Přes Poledník k Pramenům Vltavy

Černé jezero
Černé jezero je největší ledovcové jezero Šumavy. Leží 1080 metrů nad mořem a je hluboké až 40 metrů. Fotíme se na hrázi, sledujeme, jak se kachny perou o naše rohlíky a zjišťujeme, že voda je pěkně studená. Návštěvu Čertova jezera (1040 m.n.m.) vypouštíme, neboť už je něco kolem devatenácté hodiny a my musíme ještě najít místo na spaní. A hlavně je jenom 7°C. Do kempu ležícího na konci Železné Rudy přijíždíme zmrzlí na kost. Mám pocit, že mě od řidítek budou muset odsekat majzlíkem. Už je jenom 5°C. Ráno se od správce kempu se dozvídáme, že v noci byly jen 2°C. Kdo by to koncem června čekal?

Železná Ruda
V Železné Rudě se to jen hemží Asiaty, Němci a kříženci Asiatů a Němců. Na většině obchodů jsou německé nápisy. Samé kasino, noční klub nebo prodejny skla, keramiky a malých trpaslíků. Lesní štěrkovou cestou vystoupáme až do 1200 m.n.m., abychom posléze klesli k jezeru Laka. Jezero Laka je nejvýše položené jezero Šumavy, leží 1096 m.n.m. a největší hloubka je necelé čtyři metry. Pěkně to tu fouká. Odtud pospícháme do Prášil., odkud odpočatí vyrážíme na nejvyšší bod naší Expedice – na Poledník. Odbočka k Prášilskému jezeru (1079 m.n.m.) nás nechává chladnými. Naše cíle jsou vyšší. Asi stometrový úsek stoupání je tak prudký, navíc na štěrkovém podkladě, že buď prokluzuje zadní, nebo se zvedá přední kolo. Vyjely to jen dvě pětiny naší skupiny. Cestou předjíždíme jeptišku celou v bílém, která jde pěšky k vrcholu. Šelda předjíždí nějakou pěší turistku. Ta se ho leká. Dělá úskok do strany, který neustojí a už se válí na zádech ve škarpě jako beruška na krovkách. Na nohy jí pomáhají dvě kolegyně, protože je tak otylá, že by to sama asi nedokázala.

Poledník
Poledník (1315 m.n.m) je jeden z nejkrásnějších vrcholů Šumavy. Rozhledna na jeho vrcholu se zavírá v 16:00 hod. Je 16:02. Máme smůlu. Rozhledna je pozůstatek obrovského vojenského komplexu s radary, který byl po roce 1990 zrušen. Děláme vrcholové foto a nabíráme klesáním směr Antýgl, kde je kemp. Cestou se ještě stavujeme na Tříjezerní slati, kde se na prkenné cestičce mezi jezírky a bažinkami dozvídáme něco o vzniku rašelinišť. V autokempu Antýgl platíme 45 Kč za stan a 40 Kč za osobu. Za celý dnešní slunečný den jsme potkali jen dvě auta. Krajina kolem, i když kopcovitá, je skvělá. Ptám se vedle stanujícího muže, jestli by nám nepůjčil třicítku plochý klíč, neboť Máča má uvolněný představec u řidítek. Vůbec neví, co to je. Na autě měl pražskou poznávací značku.

Prameny Vltavy
Přes Filipovu huť (1093 m.n.m.) jedeme do Kvildy, kde si Dědeček kupuje nový plášť, protože včera při sjezdu z Poledníku původní plášť na předním kole prorazil o kořen stromu. Naštěstí se to obešlo bez „držkopádu“. Cesta nás plánovaně přivádí k pramenu Vltavy, který vyvěrá na východním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1170 metrů. Pak vystoupáme až do 1250 metrů nad moře a sjíždíme na Knížecí Pláně, kde mechanik Dědeček s asistentem Šeldou mění Máči brzdové špalíky z důvodu jejich totálního opotřebení. „Vole Máčo, už to bylo kov na kov.“