Kraj, kde kvete sníh

    Přes léto tu bývá velké parno a na portugalské poměry tu i málo prší. Slunce rostliny rychle vysuší a kraj pak dostane jednolitější barvu a zahloubá se více do sebe. Přečkat parné dni se nejlépe daří někde ve stínu se sklenkou portského.

    Jaro v tomto kraji kvete rozličnými barvami a přináší lidem mnoho radosti. Nejprve rozkvetou jarní luční byliny, pak mimózy a začátkem března ten největší poklad zdejšího kraje - mandloně. Vystoupíte-li například na vrcholek kopce, kde se rozkládá pár obvodových zdí a hradeb ze středověké pevnosti Melhor nedaleko městečka Vila Nova de Foz Côa, a rozhlédnete se do zvlněného kraje, uvidíte něco, o čem jste byli dosud přesvědčeni, že v Portugalsku spatřit nelze. Zasněžené stromy. Krajina je najednou posetá stromy, jež září bělí do dáli. Jeden zasněžený strom, pak deset metrů sluníčka a další zasněžený strom. A tak bychom mohli putovat z jednoho vršku na druhý a pořád dál. Nenechejte se však zmást. Opravdu tu nesněží, to rozkvetly mandloně a ozdobily krajinu krajkovými vzory. Vnímavý pozorovatel se však nedá okouzlit pouze krásným pohledem, ale potěší své smysly i hořkosladkou vůní mandloňových květů.

    O tom, kdy zde mandle poprvé vykvetly, vypráví více jak tisíc let stará legenda. V tehdejší době zde vládl maurský emír a spravoval svou zemi dobře. Židé, křesťané i muslimové zde žili ve shodě a toleranci. Dosud nenastaly křížové výpravy křesťanských feudálů, které rozbily soudržnost prostých lidí různého vyznání. Emír nemusel posílat svá vojska proti severním sousedům, ale naopak podporoval obchodní a kulturní styky s Franckou říší. Nebylo proto nic zvláštního, že se zamiloval do jedné francké princezny a pojal ji za ženu. Princezna emíra také milovala, ale po několika letech ji zachvátil hluboký žal. Na emírovu otázku co je příčinou jejího smutku mu odpověděla, že se jí stýská po sněhu, který ve své zemi každý rok vídala. Moudrý emír si věděl rady a rozkázal po celém kraji vysázet mandloně. První den, kdy mandloně rozkvetly a zahalily krajinu do bílého kouzla se i francké princezně navrátila dřívější veselost.

    Mandlové stromy nejsou jedinou zajímavostí tohoto koutu země. Při stavbě hydroelektrárenské nádrže zde byly v roce 1994 nalezeny v jeskyních prehistorické kresby ryb, divokých prasat, jelenů a další zvěře proložené drobnými ornamenty a kresbami lovců. Stáří kreseb se odhaduje na 10.000 až 25.000 let. Spor archeologů se stavební firmou rozhodla vláda a nechala v roce 1996 vyhlásit údolí Côa archeologickým parkem. Lze jej navštívit pouze v doprovodu archeologů v terénních vozech poskytovaných správou parku. Hlavní vstupy do parku jsou ve městečku Vila Nova de Foz Côa nebo vesničce Castelo Melhor. Pro velký zájem návštěvníků a skromné možnosti pracovníků parku je však nutné si návštěvu dopředu domluvit.

    Nahlédli jsme do nenápadného kraje, kde lidé žijí již dlouhou dobu. Zde dokázali žít ve vzájemné shodě, ale také zde mezi sebou i bojovali. Půjdeme se naposledy rozloučit s mandloňovým květem zblízka, možná od něj dostaneme i malý dárek, loňskou mandli. A ač se rozkvetlé stromy zdáli jeví jako sněhově bílé a chladné, zblízka uvidíte i jejich něžnou a rozpačitou duši, dokáží se totiž krásně začervenat.