Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > cyklo

Na zasněženou Milešovku na kole

Milan Silný / 8.11.2006
„Ani déšť, ani sníh, ani mráz, ani pláč na fešáky neplatí…..“ Nějak takhle podobně se zpívá v jedné písni a ten text sedí. Ne, že bych byl kdovíjaký fešák, ale nebaví mě jezdit na kole v červenci. To jezdí každý, protože jezdit na kole je moderní a kdo na kole nejezdí, není na dostatečné společenské úrovni. Já osobně nevidím moc rozdíl, jestli jezdit na kole v létě nebo v zimě. Jenom se člověk musí pořádně obléknout a v hospodě si místo piva na osvěžení bude dopřávat čaj s rumem na zahřátí.
 

I proto jsem si naplánoval listopadovou cyklistickou vyjížďku, která má předem daný cíl. Je jím Milešovka, nejvyšší hora Českého středohoří, vzhlížející na okolí z 837 metrů nad mořem. Původně nás mělo jet víc, ale poslední odvážlivec se telefonicky omluvil v sobotu ráno v den odjezdu. Co teď? Mám to taky vzdát? Kdepak, ani nápad. Strašně se těším, vyrazím klidně i sám. I když v kolektivu by byla cesta veselejší a zajímavější.

Po deváté sobotní hodině ranní vyrážím ze Slaného. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou. Slunce svítí, ale nehřeje. Vítr nefouká, po sněhu ani památky. Počasí v rámci listopadové nabídky ideální. Oblečen jsem, myslím, dostatečně.
První obcí, kterou projíždím, jsou Neprobylice. Malá vesnička ležící v údolí. Žije v ní přibližně 100 obyvatel. Nikde ani človíčka. Ve vsi vládne ticho, které jen občas naruší štěkot psa či zakrákání vrány. Jak jsem při sjezdu do Neprobylic mrznul, tak teď při výšlapu z nich se do kopce potím.
Projíždím Klobuky, přesněji řečeno Klobuky v Čechách, jak tamní obyvatelé hrdě zdůrazňují,   nedaleko kterých v poli kousek od silnice stojí úplně sám, trochu tajemně, trochu strašidelně a trochu mysticky Zkamenělý pastýř. Zkamenělý pastýř nebo také Kamenný muž je největší a nejznámější menhir v Čechách. Osamoceně v poli stojící kámen o hmotnosti pěti tun, výšce tři a půl metru a šířce jednoho metru. V rozoraném poli je k němu vyšlapaná cestička, ale nezastavuji.
Vystoupám kopec v Telcích a rovinou se přibližuji k městečku Peruc. Na okolních polích se objevuje souvislý poprašek sněhu. Prsty na nohou už mě zebou permanentně a hospoda na Peruci ještě zavřená.
Peruc je místo, které historií přímo překypuje. Boženina studánka, Oldřichův dub a jeden romantický příběh jako z červené knihovny, který se zde v dávných dobách udál. Bohatý kníže Oldřich vracející se se svou družinou z lovu, zahlédl ve vsi krásnou, ale prostou selku Boženu peroucí prádlo. Zamiloval se do ní, odvezl si jí sebou na zámek, tam ji pojal za svou manželku a spokojeně spolu vládli až do smrti. Příběh je to dojemný, ale skutečnost trochu jiná.
Kníže Oldřich přišel na svět někdy kolem roku 975 našeho letopočtu jako nejmladší syn Boleslava II. Pobožného a kněžny Emmy. V dětství uprchl se svou matkou a mladším bratrem do ciziny, ze strachu před svým starším bratrem Boleslavem III., který se při boji o moc a vládu nerozpakuje dát příkaz k vraždě svých sourozenců. O několik desítek let později však ani Oldřich neponechává nic náhodě a přikazuje oslepit svého mladšího bratra Jaromíra. Ze země vyhání i svého syna Břetislava a poté se na krátký čas ujímá vlády nad českými zeměmi. Selku Boženu si kníže Oldřich sice vzal za manželku, ale až po smrti své první ženy, přičemž už měl s Boženou nemanželského syna Břetislava I……. Asi to byla tenkrát divná doba.
Míjím Oldřichův dub. Podle legendy pod ním odpočíval Oldřich se svojí družinou chvíli před tím, než spatřil Boženu perůc u studánky prádlo. Od této legendy se odvozuje i název obce Peruc. O Oldřichovu dubu je zmínka již v Dalimilově kronice. Jeho stáří odborníci odhadují kolem jednoho tisíce let, obvod kmene je přes sedm a půl metru, výška stromu něco kolem třiceti metrů. Strom je už všelijak vyspravován a ošetřován, přesto zde stojí, žije a úplně nahý bez listí je připraven na další zimu. Kolikátou už?
Kousek za Oldřichovým dubem uhýbám ze silnice na nádhernou cyklostezku vedoucí lesem údolím Debeřského potoka. Na stezce leží několik centimetrů čerstvého sněhu a v něm spousta otisků lesní zvěře. Být myslivcem nebo Indiánem, mohl bych ve sněhu číst jako z dětské čítanky. Jelikož se ve stopách nevyznám, koukám raději, aby mi kolo nepodklouzlo a já sebou nešlehnul o zem.
Stezka mě po několika kilometrech pohodové jízdy vyplivuje před uzamčenou hospodou ve Stradonicích. Odtud už jsou kopce Českého středohoří vidět jako na dlani, ne však dnes. Kde se jindy tyčí kopce Středohoří, je dnes bílá mlha, bílé nic, jakoby je někdo odvezl pryč. Panice nepodléhám, protože i když je nevidím, vím, že tam jsou.
Přejel jsem řeku Ohře, projel ves Křesín a z mlhy se vyloupnula, coby předsunutá hlídka Českého středohoří, silueta zříceniny hradu Hazmburk, stojící na stejnojmenném kopci nad vesnicí Klapý. Hrad respektive jeho pozůstatky shlíží na okolí z nadmořské výšky 418 metrů už více než šest století. Na kole se dá vyjet až na horu a kamarád Jožánek mi potvrdí, že je to „úplně v pohodě,“ protože on k hradní bráně vyjel bez zastavení, bez pádu a jen tak v pantoflích.
Slunce už zase začalo svítit. Na silnici leží souvislá uježděná vrstva sněhu a já jsem si uvědomil, že vlastně nejedu sám. Jede se mnou můj stín, který se za slunečního svitu na bílém povrchu silnice pěkně vyjímá. Viděl jsem jakýsi italský western, ve kterém byl pistolník rychlejší než jeho vlastní stín. K takové dokonalosti jsem se ještě nepropracoval a tak děláme všechno naprosto shodně. Když šlápnu do pedálů, on šlápne do pedálů, když mu mávám, mává on mě. Přijíždím do Třebenic, sníh ze silnice mizí a s ním mizí i Stín. Nemám ale strach, protože vím, že na mě za městečkem na nějaké vedlejší silnici počká.
Nad Třebenicemi na kopci ve výšce 481 metrů nad mořem leží zřícenina hradu Košťálov. Jestli se k ní dá vyjet na kole netuším, ale vím, že je ve skále pod hradem ukrytý poklad, který hlídá pes s ohnivýma očima. Je možno se k němu dostat jen na Květnou neděli. Jakýsi muž prý kdysi nalezl trhlinu ve skále, odehnal psa a nabral si peněz. Doma se mu však peníze proměnily v bezcenné střepy a vyděšený nebožák se dalšího rána nedožil.
Za Třebenicemi začíná Chráněná krajinná oblast České středohoří. Od sněhu bílá silnička se klikatí mezi okolními vršky a kopci. Mou pozornost upoutává Skalka, trčící k nebi nad vesničkou Vlastislav. Skalka je hrad který v roce 1639 vypálili a zpustošili Švédové, od té doby už nebyl nikdy obnoven a neustále chátral. Do dnešních dní se z hradu zachovala jenom hradní věž, která se osamoceně tyčí nad Vlastislaví a ze všeho nejvíc mi připomíná obrovský komín vedoucí snad rovnou z pekla.
Při průjezdu vsí Březno se mi naskýtá celkem zajímavý pohled. Řečeno mluvou válečných letců – kopec na devíti hodinách, kopec na dvanácti hodinách a kopec na třech hodinách. Na první pohled jsou úplně stejné, ale ten nalevo je Milešovka (837 m.n.m.), cíl mé výpravy. Ten přede mnou je Kletečná (706 m.n.m.), na kole se snad ani nedá vyjet. A ten napravo je Lovoš (570 m.n.m.).
Jo, Lovoš. Tenkrát jsem se na něj rozhodl vyjet od Lovosic. Pachtil jsem se po pěšince, kolo přenášel přes padlé stromy a nesjízdné úseky a když jsem se po vynaložení značného úsilí dokodrcal k vrcholové chatě a vypil dvě rychlá piva na žízeň, zjistil jsem, že z druhé strany od obce Oparno vede k vrcholu celkem pohodová lesní cesta, po které sem vyjede i auto. Jaké z toho plyne ponaučení? Člověk se celý život učí a získává nové vědomosti a informace. Až příště pojedu na Lovoš, tak z druhé strany, od Oparna.
Je pravé poledne, na tachometru svítí padesátka najetých kilometrů, v žaludku mi škrundá hlady, nohy ruce i obličej mě zebou a já sám se cítím trošku unavený. Zkrátka nejvyšší čas na oběd. Usedám v motorestu ve Velemíně. Čaj s rumem, polévka, guláš, pivo. V teple pohostinství přišly prsty u nohou k sobě a svědí a svědí a strašně svědí. Na salónku se koná veliká svatba. Nemám tím na mysli velikou svatbu co do počtu svatebčanů, ale myslím tím velikou svatbu co do vzrůstu účastníků. Všichni včetně ženicha a nevěsty mají kolem dvou metrů vzrůstu.

Stoupání na Milešovku

Z Velemína mě čeká závěrečné asi čtyřkilometrové stoupání k vrcholu Milešovky. Odbočuji z frekventované asfaltky na polní zasněženou cestu. Polňačka začíná mírně nabírat výšku a plynule přechází v lesní cestu. Kola ve sněhu podkluzují a poskakují po sněhem zakrytých kamenech, ale pořád se dá se zvýšeným úsilím jet. Fyzický i psychický zlom nastává v momentě, kdy turistická značka vedoucí k vrcholu neúprosně přikazuje odbočit z cesty na pěšinku mezi holé křoví a stromy do deseti až patnácti centimetrové vrstvy sněhu.  Jet to zaručeně a stoprocentně nejde. Tlačím. Několik stop ve sněhu naznačuje, že tudy už k vrcholu někdo šel. Trochu mě povzbuzuje i fakt, že jsou ve sněhu i otisky kola, což znamená, že chvíli přede mnou tudy nějaký šílenec tlačil kolo podobně jako já. Když mohl on, můžu já taky, říkám si v duchu. Čím déle tlačím, tím jsem vyčerpanější. Pot se mi řine z pod čepice po spáncích. Naprosté tiché ruší jen sníh křupající mi pod nohami a srdce, které mi tluče kdesi v krku. Bílý sníh pod stromy vypadá jako čerstvě nastrouhaný kokos. Každým krokem, vlekouce kolo občas i za sebou, se blížím k cíli.

Na bílé Milešovce

Ve 14:08 jsem to dokázal. Tachometr ukazuje 54 najetých a vlastně i natlačených kilometrů. Jsem na vrcholu Milešovky, na nejvyšší hoře Českého středohoří, ve výšce 837 metrů nad mořem. Slunce svítí, nebe jasné, vítr nefouká a výhled do krajiny nádherný. Ovládá mě hřejivý pocit. 
Dvakrát v životě jsem se pokusil vyjet na Milešovku na kole a dvakrát se mi to nepodařilo. Dneska cestou od Velemína jsem vyhořel na spoustě sněhu. Před dvěma roky jsem se vydal společně s Máčou k vrcholu z druhé strany od Milešova. Vrchní v tamní hospodě nás předem upozorňoval, že to asi nevyjedeme a měl pravdu. Někde v polovině kopce mi zadní kolo ustřelilo po kamínku, musel jsem zastavit, abych nespadl a pěšinka byla příliš úzká a kopec příliš prudký na to, abych se dokázal znovu rozjet. Nakonec to dopadlo tak, že jsem kus tlačil  moje kolo, pak se vrátil pro Máči kolo a kus tlačil to její. K tomu všemu jsem jí ještě musel konejšit, že už tam budeme. Chudinka před výstupem nevěděla do čeho jde. Na vrcholu pak jasně stručně a srozumitelně prohlásila „Na Milešovku už s tebou nikdy v životě nejedu, ani pěšky ne!“
Na základě mých získaných zkušeností v tuto chvíli závazně prohlašuji, že jestli se někomu z Vás povede vyjet na Milešovku bez sesednutí z kola, máte u mě za tento nevšední výkon pivo.
Milešovka se německy nazývá Donnersberg, což do češtiny přeloženo znamená Hromová hora. Nejen, že je nejvyšší horou Českého středohoří, ale zároveň je i největrnějším místem České republiky. Statistiky zároveň tvrdí, že nejvíce bouřek u nás je právě zde, na Milešovce. Možná i proto se na vrcholu nachází nejstarší meteorologická observatoř v ČR. Známý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humbold s pruským králem Fridrichem Wilhelmem III. chodívali na Milešovku na společné výlety. Humbold dokonce prohlásil, že z Milešovky je třetí nejkrásnější výhled, který kdy na světě spatřil. Jistý Anton Weber z Velemína už roku 1820 začal vrchol Milešovky využívat ke komerčním účelům, na vrcholu zřídil první hostinec a dne 14.6.1825 v něm přenocovali první turisté – na lůžkách vyrobených z mechu.

Dokochal jsem se pocitem vítězství a zahájil sestup, při kterém se cítím jako účastník mistrovství České republiky v jízdě na skibobu. Obě ruce na brzdách, brzdy na doraz, přesto si kolo na sněhu dělá co chce. Noha z pedálu připravena vyrovnávat případnou ztrátu rovnováhy. Celkem rychle převážně smykem klesám úzkou pěšinkou dolů z kopce směrem k Milešovu. Od studeného závanu větru do očí roním slzy. Dostávám křeče do prstů na brzdách. Ale přese všechny tyto problémy se mi sjezd nesmírně líbí. Míjím pětičlennou rodinku, kterak pomalu šlape pěšinou vzhůru. „Makej, makej. To je adráč, co? To je adráč.“ Povzbuzuje mě při sjezdu otec rodiny. „Tatí, proč mu říkáš adráč? Co je to adráč?“ Ptá se zvědavě malý synek. Odpovědi jsem se bohužel nedočkal, jelikož jsem zmizel smykem za zatáčkou.
Od Milešova nabírám směr na Lukov a Štěpánov. Mým druhým cílem výpravy je vrch Hradišťany, druhý nejvyšší bod Českého středohoří, dosahuje 752 metrů nadmořské výšky a od roku 1952 je vyhlášen přírodní rezervací. Na vrcholu se rozkládá podhorská louka, na ní mnoho vzácných rostlin a především kamenné valy z mladší doby bronzové. Název hory pochází snad z doby, kdy zde bylo knovízské hradiště.
Slunce zmizelo v mlžném oparu a na mě dolehla krize. Okolní teplota i moje nálada klesly pod bod mrazu. Připadám si jako člen širšího reprezentačního výběru pro mistrovství světa v ledové ploché, který z nominace na poslední chvíli vypadne. Slunce zmizelo, lesní silnice je zasněžená a namrzlá jako sklo, při každém šlápnutí mi kolo podkluzuje. Už nemůžu.
Za Štěpánovem si děti na kraji lesa rozdělali ve sněhu ohníček a hrají si nejspíš na kočovné cikány. Začíná mi být zima a když vidím zasněženou lesní cestu vedoucí kamsi do lesa na vrchol Hradišťany, měním operativně cíl výpravy. Hradišťany vypouštím a nabírám nejkratší cestou směr Křesín, kde hodlám přenocovat. Je to ještě dobrých dvacet kilometrů. Na Hradišťanech už jsem stejně jednou byl, omlouvám se v duchu. Bylo to rovněž v zimě, celá cesta vedla v mlze, ale jakmile jsem dojel na vrcholovou louku 752 metrů nad moře, byl jsem rázem nad mraky jako někde ve velehorách. Mrzlo až praštělo a já se tehdy na počest pokoření kopce rozhodl nasvačit. Hodil jsem do sebe hrst rozinek a sušených meruněk a když jsem je chtěl zapít, zjistil jsem, že voda v bidonu je zmrzlá na kost. Dnes by mě čekalo něco podobného, navíc už se začíná šeřit, takže rozum volí směr Křesín.
Projíždím vískou Teplá, ale k pocitu tepla mám asi tak daleko jako Tučňák patagonský k egyptským pyramidám v Gíze. Mrzne mi obličej, že ani necítím, mám-li nudlu nebo ne. Zebou mě prsty na rukou a nohou, ale nejhorší ze všeho jsou kolena. Je mi na ně zima, až to bolí. Šlapu ze všech posledních sil, abych už byl v cíli.
„Štědrý večer nastal, koledy přichystal……“ vyhrávají muzikanti na náměstíčku v Třebenichích. Lidé postávají u stánků, baví se, popíjejí svařák a začínají slavit advent. A já už celkem rezignovaně šlapu a šlapu, abych už tam byl. Sám sebe ukecávám, že každým šlápnutím jsem teplu hospody a vůni grogu blíž a blíž. Můj dopolední parťák Stín už tam určitě je.
Už za tmy, v 16:30 hodin po 85 kilometrech jízdy jsem se dočkal. Servírka ve vyhřáté křesínské hospodě mi přináší grog. Je mi taková zima, že bych si nejraději hupnul do roztopených kamen. Roztávám velice pomalu, pěkně grog za grogem.

V neděli jsem měl původně v plánu vyrazit z Křesína směrem k Lounům a pokochat se kopci Raná (457 m.n.m.), Milá (510 m.n.m.) a Oblík (509 m.n.m.). Místo toho spím až do jedenácti hodin a pak se rozjíždím nejkratší cestou do Slaného do teploučka domova. Nějak jsem se přes noc v posteli vůbec neohřál.
Jsem unavený, je mi zima hned od vyjetí a vůbec se nejede dobře, navíc je nepříjemně sychravo. Kousek za vesnicí Vraný je obrovská čerstvá kopka hnoje, mohutně se z ní kouří. Napadá mě myšlenka, kterou hnedky zavrhuji. Co kdybych se u kopky na chvíli zastavil a zahřál? Nadarmo se přece neříká „smrádek, ale teploučko.“ Kdepak, tak špatně na tom ještě nejsem. Do cíle už nezbývá ani dvacet kilometrů a raději šlapu mdlou rychlostí dál.

Konečně. Ve 13:30 hodin jsem doma. S chutí do sebe liji jeden teplý čaj za druhým a nořím se do horké lázně ve vaně, ve které už budu jenom spokojeně vzpomínat na dnešních 27 najetých kilometrů. Aby se zážitek zaryl do paměti, nemusí být kladný ani záporný, ale musí být hluboký. A to listopadová cyklovýprava na Milešovku rozhodně byla.          

 
Související články
Lednová vyjížďka na Ještěd
Nejvyšší hora Šumavy Grosser Arber na kole
Fichtelberg - německý vrchol Krušných hor na kole
V březnu na Březník
Cyklistický tlačing na Plechý
Zasněženými Krkonošemi na kole
Lednový výšlap na Radobýl
Na Sněžku na kole už nikdy v noci
 
Přečteno 2732x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: