Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > expedice

Lillooet River

Ondra Kubát / 4.03.2012
Britská Kolumbie je země lesů, hor ale hlavně vod. S lesem i horou už jsme se zde seznámili, tak přišel čas na rafťácké dobrodružství. Jana samozřejmě od samého začátku tvrdila, že sjíždění zdejších divokých řek je pro ni moc nebezpečné a rozhodně se nezúčastní. Nevím, proč je ze všeho tak vystrašená, zvlášť když už máme za sebou důkladnou přípravu z Vltavy a ostatních československých řek.
 
Když jsem k nám na dvorek přitáhl kanoi zakoupenou z druhé ruky na craigslistu, rozhodla se, že po dobu naší plánované expedice na řeku Lillooet River raději odletí na pár dnů do ČR.

I bez Jany se nás ale sedm statečných našlo: Pojede Ondra s Verčou s půjčeným kajakem od známých. - vyjeli již o den dřív a čekají na nás na místě - dále pojede Pítr i David a taky mí němečtí spolubydlící Marcel a Dirk. Němcům jsem sehnal za fajn cenu krásnou kanoi z půjčovny.

Je sobota ráno a my se snažíme na střechu našeho vanu nacpat dvě robustní kanoe, náš náklad vypadá sice trochu předimenzovaně, ale vešel se tam.

Zase jsme trochu neodhadli dobu jízdy - dle mapy pojedem jen kousek za město přes tři vesnice – ve skutečnosti je to však dobrých 200 km a několik hodin jízdy přes hory. Pohled do mapy, ve které není skoro žádná civilizace je pro nás stále dost zkreslující.

Se zpožděním konečně vjíždíme do Pembertonu, kde se u „íčka“ setkáváme s Ondrou a Verčou. Byli se zde informovat o naší zamýšlené plavbě po řece Lillooet a prý jim to dost rázně rozmlouvali. Z vlastní zkušenosti ale víme, jak jsou ti Kanaďani ze všeho vyplašení, tak celou výpravu povzbuzuju, že to bude OK. Koneckonců tuhle řeku už jsme s Pítrem důkladně prozkoumali. Celé dlouhé údolí jsme po dost bídné off-roadové cestě projeli jednou v zimě a jednou na jaře. Řeka byla sice trochu rychlejší, ale nijak nebezpečná a přímo si o jízdu na kánoi říkala.


Z Pembertonu pokračujem po této drkotavé prašné cestě podél dlouhatánského jezera Lillooet Lake. Cesta je opravdu dost špatná, a našich plánovaných dvacet minut jízdy se protahuje na dvě hodiny. Ondra s Verčou mají sice stejné auto jako já, ale pořídili si luxusní verzi v kůži i s televizí a každý výmol na téhle kamenité teréňačce nesou velmi těžce.

Konečně jsme u výchozího bodu u mostu přes jezero. Je nás sedm lidí na tři lodě, tzn., že jeden člověk bude souběžně s námi posunovat auto a prostřídáme se. Pítrovi se moc nechce pádlovat po stojaté vodě jezera, tak bude řídit první a počká na nás pár km po proudu.

Spouštíme lodě na klidnou hladinu a vyrážíme plni elánu k spodnímu konci jezera. Je nádherně, na světle modré hladině se odrážejí paprsky slunce a kolkolem nás špičaté hory se zasněženými vrcholky. Úplná idylka. Měl jsem trochu strach z těch Němců, ale vypadají jak dva staří zkušení indiáni a loď zvládají ukázkově.

Plni úsměvů doplouváme po několika kilometrech na konec jezera, postupně nám však úsměvy tuhnou na rtech. Už zdálky totiž slyšíme a vidíme hučící divokou řeku vytékající z našeho malebného jezera. Zastavujem u výtoku a jdem to prozkoumat. Při pohledu na tuhle šílenou vodu dostávám strach a vážně uvažuju, jestli do toho vůbec jít. Němci nám však dodávají odvahu, že prý pojedou první, skáčou do lodi a vrhají se střemhlav do peřejí. Říkám si, že jsou asi fakt zkušení, protože si neklekli a jedou to normálně vsedě na lavičce.

David chytře navrhuje, že klíčky od auta bude lepší dát do jeho ledvinky, kdyby mi baťoh přecijen uplaval. Nakonec se rozhoduji nepřivazovat se ke kánoi lanem, což, jak se později ukazuje, byl dobrý nápad. Lodní přípravy jsou v rychlosti hotovy a Já s Davidem jako druhá loď vyrážíme za Němcema.

Je to fičák. Po pár sekundách, asi o pět set metrů níž, mne trochu překvapuje, že Marcel s Dirkem stojí na břehu, zuřivě na nás mávají a skrz burácející živel ke mně dopadá jejich křik: „Our Canoe is gone!“ 

Sakra, rychle ke břehu!

To je ale v silném proudu těžký úkol. S vypětím všech sil se nám daří zastavit dalších sto metrů po proudu. Dostat se po souši k těm dvěma není o nic snažší, neboť porost na břehu tvoří jednolité křoví vyšší než člověk. Je to na několik dlouhých minut.

Němci jsou oba durch mokří a klepou se napůl zimou, napůl z šoku. Zůstalo jim jen jedno pádlo, jinak jim vše uplavalo a po lodi ani památky. Mezitím okolo nás profrčela loď s Ondrou a Verčou plná vody, snaží se také ze všech sil zastavit, ale mizí nám z dohledu.

Konec srandy!

Uvědomuju si, do jaké situace jsme se během těch pár chvil dostali. Němci s námi nemůžou jet dál, protože víc zatížená loď by šla ke dnu hned. Sami už na jízdu kanoí nemají ani pomyšlení takže jsou to oni dva, kteří musí pěšky zpět k autu. Počítal jsem s tím, že se nám může něco přihodit, ale naše „servisní“ cesta je na druhém břehu a nepočítal jsem už s tím, že dostat se na druhou stranu může být i nemožné.

Znamená to, že Marcela s Dirkem čeká několika kilometrová pouť v tom neprostupném pralese plném medvědů zpět k mostu, kde máme auto. Předávám jim svůj záchranný baťoh, kde je nůž, sirky, baterka a nezbytné „antimedvědí“ pepřové spreje. Ti dva nemají žádné zkušenosti s pohybem a orientací ve volné divočině, mobilní signál tady samozřejmě není a k civilizaci je to celý den chůze.  

Vím, že je to blbé, ale jiné řešení nás nenapadá. Vysvětluju jim zhruba, jak se k mostu dostanou a loučíme se.

Probíjíme se zpět k lodi, u které se mezitím objevil i Ondra s Verčou.

Domlouváme se, že výlet zde končí. Zbývá nám jen dostat se se zbývajícíma dvěma loděma na protější břeh a vytáhnout je k lesní cestě.

To se ale ukazuje jako nelehký úkol, řeka je široká, rychlá a k smrti ledová. Převrhnout se uprostřed by asi znamenalo konec, protože bychom dřív ztuhli než bychom doplavali ke břehu.

Cítíme, že naše loď pluje naprosto na hraně svých možností a že bez nadsázky bojujem o holý život. Tomu říkám adrenalin! Srdce mi buší strachy, ale koncentruju se jen na ovládání lodi a tu naštěstí s Davidem vedeme chirurgicky přesně. Každá sebemenší chybička by byla osudná.

Frčíme asi třicetikilometrovou rychlostí. Řeka si s námi hraje ještě notných pár kilometrů, než se nám konečně daří přirazit ke druhému břehu. Zanedlouho proplouvá i Ondra s Verčou, jejich loď je neovladatelná, plná vody.

Neumím moc házet, tak se sám sobě divím, že mnou hozená házečka, přistane přesně v jejich lodi. Ondra se jí bleskově chytá a lano se napíná, což mne ve vteřině vytáhlo ze zádě lodi. Křečovitě se zakliňuju špičkama pod sedátko a moje tělo je teď silou lana napnuté nad vodní hladinou. Davidovi se na přídi stalo to samé ale opačně, je natažený dopředu z lodi, drží se ze všech sil větvě a jak na skřipci mu v páteři lupe jeden obratel za druhým.

Držím lano, seč mi síly stačí, drtí mi to prsty takže ani kdybych chtěl, ho nemůžu pustit. Ondra na druhé straně zažívá to samé, situace je neudržitelná tak po chvíli lano pouští. Házečka je sice dobrý vynález, ale nikdo už neučí, co s ní dělat, když se na ní fakt někdo chytne. Trochu to ale pomohlo, protože Ondru s Verčou to aspoň vytáhlo z největšího proudu, tak se jim daří přirazit.

Vytahuju s Verčou jejich loď plnou vody a nestačím se divit Ondrově odvaze, když kraulem plave po proudu a chytá ztracené pádlo. Holt půjčená věc se musí vrátit. (V Německu to asi neplatí:)


Všichni jsme durch a jektáme na břehu zubama. Ondra má asi polámané prsty os toho lana. Očekávám, že jako velitel výpravy, si to teď pěkně vyžeru, ale všichni to nesou až neuvěřitelně statečně a snaží se naši situaci zklidnit nuceným humorem.

Zachráněni nejsme, při vší smůle je totiž tohle místo jediným úsekem, kde je silnice asi kilometr vzdálená od řeky. Do toho zuřícího živlu už nás nikdo nedostane, takže berem lodě a táhnem je vší silou tím pralesem. Nevíme přesně, kde jsme a směr k cestě jen dedukujem.

Porost je strašně hustý, je vidět jen na pár metrů, takže se blbě drží směr a navíc je to tu poseté čerstvýma medvědíma hovínkama. Jsme vyřízení, ale děláme, že je to dobré a prodíráme se dál.

Les je plný močálů a tůní, přes jednu bobří nádrž se přepravujeme na kánoích. Konečně je porost řidší a nese známky lidské činnosti. Za krátko jsme na naší cestě.

 

Vypadáme tady uprostřed lesa s loděma jako blázni, snad nám někdo pomůže.  Asi 40 km odsud je kemp a indiánská osada, tak určitě pojede nějaké auto.

Problém však je, že zas takový provoz tady není, nečekám a rychlou chůzí jdu údolím dolu směrem k Pítrovu stanovišti.

Zde v odlehlejších končinách je samozřejmostí, že potkávající se lidi zastaví a přesvědčí se, že je vše OK. Já OK nebyl, takže na poslední kilometr mě konečně bere auto.

Pítr počítal s tím, že bude čekat jednu, maximálně dvě hodiny, teď už to ale bude takových sedm hodin. Musí mu být jasné, že máme problém.

Nacházím zaparkované auto, ale dnešní horor nekončí, po Pítrovi nikde ani památky. Hlavou se mi honí nejčernější myšlenky:

Nervózní Pítr sedí na břehu a když kolem něj proplouvá převrácená kánoe skáče pro ní a topí se v rozbouřené řece… …Sedí na břehu, řeka mnohem divočejší, než jsme plánovali, uklouzne, spadne a mizí v divokých vlnách… …Napadl ho medvěd.

Dělá se mi blbě, ráno nás bylo sedm, pak šest, potom čtyři. Teď mám rozházenou celou výpravu v divokých horách. Pochybuju, že se můžem všichni najít. Běhám lesem kolem řeky sem a tam a zoufale volám Pítra z plných plic až do úplné ztráty hlasu. Neměl důvod chodit pryč od auta a není tady, něco se mu muselo stát.

…Mám po tom všem nervy na dranc a smiřuju se s tím, že Pítr umřel…

 Je večer, vracím se k zamčenému autu.

Ale co to? Houštiny se rozevírají a z nich leze Pítr živ a zdráv. Diky bohu!!!

Ta šílená řeka tak hučí, že jsem kolem něj běhal a řval, a on mně neslyšel. Ulevilo se mi jako nikdy.

Od této chvíle již se naše situace jen zlepšuje. Jedem zpátky k lodím a odtud nahoru údolím k prvnímu autu. Zastavuje nás však jiné auto a z něj vyskakuje Marcel s Dirkem. Jsou na pokraji zhroucení, špinaví a mokří. Prý že asi ztratili klíče od mojeho auta.

AHA, jsem blbec!

- Až teď nám došlo, že klíč má přeci celou dobu David v ledvince, právě proto, abychom ho neztratili. Navíc nám vykládají, že místo, kde jsme se rozdělili, bylo od jejich cíle odděleno jiným, neméně rozvodněným přítokem. Drali se zoufale houštím po i proti proudu, ale beznadějně. Věděli, že nikdo, ani my, nevíme přesně jejich polohu a nikdo by je tam nemusel nikdy najít ani po týdnu pátrání. Zbývalo jim jen jediné – dobrovolně skočit do rozbouřené vody a doufat, že je to vyplivne na druhém břehu dřív, než v té ledárně zmrznou.

Ti chudáci si dneska prošli fakt peklem. Jsou ale rádi že už mají všechno za sebou.

Díky osudu, že se jim to podařilo a všechno tak dobře dopadlo!

Je už noc a padáme všichni únavou. Ondra s Verčou musí zítra do práce a do Vancouveru je chudáky čeká dlouhá cesta. Nebudou doma dřív než ve dvě v noci.

My zbytek se posouváme do kempu, přičemž potkáváme přímo na silnici několik medvědů. Noc trávíme v zapadlém tábořišti u horkých pramenů. Děláme oheň a pomalu rozdýcháváme dnešní silné zážitky. Místní správce indián říká, že nemá cenu ztracenou kanoi hledat, že určitě byla ve vteřině rozlámaná na třísky. Těch devět set dolarů, které se budou muset zaplatit půjčovně je holt daň za to, že jsme vyvázli živí a zdraví.

Příště už budu vědět, že v těhle horách je všechno naopak než u nás doma. Padá tu strašně moc sněhu a zimy jsou dlouhé, proto v zimě a na jaře je v řece vody málo a největší povodně se zde konají teď před létem, kdy jsem naopak předpokládal nejklidnější řeku.

Pochopil jsem, že příroda je tu sice krásná, ale divoká. Člověk si jí zde ještě nepodmanil, ona tu vládne a může si s člověkem dělat, co chce. Alespoň někde ještě tohle pravidlo platí.

Cenná zkušenost.

 

AHOJ!

 
 
 
Přečteno 5863x
 
 
Hodnocení článku:
 
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: