Írán na kole

Přátelští Íránci

"Welcome to my country!“ s úsměvem pronáší černě zahalená úřednice plynulou angličtinou a já vjíždím na kole do Persie. Následují tři stovky kilometrů po slušné silnici v teplotách kolem 35 stupňů do prvního většího města Tabrízu. Nezastavuje mě ani písečná bouře. Ale dopravní špička mě přivádí téměř k zoufalství. Naštěstí dobří a ochotní lidé se v Iránu vyskytují velmi často. Takže za chvíli podle načrtnutého plánku projíždím ulicí s mnoha levnými hotýlky. Ve smlouvání nejsem zatím žádný přeborník, ale cena kolem 4 dolarů je slušná. Navíc děda, co ji říká a zároveň ukazuje pokojík velikosti 3x1,5 m, je sympaťák.
Večer couračka po městě, první kebab, první vysvětlování co jsem zač.

Pastevecké bestie

Dalším cílem je městečko Meshgin Shar v pohoří Elborz. Dobré východisko pro trek na kopec Sabalan 4811m n. m.. Bohužel hlavní sezona pro tuto zábavu je fuč a tak landrover kterým jedu do místa zvaného Shabil platím sám. Ale řidič, fajn chlapík, má z obchodu radost a kupuje mi tři šišatý íránský chleby. Přímo od pekaře, jak je tady zvykem. VÝBORNEJ!
Smiřuji se s tím, že vrchol opravdu nebude. Mluví pro to víc důvodů. Sněhová nadílka od 3500 m n. m., velmi silný - ledový vítr, mraky nacucaný vodou nízko nad hlavou a hlavně téměř fyzický kontakt s pasteveckými bestiemi. Obklíčili mě a drželi v šachu nekonečnou dobu, než ráčili dojít jejich majitelé. To krvavé oko jejich vůdce budu mít před očima hodně dlouho. Nová zkušenost je ta, že pepřový sprej na ně působí spíš jak repelent nebo voňavka. Ale nakonec výhledy aspoň ze třech tisíc metrů stály za to.

Pořád jdou po mně

Ze Shabil je to 10 km a 800 výškových metrů do Panaca. Tak aspoň až tam se dostat. Ale zase ti psi! A jací! Velký jak stodola. Jak mě ucítí, tak jdou po mně jak slepice po flusu. Teda tak do pěti metrů. Při prvním kontaktu byli jen tři, ale ovčák zasahuje naštěstí dost hbitě. Podruhé už to bylo horší. Rodinka pastevců na oslících se stěhuje do doliny. S nimi, ježkovy oči, sedm až osm hafanů. Pes Baskervillský byl možná jejich bratříček. Majitelé se nijak netrápí, že tam poskakuji, řvu a potím se v obklíčení. Nakonec přežiji, ale při následujícím výstupu si připadám jak záškodník v nepřátelském týlu. Propátrávám neustále obzory, zjišťuji odkud vane vítr a snažím se nedělat rámus. Jak vidím ovce, tak bych se nejradši zavrtal pod zem.
Dost bylo hor, za horizontem už slyším hučet mořský příboj.

Nejsem dojná kráva

Přístavní městečko Astara leží u Kaspického moře na hranicích Írán - Ázerbájdžán. Z pohoří Elborz jsem se k němu dostal fantastickým, téměř třiceti kilometrovým sjezdem. Vyprahlé polopouštní oblasti byly vystřídány krásnou zelenou barvou a mlžným oparem líně stoupajícím z lesů, jenž se rozprostíraly všude kolem. NÁDHERA!
V Astaře poblíž pobřeží byl takový napůl bazar napůl blešák. Tam mě odchytl naháněč a že má „very cheap hotel“. Je to hned za rohem, ale chtěj po mně 15 dolarů. No to nepřipadá v úvahu! Smlouvám na 11, ale nakonec si berou 100000 riálů. Takže 10, 2 dolaru. Dohazovač po mně chce bakšiš. Trochu se handrkujeme. Copak jsem dojná kráva? Nakonec mu dávám 5000 r. (12 Kč). Kroutí očima, ale má smůlu.

Pěkně mě obskakovali

Následující cesta vede podél moře pořád východním směrem. Chytne mě celodenní liják, takže poprvé využiji oblečení určené pro jízdu v dešti. Mizerná silnice, i když pár úseků bylo širších. Ale byl jsem stopnut chlapíkem v osobáku s manželkou a kámošem. Super. Holdují cykloturistice, ale pouze po Iránu. Manželka v černém vypomáhá s angličtinou. Nakonec dostávám dárek, 40 000 riálů. To je milý. Tak se stavuji v lepší kebabárně, kde mají dokonce otevřeno. Je totiž ramadán. Aspoň nebudu chvíli moknout. Trochu jsem se rozšoupnul. Oběd za 100 000 riálů. Ale pěkně mě obskakovali.

Štědří lidé

Po přístavu Banda-e-Anzali (pěkný) projíždím městem Rasht. Asi deset kilometrů za nim zbaběle využívám dálkový autobus k přesunu přes hory. Jediná omluva, která může ospravedlnit tento hanebný čin je to, že na 170 km dlouhém úseku se nachází větší množství tunelů. A ty patřily k dalšímu stresujícímu činiteli mé cesty.
Vyklopí mě na periferii města Qazvin. Po noci strávené ve stanu se vydávám se na trasu: Buin Zahra - Arsanj - Hejib - Saveh - Anjilavand - Baqer -Abad - Qom.
Podle mapy to vypadalo, jakože bych mohl jet po polňačce přes pouštní oblast. Skutečnost byla ale zcela jiná. Úplně nová asfaltka s minimálním provozem. Teplíčko kolem 35 stupňů nad nulou. V Buinu mě kluci u malého kiosku kupují pití. V dalším občerstvení u benzinové pumpy dostávám snídani – míchaná vejce, konvičku čaje, lavaš (místní chleba) a nakonec i 1,5 l pitné vody. Zdarma! Původně jsme se domluvili na 10 000 riálů, ale nakonec to kuchtík nechtěl vůbec zaplatit.

Qom – íránský chlad

Konzervativní, universitní město Qom je plné mužů s ostře řezanými rysy v černobílých hábitech a s turbánky na hlavách. Po řadě setkání s íránskou ochotou a úslužností tu narážím na naprostý nezájem a lhostejnost.
Mám problém najít ubytování. Naštěstí opět zasáhnul anděl strážný a po několika dotazech jsem nasměrován do míst s větší koncentrací hotýlků. Úzká boční ulička naproti hlavnímu náměstí s hrobkou Fatimi. Tam mě postarší chlapík přesvědčuje, že jeho hotel je fakt nejlevnější v širokém okolí. Nevěřím a zkouším to jinde, dokonce se mi snaží pomoci místní, ale nakonec fakticky skončím u té první nabídky. Strejda má radost z toho, že došlo na jeho slova. Jestli mu dobře rozumím, tak je původem Turek. Pokojík je malý, ale kolo můžu dát dovnitř, toaleta je v patře nade mnou. Za 9 dolarů včetně sprchy – to je dost slušný. Okolo je to všechno mnohem dražší. Večer procházka po centru, všude samý černý hábity a turbánky.

Noční pokec s policajty

Pokračuji na Kašán a dál na jihovýchod. Za Isfahánem začínají pouštní etapy. Přestože jsem v nadmořské výšce kolem 1500 m, tak je krajina docela placatá. Teploty kolem dosahují 40 nad nulou a já jsem rád, když narazím na nějakou osvěžovnu nebo alespoň zavlažovací kanál do kterého strčím nohy.
Ne vždy je spaní venku pod širákem nebo ve stanu v pohodě. Při jedné takové noci mě probouzí ostrá světla nějakého auta. Dva policajti s jedním civilem zjišťují co jsem za exota. Jsou asi dvě hodiny v noci. Chvíli trvá než pochopím, že místo kde jsem si ustlal není prý moc bezpečné. To ale vlastně nebylo nikdy a nikde v Íránu. Mám se přestěhovat do blízké mešity. Celá tahle legrace vyvrcholila společným seznamováním a popíjením čaje ve tři hodiny ráno. Policajti nakonec spokojeně odjeli. Hlídač, který mě předtím prásknul mi ještě starostlivě přinesl deku a čaj na zbytek noci.

Nekonečná pohostinnost

Varzaneh je malé městečko. U pekárny se stávám středem pozornosti. Telefonem přivolají ševce – místního vzdělance, a tak se nakonec i domluvíme. Jsem pozván do jedné rodiny na snídani. Po usazení na kobercích pán domu jen vykřikuje povely do kuchyně. Za chvíli se přede mnou na igelitovém ubrousku objevují smažená vajíčka, rajčata, feferony, cibule, mrkvový džem, lavaš a konvice s čajem. Po snídani následuje spousta otázek na život u nás doma a srovnávání s íránskou realitou. Pohostinné místo.