Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Práce v zahraničí > zkušenosti

Půl roku v Africe

Redakce, Tomáš Krejčí / 21.11.2001
Spolu s ostatními dobrovolníky jsem se vydal na začátku dubna roku 2000 na cestu do Afriky s pocitem naprosté nepřipravenosti ze strany školy a s pocitem ztracených 6 měsíců...
 

V hlavním městě Zimbabwe - Harare - jsme byli odvezeni do školy vybudované HPP v letech 1991 - 1993. Tato škola měla sloužit jako vzdělávací instituce lokálním zaměstnancům HPP, kteří by měli být schopni, po absolvování 6 měsíčního nebo 12 měsíčního kurzu, vykonávat práci manažera projektu. Škola se nazývá The Frontline Institut in Zimbabwe (FIZ) a sjíždí se sem studenti z JAR, Mozambiku, Zambie, Zimbabwe, Namibie, Angoly, Malawi, Guiney Bissau a Indie, kde HPP operuje.
První dva dny jsme se rozkoukávali. Seznámili jsme se s jednotlivými šéfy projektů ale i celého HPP. Po dvou dnech mi bylo, kromě šéfů projektů a celého HPP, představeno moje místo pobytu a práce - škola Ponesi Vanhu, kde byly děti z ulice ve věku od 12 do 18 let. V prvním týdnu jsme se se školou pouze seznamoval a nebylo mi dovoleno vyvíjet jakoukoli pracovní aktivitu. Škola v té době stejně ještě neměla pro děti počítače, které byly v Harare na celnici bez potřebných dokladů. Až po dvou dnech mi byla povolena kontrola počítačů personálu.

Škola byla lokalizována asi 120 km severně od Harare v provincii Mashonaland central. Široko daleko nežil jiný další běloch. Bělošská menšina byla v největší míře soustředěna v hlavním městě Harare, popřípadě ve druhém největším městě Bulawayo. Malé procento tvořili farmáři, kteří žili na svých farmách roztroušených po celé zemi. Můj pokoj se nacházel v přízemním domku pro dobrovolníky, kde jsem byl mile překvapen malou kuchyňkou s lednicí a elektrickým sporákem a s koupelnou společnou pro další dva pokoje.

Měl jsem dost času zvykat si na nové prostředí a vnímat ho. Afrika na mě od počátku působila velice přirozeně. Terén v okolí byl mírně zvlněný, ale členitý. Rovnější místa byla občas používaná jako políčka, kde se pěstovala hlavně kukuřice. Převážná většina okolí byla tvořena lesním porostem. Listnaté stromy menšího až středního vzrůstu byly útočištěm paviánů. Končilo právě období dešťů a vše bylo krásně zelené. Voda v přilehlém rybníčku byla poměrně čistá a kluci ze školy tam chodili na ryby. Dostal jsem od chlapců školení, čemu bych se měl vyvarovat a co je bezpečné. V okolí například rostl nějaký druh rostliny, který po dotyku s pokožkou vyvolával vyrážku. Bylo záhodno se vyhýbat některým pavoukům a hadům. Také koupání ve stojatých vodách nebylo vzhledme k výskytu bilharzií a krokodýlů. Uchvátila mě velikost afrického hmyzu. Brouci, pavouci, komáři, vážky nebo sarančata, vše je tak velké, že krásně vyniká každý detail jejich tělesné schránky a vypadají jako předloha Sekorových kreseb. Zpočátku jsem někdy pochyboval, zdali se jedná o malého ptáka nebo velkého okřídleného mravence.

"OBČANSKÁ VÁLKA"
Uběhl týden a nastala změna. Nedělní odpolední pohodu u vody rušily výkřiky kanadského kolegy svolávající k okamžité evakuaci. Zabalit si věci na týden, okamžitě nastoupit do auta a přijet na FIZ. Tak zněl rozkaz ředitele. Během dne jsme se tedy všichni dobrovolníci, pracující v Zimbabwe, sešli na FIZ a čekali na vysvětlení. Politická situace v Zimbabwe nebyla v té době zrovna stabilní. Prezident Robert Mugabe, člověk, kterému chutná moc, vydal nařízení o vyvlastnění půdy bílých farmářů a následné přerozdělení půdy. Byl to pouze taktický tah před volbami, aby si zachoval přízeň voličů. Od posledních voleb v roce 1995 se začala formovat opoziční strana MDC, která nabývala větší a větší podpory. Lidé už začínali mít diktátorova panování dost. To však způsobovalo napjatou situaci, která byla některými médii prezentována dokonce jako občanská válka. Stoupenci vládní strany ZANU-PF jezdili po zemi a zastrašovali případné stoupence MDC. Docházelo k fyzickému napadání a vyjímečně i k vraždám. Jednak byly zabíjeni bílí farmáři, když nechtěli opustit své farmy, a dále pak neposlušní odpůrci režimu. Stoupenci ZANU-PF hlásali, že chtějí svou zemi opět bez bělochů a vedení HPP v Zimbabwe se proto rozhodlo k evakuaci nás bělochů na bezpečné místo. HPP má v zemi dobré jméno a FIZ byl pro tuto mimořádnou situaci skutečně bezpečným místem, ačkoli sousedí se dvěma farmami bílých farmářů. Na těchto farmách však došlo k situaci, kdy si vlastní černošští zaměstnanci uvědomili, že bílý farmář jim zajišťuje živobytí a práci a sami zájemce o konfiskaci vyhnali. Zabíráním farem pověřil prezident válečné veterány z války za osvobození z roku 1980. Vidina získat někde něco zadarmo najednou udělala válečnými veterány i 18 leté kluky.

Asi po týdnu se situace zklidnila a nastal čas návratu ke své práci. Na svá původní místa se vrátila sotva polovina dobrovolníků. Vedení HPP nechtělo riskovat a na místech, kde docházelo k nějakým incidentům své dobrovolníky zpět neposílali. Našli jim jiné místo. To byl i můj případ. Pro FIZ jsem měl za úkol zprovoznit a zapojit asi 40 počítačů. Bylo to velmi dobré místo, měl jsem poměrně velkou volnost. Lidé zde, stejně jako ve všech teplých krajích, nevyvíjí příliš vysoké pracovní úsilí. Slovo spolupráce zde znamená zpoždění. Časový údaj nebral nikdo vážně, rozhodující byl světelný údaj. Nikdo většinou nechodil včas na domluvené schůzky a nikdo nikam nespěchal.

Den po dni jsem tedy trpělivě opravoval počítače, instaloval software a připravoval síťové propojení. Přitom jsem fungoval dokonce i jako poradce, neboť jsem se pohyboval po třídách, kde byli studenti, kteří se měli pořád na co ptát. Dokonce se učitelům FIZ podařilo mě přesvědčit, abych příležitostně dával přednášky pro větší skupiny. Práce mě bavila, ale uvědomoval jsem si, jaká by to byla ostuda a jak bych byl zbytečný, kdybych o počítačích nic nevěděl již z domova. A dánská škola mě sem s klidným svědomím poslala jako počítačového experta a ještě se chlubila tím, jak skvělou průpravu jsem od nich dostal. Tato skutečnost se stala terčem mých kritik a žádal jsem zaslání peněz, které byly údajně použity na moji výuku, na podporu jakéhosi projektu v Africe. Byl jsem znám svým negativním přístupem k organizaci, ale i tak se mnou neměli problémy a byl jsem využíván i na jiné práce. Dostávalo se mi také nabídek, abych pro HPP pracoval trvale. Postupem času jsem se staral o všechny počítače HPP v Zimbabwe a několikrát jsem byl využit i jako zeměměřič, což je má původní profese.

ZPĚT DO BUŠE
Po třech měsících se konečně juniorské škole Ponesai Vanhu dostalo slíbených počítačů, já dokončil svůj úkol pro FIZ a politická situace již byla dočasně opět stabilizována. Svoje působení na FIZ jsem zakončil setkáním s vedením HPP a ostatními dobrovolníky, kdy jsme na víkendové schůzi hodnotili výsledky z první poloviny každého projektu a předkládali plány na polovinu druhou.

V rámci tohoto setkání jsme byli pozváni na exkurzi na vrchní ředitelství HPP pro všechny členské země. Honosné sídlo na uříznutém vrcholu kopce uprostřed buše bylo postaveno podle návrhu architekta, jehož otec navrhoval operu v Sydney. Už při příjezdu na pozemek o celkové rozloze asi 4000 hektarů je jasné, že se jedná o něco netradičního. Vjezdová brána je obložena stejnými kachličkami, jaké jsou na budově opery v Sydney. Ze strážního domku vybíhá ozbrojená stáž a přísným okem si nás prohlíží. Vysílačkou si vyžádá povolení shora a po několika minutách nás vpouští na pozemek. Projíždíme širokou upravenou prašnou cestou mezi pomerančovými plantážemi a blížíme se k objektu. Míjíme ohradu se zebrami, oboru s pštrosy a po šesti kilometrech jsme na místě. Stavba vypadá jako sídlo drogového dealera z amerického akčního filmu. Působí vylidněně. Ujímá se nás zástupkyně vrchní ředitelky HPP a provází nás po objektu. Všude čisto, uklizeno, na podlahách koberce, klimatizované kanceláře, špičkové vybavení a černošské služebnictvo dokresluje naprostou idylu. HPP úředníci zde mají skutečný komfort. Zatímco nás naše průvodkyně přesvědčuje, jak to všechno bylo levné a potřebné, přemítám v hlavě kolik by se místo tohoto ředitelství dalo postavit škol, nemocnic nebo kolika sirotkům by se dalo zaplatit vzdělání. Návštěva ve mně vyvolala další vlnu kritiky, ale ničemu to stejně nepomohlo.

VÝUKA V AFRICKÉ ŠKOLE
V červenci jsem se vrátil na místo svého původního určení a přišel do nestabilní situace přímo ve škole. Šéf projektu byl suspendován a spolu s ním i dvě učitelky za to, že bili děti a kradli peníze určené pro provoz školy. Na nového ředitele školy a dva nové učitele se nějaký čas čekalo. Nebyla to však velká překážka, jelikož děti měly prázdniny. Pozapojoval jsem počítače do dvou učeben a začal s výukou. Apeloval jsem na děti, aby se kurzů zúčastňovali, ale nevyhlásil hodiny jako povinné. Celkem měla škola 40 žáků a v mé třídě se nakonec ustálil počet na 15 zájemců. Zájem mých 15 žáků byl překvapivý. Kluci byli velice pozorní a výuka postupovala rychle kupředu. Bylo mi jasné, že s mým odjezdem všechno skončí a nikdo po mně nepřevezme výuku. Snažil jsem se je naučit obecné postupy při práci na kterémkoli počítači. Myslím, že kluci pochopili logiku ovládání a v budoucnosti si poradí se složitějšími úkony.

Kromě výuky zacházení s počítačem, což zabíralo hodně času, jsme chodili na výlety po okolí a večer jsem pro menší skupinky připravoval společné večeře. Rozpočet školy na jídlo byl tak nízký, že děti nemohly dostávat dostatečně hodnotnou stravu. To nebyl problém jenom této školy, ale větší části chudých rodin. V Zimbabwe je národní jídlo tzv. sadza. Je to kaše z kukuřičné mouky, která se podává ráno řídká s burákovým máslem, odpoledne a večer hustá s fazolemi nebo místní zeleninou zvanou rape. Rape je něco mezi špenátem a kapustou a společně s fazolemi nejrozšířenější zeleninou. Pro chudší vrstvy je to prakticky jediný zdroj proteinů. Při zvláštních příležitostech se podávaly sladké brambory. Maso děti jedly 1 - 2x týdně, ale jednalo se spíše o vyvařené kosti.

DOVOLENÁ - CESTOVÁNÍ PO ZIMBABWE
Po pěti a půl měsících práce nastal čas na dovolenou. Domluvili jsme se společně s dalšími čtyřmi dobrovolníky a sešli se u národního parku Hwange v západní části země, kde jsme si půjčili auto. Dva dny jsme křižovali prašné cesty parku a obdivovali africkou zvěř. Projíždět stádem antilop, žiraf, zeber nebo buvolů byl skutečně krásný zážitek. Pozorovat koupající se slony z posedu vzdáleného jen několik metrů od vody nám vydrželo asi 2 hodiny. V nočních hodinách park ožil ještě více a z buše se ozývaly zvuky lovících dravců. Nechtělo se nám pokračovat dál, ale tlačil nás čas. Přesunuli jsme se k Viktoriiným vodopádům a dál pokračoval každý po své ose. Já se po shlédnutí scenérie vodopádů přesunul do národního parku Zambezi, který se táhne asi 40 km podél pravého břehu stejnojmenné řeky. V této části Zimbabwe je velký výskyt mohutných teplomilných stromů - baobabů. Na druhý den jsem se vydal místní veřejnou dopravou k přehradě Kariba, která je vybudována na řece Zambezi a je třetí největší umělou vodní nádrží na světě. Po Karibě jsem se lodí přesunul na její druhý konec. 280 km po vodě jsme překonali za 22 hodin. Přehradní hráz je při své výšce 120 metrů a délce 600 metrů obdivuhodné technické dílo. Odtud jsem se pak přesunul do hlavního města a pak zpět do svého působiště. Imponovala mě veřejná doprava. Ačkoli autobusy jezdí naprosto nahodile bez jízdních řádů, vždy něco jede a spoje mi na sebe vždy navazovaly. V oblastech, kde nejezdí autobusy se využívá autostopu, za který se platí jako za autobus. Neexistence jízdních řádů znamená, že jsem nikdy nemusel pospíchat a hlídat čas. Celý půlrok jsem pohodlně přežil bez hodinek a bez stresu, že bych něco zameškal.

ETIOPIE
Na konci září jsem opustil Zimbabwe, ale ještě jsem zůstal v Africe. Využil jsem možnosti mezipřistání v Etiopii a přerušil na týden let. Z letiště v Addis Ababa jsem zavolal na číslo, které jsem dostal e-mailem od svého kamaráda, který byl v té době ještě v Zambii. Přijel si mě vyzvednout jeho strýc. Rodina mého kamaráda, který přiletěl o dva dny později, se o mě celý týden královsky starala. Projeli se mnou celou metropoli a ukázali i místa, kam se běloch jen těžko dostane. Město na mě působilo spíše dojmem hustě obydleného lesa. Velmi kopcovitý terén, strže, rokle, množství zeleně, to vše ve výšce okolo 3000 m. Honosná sídla ambasád na jedné straně a příbytky poslepované z dostupných materiálů na straně druhé. Velké množství aut, rozbité silnice, koně, ovce, volské potahy. To vše je zde možno vidět. Ortodoxní křesťanství je zde velmi ovlivněno islámem a tyto dvě víry se zde zajímavě mísí. Etiopie má svůj styl. Je nezkažená turistickým ruchem. Největší africké tržiště Mercaror nebo obrovská hromada kostí u místních jatek, kde se trvale živí stovky supů je také něco ojedinělého. Opuštěním hlavního města automobilový provoz prudce klesá. Při návštěvě jedné vesnice asi 150 km na jih jsem si připadal velice exoticky. Děti z celé vesnice okolo mne utvořily kruh a sahaly mi na kůži. Pro některé z nich jsem byl možná první běloch, kterého viděly. Koupili jsme zde ovci na večerní sezení u ohně u jezera Langano. Tam jsme pak strávili celý víkend a v pondělí se vrátili domů. Mrzelo mě, že nemám čas a peníze, abych mohl zůstat déle.

 
Související články
Dobrovolníkem ve světě
Začátek cesty jižní Afrikou
Fotbalisté a hostitelé
 
Přečteno 1845x
 
 
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: