Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Asie > Pákistán

Pákistánské střípky

Redakce, Ivan Brezina / 18.01.2001
V Pákistánu se u moci nepřehledně střídají vojáci a rodinné klany politiků. "Budeme mít atomovou bombu, i kdyby měl národ žrát trávu," prohlásil prý před lety generál Hak. Splnilo se obojí.
 

   Vrhli se na nás hned za íránskou celnicí. "Hallo, mister," křičeli jeden přes druhého. "Pojeďte se mnou! Můj autobus je zaručeně nejrychlejší a bdí nad ním sám Alláh!" Houf desetiletých ušmudlaných kloučků se hádal o nás, jediné pasažéry.

   Větší díru než Taftan jsem snad v životě neviděl. Mezinárodní hraniční přechod, spojující na západě Pákistán přes Írán a Turecko s dalekou Evropou, tvoří jen několik chýší uplácaných z bláta. Ve vražedném poledním horku se tu s vytím rvou dva prašiví psi. Řidiči autobusů spokojeně pospávají opodál ve stínu. V ječícím klubku jejich malých nadháněčů máme co dělat, aby nás desítky přetahujících se dětských rukou nestrhly k zemi.

   Pákistánské autobusy a náklaďáky, spojující íránskou hranici s dalekým vnitrozemím, jsou kapitolou samy pro sebe. Představte si dřevěnou konstrukci se starodávným pérováním, potaženou plechem a neuvěřitelně pomalovanou. Všude se blyští zrcátka a tretky, neumělá ruky naivistického malíře pokryla každý čtvereční centimetr karosérie kýčovitými obrázky horských zátiší se zurčícími potůčky a muslimskými modlitbami. Když se takový pákistánský autobus rozjede, podobá se pouťové lochnesce.

KARÁČÍ, MĚSTO ZMARU
    Tušil jsem do čeho jdu. Věděl jsem, že Pákistán nebude sranda. Přesto mně ale v dvanáctimilionovém přístavním městě Karáčí neminul kulturní šok. Představte si apokalyptickou změť žebrajících dětí, troubících autobusů, bučících krav, motocyklů, stánků se vším možným, psů, hromad odpadků a kdoví čeho ještě. To vše je v Karáčí zahuštěno tak, že staří lidé, umírající přímo na ulici pod vašima nohama, mají co dělat, aby se netlačili.

   V noci jsme se v šoku vraceli do hotelu. "Kontrola dokladů," zaznělo ze zaparkovaného policejního auta. Poslušně jsme odevzdali pasy. "Hledáme drogy a falešné peníze," vysvětlovali muži v uniformách. "Budeme vám muset udělat osobní prohlídku." Po několika minutách policajti zasalutovali a zmizeli ve tmě, bohužel i s našimi cestovními šeky za dva tisíce dolarů. Byla to klasická vekslácká finta: než přepočítáš své peníze, zloděj je dávno pryč. Kdo by z toho ale podezíral ochránce pořádku?

   V ulicích pákistánských měst prožije našinec pocity pomalovaného afrického černocha, který se - oblečen v bederní roušce a s oštěpem v ruce - zčistajasna ocitne uprostřed Bratislavy. Všichni tu na vás totiž neustále civí, všichni se s vámi dávají do řeči. "Pane, jak se jmenujete? Odkud jste? Pane, jak se máte?", pokřikuje na vás houf dětí a dospělých, který se od vás nehne ani na krok. Ze začátku jsme jim uctivě odpovídali. Po několikahodinové palbě dotazů ale člověku nezbude než začít se v zájmu svého duševního zdraví chovat jako nafoukanec. Stáhnout hlavu mezi ramena, neohlížet se napravo ani nalevo, prodírat se pokřikujícím davem a kráčet strojově vpřed.

   Na křižovatce nás zastavil voják v uniformě. Prolistoval naše pasy, pak sáhl pro tužku a notýsek. "Pane, prosím autogram na památku! Tady na naší ulici jsem viděl bělocha naposled před deseti lety!" Rezignovaně jsme se mu podepsali.

BOŽÍ ATOMOVKA
   Špinavý vlak z Karáčí nás vyplivnul na opuštěném nádraží. Do Mohendžodára mnoho turistů nejezdí - v poříčí Indu občas ozbrojené bandy přepadávají vlaky a unášejí rukojmí. K ruinám jednoho z nejstarších měst světa nás proto nakonec vezla policejní eskorta.

   Erich von Daniken, Ludvík Souček a další záhadologové ve svých knihách spekulují, že v dnešním Pákistánu kdysi přistáli mimozemšťani. Místním pastevcům prý na chvíli půjčili své jeřáby, bagry a vznášedla. Jinak než pomocí shůry si totiž skoro nikdo neumí vysvětlit, kde se v Mohendžodáru dva a půl tisíce let před Kristem tak rozvinutá městská civilizace vzala. Když byly počátkem dvacátého století ruiny objeveny, archeologové si dokonce nejdřív mysleli, že musí jít o podvrh.

   Celé hodiny jsme procházeli mezi zvětralými zdmi z červených cihel. Každá z nich byla stará skoro pět tisíc let. V době, kdy tu stálo obrovské město s lázněmi, chrámem, moderní kanalizací a širokými obchodními třídami, se slovanské kmeny ještě toulaly kdesi v nitru asijských stepí. Na písmu z hliněných tabulek z Hohendžodara si vylámaly zuby i nejmodernější počítačové dešifrovací programy. Dodnes proto nikdo netuší, proč vlastně město tak náhle zaniklo. Záhadologové spekulují o atomové bombě nebešťanů, o níž se prý mluví i v prastarých indických eposech. Bůh války Indra podle nich "vypálil z paluby své lodi jedinou střelu, jejíž oslnivá zář zničila kvetoucí trojměstí."

   Pravděpodobnější však je, že Mohedžodáro zničily hordy nájezdníků. Podle některých ekologických studií dosáhne za pár desítek let přelidnění chudého Jihu maxima. Hordy hladových Asiatů se vydají na sever, do Evropy. Za tisíce let pak možná nějací archeologové odkryjí ruiny Bratislavy, Prahy, Berlína...

MUKA OBRAZNOSTI
   Muhammad se jmenoval stejně, jako muslimský Prorok. To, že vůbec není svatý, jsme zjistili až později. "Za pár rupií vás provedu po městě, pane," nabídl nám v ulicích města Láhauru, plného historických památek. Byla to dobrá volba. Dvacetiletý mladík nám ukázal slavnou Červenou mešitu, pevnost se zrcadlovým sálem, zavedl nás na bazar. Tvrdil, že si tak přivydělává na studia. "Už jsi někdy mluvil s cizí ženou?", začal opatrně vyzvídat, když jsme si na chvíli sedli v hospůdce na čaj. Nechápavě jsem odpověděl, že ano. "A už jsi někdy s cizí ženou spal?" Přiznal jsem, že i tohle se mi už v mém pohnutém životě dobrodruha párkrát přihodilo. Muhammadovi zasvítily oči. Od té chvíle už nemluvil o ničem jiném, než o ženách. Vyzvídal, jaké to je. Ptal se, jestli nás oba nechtěli lidé kamenovat, a proč mě vlastně příbuzní té poběhlice hned na fleku nepodřízli. Vyprávěli jsme mu, že u nás se tak většinou mimomanželský sex neřeší.

   "A řekni mi, proč jdou evropské ženy hned s každým na potkání? Proč to dělají?" Vysvětlili jsme Mohammadovi, že to tak bohužel obvykle není. Bylo to zbytečné. Nechápal nic. Žil v jiném vesmíru, v zemi, kde oslovení cizí ženy na ulici je společenským tabu. V zemi, kde svatba je tak pohádkově drahou záležitostí, že si ji může dovolit jen málokdo. Nikdy nemluvil s jinou ženou, než byla jeho matka a dvě sestry. Všechno, co o ženách věděl, pochytal z potají shlédnutých západních pornografických filmů. Těžký je úděl pákistánských mužů...

 
Související články
Divokým Baltistánem
Počestnou ženou v Pákistánu
 
Přečteno 626x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: