolů a silnice se stále zužuje. Drhnutím podvozku o kameny se nikdo z nás nezabývá, nejméně však řidič. Po dvou hodinách cesty kilometrovník ukazuje ještě 80 km. Pokračujeme a s přibývajícími kilometry se snižuje naše rychlost. „Zákaz vjezdu na most,“ tak nějak bych si přeložil značku před vjezdem na železnou konstrukci ze 40. let 20. století. Řidiči to nedělá nejmenší starosti. Když vidím několik prken přehozených přes traverzy místo betonu (ten je dole v řece), říkám si, že by mělo. Zavřu oči a čekám koupel. Ta nepřichází, jedeme dál. „To nejhorší máme za sebou,“ uklidňuji sám sebe. Jak moc se pletu, mi dojde za několik kilometrů. Silnice se zvedá nad řeku. Je tak úzká, že se na ni skoro nevejdeme. Jedním bokem narážíme do skály a druhým visíme nad řekou. Když v jedné ze zatáček spatřím, kolik z podkladu si už odnesla eroze, nechápu, na čem cesta ještě drží. Blíží se tunel, a tak se těším na chvilku bezpečí. Další chyba. Tunel někdo někdy nahrubo vytesal do skály, s podpěrami se neobtěžoval. Průjezd je lemován spadlými kameny, které jasně dokazují pevnost materiálu kolem nás. Už vím, proč má tolik místních aut rozbité přední sklo. Po šesti hodinách cesta končí v malé horské vesnici jménem Mestia. Sice jsme dojeli živi a zdrávi, ale za pár dní nás čeká cesta zpátky.

Nevydařený stop

Ráno s batohy na zádech sháníme autobus do Ushguli. Paní recepční se směje. Ona na rozdíl od nás totiž ví, že všechny odjely už v šest ráno. Tedy asi před hodinou. Je však milá a nabízí nám svezení. Cca 180 Lárí (tedy asi 1800 Kč) za padesátikilometrovou cestu. S úsměvem na tváři odmítáme a raději odcházíme pěšky. Je krásný den a my máme dost času, nic nás netrápí. Okolní hory vypadají nádherně. Těsně za námi se objevuje ohromné auto s polskou poznávací značkou. Řidič zastavuje, vyndavá pivo a nabízí místo uvnitř. S Andrejem a Katou nám cesta ubíhá mnohem příjemněji. Bohužel přicházejí problémy. Kata dostane křeče a zvrací. Potřebuje k lékaři, a tak se naše polské auto otáčí zpět do Mestie.

Pomoc od studentů

Jsme tedy opět na nohou. Podle mapy jdeme dobře, podle cesty ale ne. Ta končí v plotě. Nezbývá nic jiného než se zeptat na cestu. Nakonec se nás ujímají čtyři mladíci, studenti, kteří domů přijeli na prázdniny. Ovčí stezka vede mezi poli a domy. Sami bychom ji nikdy nenašli. Další vesnice je vzdálena jen několik kilometrů. Nejsem si moc jistý, kde vlastně jsme. Nejstarší mladík nás vede do svého domu, představuje rodině a nabízí pohoštění. Na chvíli se vzdálí, pak přinese informace. „Maršrutka pojede kolem sedmé večer, ale můžeme jet UAZem, stačí jen sehnat benzin,“ vysvětluje. Slovíčko „jen“ bylo celkem zásadní, celá operace trvala několik hodin. Jakmile je benzin v nádrži, nasedneme - na sedadlech pro pět nás sedí osm. Na místo určení, tedy k odbočce do hor vzdálené třináct kilometrů, to zabere hodinu a pár minut.

Kavkazské turistické značení

Jdeme vlhkými cestami Kavkazu. Voda je čistá a dá se pít, což dost usnadňuje pohyb v horách.
V rámci rozvojové pomoci (převážně z USA) byly v krajině vyznačeny turistické cesty. Většinou se jedná o červený flek na kameni nebo kmeni stromu. Místní nejsou moc zvyklí je používat a pod pojmem cesta si navíc představují zřejmě také něco jiného než my, zhýčkaní Evropané. Po třech hodinách ostrého stoupání dorazíme na hřeben - mlha, déšť a zima, tak bych nazval sedlo, kde se měl původně konat oběd a odpočinek. Myšlenku zavrhujeme a naše kroky míří do závětří. Pěšina se po několika metrech ztrácí a značení chybí. Jdu potokem a před sebou hrnu trávu o několik desítek centimetrů vyšší než já. Ztracen a udiven hledím na kámen s červenou značkou asi 20 centimetrů pod hladinou potoka. Směr je jasný – dolů. Ale na značky v potoce není spolehnutí, nejsou vidět. 

Přebrodění ledové řeky

Dvouhodinové prodírání se spletí všemožných rostlin končí až na břehu ledovcové řeky Chkhunderi. „Původně se cesty značily pro koně,“ cituje můj mozek jednu z vět v průvodci. To vysvětluje ten potok a roští. Stejně tak to osvětluje i záhadu zmizelého mostu přes řeku. Koně se i s jezdci přebrodí, na chodce se však trochu zapomnělo. Skoro hodinu hledáme vhodné místo k přebrodění, tok je silný a voda hluboká. Spíše ze zoufalství vstupuji do proudu. Představa škrábání se potokem zpět do sedla je tou nejhorší myšlenkou dne. Ve vteřině mě po břicho obklopí ledová voda, nohy se zapírají o kameny a tělo se sune dopředu. Hlavně nespadnout. Boj trvá jen několik minut, ale je vyčerpávající. Na druhém břehu padám únavou a odpočívám.

Pohoštění v Adishi 

Poslední kilometry k vesnici Adishi schne oblečení přímo na nás. Slunce zapadá a my se těšíme do stanu. Tedy to byl původní plán. Na prahu prvního domu totiž dostaneme pozvání na čerstvý domácí chléb. Žaludky neodolají volání, vezmou s sebou tělo a mozku se neptají. Ze stolu se nese vůně místního pečiva a sýru. K nim se posléze na oplátku připojí i láhev české jablkovice a hostina může začít. I přes omezené komunikační schopnosti se naše společnost za chvíli rozrůstá o několik mužů z vesnice. Ženy se nás očividně bojí, mezi muži všech věků není ani jedna. Čilá výměna slovní zásoby trvala nakonec několik hodin.

Na konci svých sil

Celý následující den stoupáme do kopce táhle a pomalu. Ke všemu ještě prší a kvůli mlze není vidět na metr. Nejhorší den. Na jídlo není ani pomyšlení, prázdné žaludky nás neuvěřitelně bolí. Čokoláda dává sice energii, ale prázdnotu nenaplní. Smutný pochod a ticho, noha nohu mine, pořád dokola. Po poledni se cesta zlomí. Jak volně a vytrvale stoupala, tak rychle nyní prudce klesá do údolí. Na rozbahněné pěšině si musíme dávat neustále pozor. Jedno uklouznutí a můžete skončit o pár desítek metrů níže.

Pohostinní starousedlíci

Vyčerpání si vyžádalo zastávku. Pod stromem na náměstí se naskytlo ideální suché místo chráněné před větrem. Pomalu zavírám oči, najednou si ale všimnu přicházejícího dědy. Mrká na mě a hned se snaží zjistit, odkud pocházíme. Než se moje oči rozkoukají, jeho manželka přináší víno, sousedka chléb se sýrem a zeleninou, synovec cigarety. Starcova řeč je nezastavitelná stejně jako touha dolévat místní víno. Vypráví nám o historii vesnice a stěžuje si na mladé, kteří odcházejí za „lepším“ do města. Nectí prý tradice a kvůli nim zde všechno zanikne. Dávám mu za pravdu. Všichni místní mladíci, které jsme potkali, ve městě buď studovali, nebo se tam chystali. Žít v zapomenutých horách bez spojení, silnice a internetu se nikomu nechce. Hlava se mi točí z množství vína, nohy mám přesezené z odpočinku. Pozvání ke spánku ale odmítáme, musíme jít dál. Ten večer dostaneme ještě další dvě nabídky k noclehu. Děkujeme a jen těžko vysvětlujeme naši touhu spát ve stanu u řeky vzdálené několik kilometrů od náměstí. Celá vesnice si o nás musí myslet, že jsme blázni, kteří odmítají postel a čisté povlečení.

Větší bezpečí než v Praze

Kruh se pomalu uzavírá a my se vracíme do Mestie. Déšť se střídá se sluníčkem tak rychle, že ani nestíhám sundavat a nandavat pláštěnku. Nevadí, kašlu na to. Pořádné jídlo ve vesnici a kafe nás nabudí na další cestu. Jedeme do přístavu Poti, tedy pryč ze Svanetie a poté i Gruzie. Posledním dobrodružstvím má být cesta zpět přes podemleté cesty a nestabilní tunely. Ale hned v prvopočátku mne přemůže únava a spím jako malé dítě. Oči se opět otevřou až několik kilometrů od Zudgigi. Během těch několika dní jsme potkali mnoho lidí se zbraněmi na celkem odlehlých místech. Přesto musím říct, že jsem se tam cítil mnohem bezpečněji než po půlnoci v Praze na Václavském náměstí nebo na hlavním nádraží.