Přechod svazijské hranice

Zoufale nahlíželi do formuláře z poloviny devadesátých let dvacátého století, který vydalo jejich ministerstvo zahraničních věcí a v němž se náš stát nevyskytoval. Po delším čase se jim sice podařilo objevit Československo, ale problém stále nebyl vyřešen, protože i kdyby uvěřili, že Česká republika je pokračovatelem Československa, potřebovali bychom pro vstup do země víza, která nám nemohou vydat.
Už jsme se pomalu loučili s vidinou krásných svazijských savan, když tu celník trochu slevil ze své úřednické umíněnosti a rozhodl se ověřit si správnost údajů ve formuláři na vyšších místech. Strávil asi půl hodinu telefonováním, ale přesto vše výsledek zůstal stejný. Pouze pokud bychom přistoupili na variantu přímého transferu přes Svazijsko a ještě stejný den vystoupili ze země, jsou nás ochotni vpustit. Chvíli to zvažujeme, někoho napadá možnost souhlasu s požadavkem a pak jeho následné nedodržení, ale nakonec nás představa královského vězení nutí odmítnout. Transfer nemá cenu, blíží se noc, nic nebude vidět a je to zajížďka. Poslední, co si ze svazijské celnice pamatuji, je obraz krále Mswatiho III., jak na mě ze zdi posměšně pomrkává. A jeho manželka, visící poblíž, zrovna tak.
Znovu tedy absolvujeme proces vpuštění do JAR, jehož celníci nejsou ani tak moc překvapeni, a kopírujeme svazijskou hranici. Další hraniční přechod je nedaleko, tak proč si to nezopakovat ještě jednou, nadhodil kdosi. Třeba nejsou přechody vzájemně informovány, třeba to tentokrát vyjde. A taky že jo. Tady už ani žádný formulář neměli. Celníkovi bylo úplně jedno, odkud jsme a kam míříme, naše pasy si ani pořádně neprohlídl. Tupý úder razítkem bylo to jediné, co nás tu potkalo. Naštěstí. Teď už vím, že by byla chyba se do Svazijska nedostat.