Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > cyklo

Na kole na Zlaté návrší

Milan Silný / 11.10.2006
Kamenná mohyla na Zlatém návrší v Krkonoších byla postavena v roce 1925 na paměť tragicky zemřelého lyžařského závodníka Václava Vrbaty a jeho přítele Bohumila Hanče. Ti zde zahynuli dne 24. března 1913 kvůli náhlé změně počasí při závodech na 50 kilometrů. Mohyla se nachází v nadmořské výšce 1411 metrů nad mořem. To je pro cyklistu ze Slaného docela výzva.
 
V den výjezdu slunce svítí a cesta pod koly rychle ubíhá. Projíždíme rozkopanými Kralupy nad Vltavou a po čtyřiceti kilometrech stavíme na svačinku v restauraci Na Štěpáně nedaleko Obříství. Personálu restaurace patří náš dík, neboť nás obsloužili i přes to, že jsme zde hodinu před otevírací dobou. Cyklostezkou podél Vltavy za sebou necháváme Mělník. Vjíždíme do nádherného údolí Kokořínského dolu. Kolem nás budí respekt skály, rozprostírají se hluboké lesy, bublá potůček, nad údolím se tyčí hrad Kokořín.
Dostáváme se do Ráje, přesněji do vesničky Ráj, u Nosálova se potíme při stoupání na Vrátenskou horu do pěti set metrů nadmořské výšky. Začíná pršet. Jardovo frekvenční šlapání vítězí nad mým silovým pojetím, dostávám menší krizi. Oběd v Mnichově Hradišti mi však navrací elán.
Proč si to dělat lehčí, když to může být těžší. A proto z Mnichova Hradiště pokračujeme turistickou stezkou do chráněné krajinné oblasti Český Ráj. Louka, rákosí, kopřivy, křoví. Moc se to jet nedá, ale zpátky ni krok. Připadáme si jako na bikerských závodech, ovšem až na ty těžké brašny vzadu na nosičích. Na cyklostezce těsně před Branžeží je to poprvé na krev. Lesní cesta je zhusta pokryta loužemi a bahnem. V jednom takovém místě podkluzuje v bahně Jardovi přední kolo. Nestihnul sundat nohy z pedálů a klátí se jak podťatý rovnou dolů do těch s….. Výsledek se dal předpokládat. Brašny od bahna, kolo od bahna, obličej od bahna, oblečení od bahna, vytažené lanko zadní brzdy a hlavně odřené obě ruce a v krvavých dlaních bolestivě zabodané kamínky. Následuje očista dočista a jodisolová desinfekce. Jarda zatíná zuby a po chvíli pokračujeme v cestě. Po levé ruce míjíme Komárovský rybník, oblíbenou rekreační lokalitu.
Oblast Českého Ráje, kterou se pozvolna prokousáváme vpřed, je nádherná a přímo prošpikovaná historickými památkami – zámky Humprecht a Dětenice, hrad Bezděz, Houska, Trosky, Hrubá Skála a Kost. Od Kosti nabíráme my, cyklistické trosky, směr na Trosky. V následujících okamžicích však vzala náš osud do rukou náhoda. Ve vesnici Libošovice přijíždíme na křižovatku a náhodou chybí ukazatel. Nevíme tedy jestli doprava či doleva. Štrachám z brašen mapu, abychom se podívali. Sotva jsem ji vytáhl, začalo náhodou poprchávat. Než jsme došli k telefonní budce, aby nám mapa nenavlhla, spustil se z nebe hustý liják. Náhodou je pár metrů od budky hotel „Český Ráj.“ Je rozhodnuto. Náhodou tady točí řezané pivo, náhodou mají i výborný nakládaný hermelín a náhodou začíná za chvíli v televizi hokej. „Skouknem hokej a uvidíme.“ Déšť se mění v bouřku. „Hele, co kdybychom tady přespali, venku bude stejně všechno mokrý?“ Ochotný výčepní říká, že za pokoj zaplatíme 250 korun a to je argument rozhodující. Při placení se výčepní projevuje jako zkušení obchodník. Pokoj sice stojí avízovaných 250 korun, ale za osobu. Po 130 našlapaných kolometrech usínáme za 250 Kč za osobu ještě před 22. hodinou.
Po včerejších zkušenostech docházíme k závěru, že cyklostezky jsou skvělá věc, ale naši jízdu moc neurychlí. Měníme tedy trochu plán trasy a chvíli po osmé hodině ranní už zase šlapeme do pedálů. Starosta nám přeje šťastnou cestu a ještě za námi na dálku křičí, ať jsme v klidu, že dneska pršet nebude. Obloukem objíždíme notoricky známou siluetu hradu Trosky a začínáme stoupat. Ve vesničkách se střídají roubené chaloupky jako z pohádky. Projíždíme vískou Dráčov, následuje Rváčov a pak…….. nikoliv Sráčov, nýbrž Lomnice nad Popelkou. Silnice vede nahoru a dolů, Krkonoše na dohled.
Na náměstí v Jilemnici si poroučíme oběd na posilněnou a čaj na zahřátí. Zbývá nám již jen přibližně dvacetikilometrové stoupání na Zlaté návrší. Jen aby nezačalo pršet, obloha vypadá všelijak.
Silnice, po které začínáme zvolna stoupat, se jmenuje „Masarykova horská silnice“ a má svou vlastní historii. Vede přes Dolní a Horní Mísečky na hřeben Krkonoš. Původně byla postavena jako lesní komunikace v letech 1887 až 1897 a teprve později, v souvislosti s budováním hraničního opevnění, byla v roce 1936 přestavěna na pevnou dlážděnou cestu. Končí u Vrbatovy boudy na Zlatém návrší.
Po kraťoučkém odpočinku na parkovišti v Dolních Mísečkách začíná Jarda filozofovat. „Tohle neni o fyzičce, tohle je o vůli, protože třeba moje nohy by šlapat mohly, ale nechtěj.“ Horní Mísečky jsou jedno velké staveniště. Všechno se staví, opravuje a připravuje na zimu, protože až se zima zeptá……..budou všichni připraveni.
Mísečky máme za zády, respektive pod sebou, a kvalita povrchu cesty hodně polevila. Oči mám zapíchnuté do asfaltu těsně před přední kolo a každým šlápnutím se přibližuji k vrcholu. „Tenhle způsob dřiny fakt miluju.“ Po třech hodinách a patnácti minutách vysilujícího hlemýždího tempa zjišťujeme, že už není kam stoupat. Jsme u Vrbatovy boudy a silnice dál nevede. Jsem zpocený až na zadku a nějaký německý turista se mě bláhově ptá, jestli mi v cyklistických kraťasech není zima. On má na sobě zimní bundu a v kapse bych to typoval schované zimní rukavice. S kolem se až k mohyle Hanče a Vrbaty nesmí. Není důvod si dělat zbytečně zle, těch pár metrů vybíháme zlehka po svých. Pořizujeme nutné vrcholové foto, v boudě si kupujeme místo vrcholového piva buřtguláš, zelňačku a ovocný čaj.
Při sjezdu dolů máme v plánu ještě odbočit a vyšlápnout si na Medvědín, který se pyšní nadmořskou výškou 1234 metrů a je známý hlavně díky lyžařskému areálu na svém úbočí. Bohužel Medvědín nakonec musíme oželet. Prudký liják nás žene co nejrychleji dolů, do údolí, do Jilemnice. To, co jsme nahoru šlapali přes tři hodiny, jsme dolů v dešti stihli za čtyřicet pět minut. V Jilemnici jako mávnutím kouzelného proutku začalo svítit slunce. Během chvíle máme věci suché.
Přemýšlíme co dál, kudy kam. Jednoznačně vítězí Jardův návrh. Má v Turnově tetu, a tak se pokusíme dojet až k ní, abychom opět mohli spát pěkně v peřinách. „Slušně jsme se rozmazlili, tak rychle do sedel, ať to do setmění stihnem.“ Vzápětí však přišla situace, která náš spěch trochu zabrzdila. Jardovi se při nasedání převážilo kolo s brašnami na druhou stranu a on žuchnul na asfaltku opět na odřené dlaně od včerejška. Kromě toho, že si narazil zápěstí, strhnul si i strupy, takže kromě bolesti se objevila i krev. Následují jodisolová desinfekce a zalepování odřených míst. Jet po silnici touhle chvíli nějaký kamion, byl by Jarda asi na placku.
Až do Semil silnice kopíruje po proudu řeku Jizeru, takže jedeme mírně z kopce. Nějaký ukrajinský dělník, kopající výkop u silnice, nás přehlédnul a málem smetl Jardu lopatou. V Semilech v hospůdce u fotbalového hřiště nám chlápek nad rozpitým pivem říká, že ať pojedeme kudy chceme, do Turnova se kopcům nevyhneme. Nelhal. Zbývajících 25 kilometrů do Turnova bylo pro mě utrpením. Jak zpívá v jedné ze svých písní Richard Műller „Totálna očista na dreň a do čista.“ Jsem unavený, mám hlad. Cucám jeden bonbón za druhým, protože nic jiného k jídlu nemáme. Sleduji Jardu, jak mi ujíždí, aby na mě o kus dál počkal. Je mi zima a vysílením se celý třesu.
Už za šera dorážíme do cíle, což pro nás znamená pohodlí bytu Jardovy tety. Lednička je připravená, čili plná. „Bacha vole, ať neusneš ve vaně.“ Najeto máme 139 kilometrů a i Jarda přiznává, že toho má pro dnešek dost.
Ráno se již v dobré náladě přibližujeme domovu. Vesnička Močítka. Psychiatrická léčebna Kosmonosy. Přehršel aut v Mladé Boleslavi. Oběd v Jizerním Vtelně. „Pánové jezte rychle nebo vám to mouchy sežerou,“ varuje nás vrchní. Od Mělníka do Slaného nás předjíždí snad tisíc kamionů. „Že je tahle hlavní, tak hlavní, mě docela překvapilo.“ U Ješína s námi nějaký dorostenec na kole zkouší závodit, ale nedáváme mu pražádnou šanci. Někdy kolem šestnácté hodiny dorážíme do Slaného. Poslední foto a jde se domů s hřejivým pocitem, že jsme Zlaté návrší úspěšně zdolali.
Celkově jsme za tři dny našlapali 381 kilometrů a nezbývá nám než se porozhlédnout po nějakém dalším ideálním kopci k vyjížďce na kole. 
                             
 
Související články
Zapomenutý závod - vzpomínka na Hanče a Vrbatu
Horní Mísečky –jarního lyžování ráj
Cyklistický tlačing na Plechý
 
Přečteno 2796x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
Asi oprava Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: