Kostarika - Bohaté pobřeží

Již let z Prahy do San José je obrovský zážitek. Letěla jsem s KLM přes Amsterdam, kde mi sebrali pas, abych náhodou při mezipřístání v Miami neemigrovala. Podobně na tom byli i ostatní Češi a Kostaričané, Rusové a Ukrajinci. Bez pasu v kapse jsem vychutnávala pohled z okna letadla na kry u Grónska, pak jsme přelétli nad Montrealem a celým východním pobřežím Spojených států, s mezipřistáním v Miami, které připomíná rovinatým okolím placku. Následoval přelet nad Kubou a v 7 večer přistání v San José. V 7 hodin téhož dne jsem se loučila na pražském letišti....

V San José byla v době příletu již tma. I tak využívám služeb hromadné dopravy a mířím do backpacker hotelu Gran Imperial, doporučovaného průvodcem Lonely Planet. Honosný název a ubytování za 50 Kč/osobu! Peru se s Američany a Izraelci o poslední pokoj. Všechny jsou stejné - bez oken, uvnitř 2 až 4 postele a bible. Víc člověk-cestovatel nepotřebuje. Funguje tu tzv. depozit - místnost, kde je možno uschovat věci, které zrovna v batohu nemusíte mít. Pro mě se tak stává Gran Imperial základnou, kam se pravidelně po 10 dnech vracím.

Hned první den si balím věci do hor a jedu do San Isidra, výchozího místa pro výstup na nejvyšší horu Kostariky - Chirripio. Procházím kávovníkovými plantážemi, keři se zelenými, červenými, ale také černými zralými bobulemi. Trhají je do pytlů děcka školního věku. Plantáže přecházejí do tropického deštného pralesa. Na vysokých stromech se červenají bromchie, tu a tam kvete orchidej. Houpu se na liáně. Míjím bambus. Následuje pásmo zvláštního druhu dubu. Stromy obepíná červeně kvetoucí "kytka vášně". Neustále je slyšet bručení kolibříků. Dubový porost vystřídá paramos a pak už jen skály a mechy s lišejníky. Výhled z Chirripia na ostatní čtyřtisícovky je úžasný. Jen nemáme to štěstí shlédnout, stejně jako občas prý místní horalové, zároveň Karibik a Pacifik.

Tento vzácný výhled je pozorovatelný ještě z jedné části Kostariky - z vulkánu Irazu u Kartága. Jeho kráter je zatopený zelenavou vodou, okolí zapáchá sírou a nesmírně úrodný sopečný popel přeje subtropickému ovoci a zelenině, které zde dostanete za pakatel.

Pacifické a karibské pobřeží se výrazně liší. Pacifické je suché a horké. Na pláži i černovalsý Čech vydrží nejdéle 3 hodiny a je spálený. Ani pobyt v teplé vodě oceánu vás nezachrání. Naopak po několikahodinovém šnorchlování si večer na záda nelehnete. Rájem šnorchlistů i potapěčů je ostrov Isla del Cáňo. Poprvé se tu setkávám s mláďaty žraloků. Téměř nedýchám a místní se mi smějí, protože mláďata mi prý neublíží. Při pohledu na velrybu s mláďaty v dálce se mi tají dech. Pak mi elektrickou ranou sežehne rejnok, kterého pronásleduji. S místními povečeříme ryby. Abych neutrácela za "mastňácké hotely", ulehám na korbu jednoho náklaďáčku, odstaveného na pláži. Jaké je překvapení, když se o půlnoci rozjel. Dala jsem ale řidiči včas najevo, že potřebuji se spacákem v ruce seskočit. Přibrzdil mi a ani nevyžadoval vysvětlení.

Karibik se vymyká zbytku Kostariky. Bývá zde příjemné teplo a často prší. Je osídlen černochy, kteří mezi sebou hovoří černošskou angličtinou obsahující ne více než 100 slov. Je tu všude cítit marihuana, slyšet regé. Viděla jsem tu poměrně dost blonďatých Američanek, které vozily v kočárku své potomky - míšence. Zřejmě se tyto původně krátkodobé návštěvnice Kostariky rozhodly natrvalo změnit svůj životní styl. Karibik je tu na mnoha místech velmi drsný - vlny, žraloci, spousta medúz. Ani řeky ústící do něj je lepší pozorovat pouze zdáli a nevkračovat do nich, vévodí jim krokodýli. Na plážích není nijak výjimečné najít želví vejce zahrabané v písku.

Sever Kostariky je při karibském pobřeží značně bažinatý a prozkoumat ho lze jen na bárce. Občas před vámi po hladině přeběhne bazilišek - zelená ještěrka, která umí chodit po hladině. V noci svítí na hladině pro změnu červené oči krokodýlů, odraz od krokodýlího očního pozadí.

Bez problémů se dá kanály přejet do válkou zničené části Nikaraguy. Tento výlet se doporučuje pouze dobrodružství vyhledávájícím turistům. Pašují se tudy pozemně-vodní cestou drogy z Kolumbie, putující do USA. Nikaragujci, kteří jsou podstatně chudší než Kostaričané, využívají tuto cestu k emigraci. Bývají snědší, mají v sobě více indiánské krve než španělští Kostaričané, kteří Indiány ponechali v centrální hornaté oblasti a nijak se s nimi nepromísili.

Za 10 dnů se dá projít indiánskou oblastí od karibiku k Pacifiku. Překonávají se vysoká sedla, cesta se klestí mačetami. Když budete mít štěstí, nespadne na vás ze stromu křovinář. Cestu sami určitě nenajdete, není to oficiální cesta. Ke vstupu je prý třeba zvláštní povolení, nicméně nikdo vás nekontroluje. Máte-li spolehlivého průvodce - místního Indiána, o kterém víte, že vás v polovině cesty neoloupí, zažijete nezapomenutelných 14 dnů, kdy neuvidíte žádného bělocha, kdy vás budou ráno budit svým řevem opice a do toho se bude mísit křik papoušků.