Dušan okamžitě běží ven. Z hospody se dá jít jakýmkoli směrem, namátkou jedním vyrazí – a po 200 metrech narazí na „našeho“ zloděje. „Common, common, bag, bag!“ překonává svoji znalost angličtiny. Pachatel ale krčí rameny – nic u sebe nemá, neviňátko. Dušan se vrací a my už hlásíme krádež kolemjdoucím policistům. Poctivě si vše zapisují, nechávají si vysvětlovat detaily a akce končí přátelským rozloučením, že pro nás víc nemohou udělat. Takže se vydáváme po stopách zločinu na vlastní pěst. Jdeme ulicemi Oxfordu připraveni lapit zloděje. „To je on!“ poznal asi po 15 minutách chůze našeho starého známého Dušan. Tentokrát jsme na něj už tři, takže ho lapíme a vysvětlujeme, že jde s námi na policii, nebo ať vrátí kabelku. Jenže zloděj se nám samozřejmě vytrhl a začal utíkat. My za ním. Scéna jako z filmu. Běží štíhlý atletický černoch, za ním Dušan, já a Iva. Kličkuje mezi auty, běží na parkoviště. My v závěsu. Zločinec zabočil na parkoviště a míří si to do odlehlého neosvětleného kouta. Dobíháme blíž a z parkujícího auta vyskakuje pět namakaných černochů. Okamžitě brzdíme, čekáme, co bude. Iva se s nimi hrdinně dává do řeči: „Ukradl nám kabelku!“ Borci na to: „Chyťte ho a dejte mu do držky!“ Pachatel se dává dál do běhu. Jsme mu v patách. Vzdálenost mezi námi se nezkracuje. „Polííís, políííís!“ hulákám na celý Oxford. Přidávají se k nám nějací Angličani. Černoch je neúnavný. Jeden Angličan nemá fyzičku a brzy odpadává. Zloděj zabočil do uličky – a ta je slepá! Je v pasti! Voláme policii. Jenže náš obklíčený pachatel taky. Jeho verze je jiná než naše, což potvrzují i dva mladíčci, kteří s námi mohutně diskutují: „To nemůžete jen tak o někom říct, že spáchal zločin. Jestli to tak funguje ve vaší zemi, tak tady ne!“ Policie moc rychlá není, dorazí až za 20 minut. Vyslechli si verzi dopadeného a pak naši. Žádný důkaz, podezřelý je propuštěn. Celá akce je u konce a naděje na návrat kabelky mizivá. Její obsah nebude pro zloděje příliš hodnotný, ale pro Mirku jde o cennosti: klíče, cestovní pas a dva mobily. Ale moment – na jeden z mobilů zkoušíme volat – a zvoní! Naše další strategie je následující: jdeme cestou k hospodě, kde loupež proběhla, a u odpadkových košů, které míjíme, prozváníme ukradený telefon. Už jsme skoro u cíle, když se z velkého zeleného kontejneru ozývá zvonění. Mirka se vrhá po hlavě na dno kontejneru. Po chvilce vylézá ven a v ruce má ukradenou kabelku. A uvnitř – je všechno netknuté! No, není to hezký happy end?
|