Raná na kole

Mladí letci tenkrát ve venkovské hospodě okamžitě navázali styky s vesnickými správci a posléze samozřejmě na kopec vystoupili. Koupajíc se ve vlastním potu vylezl s nimi na vrchol i vesnický strážník Krupička, aby jim při pohledu z vrcholu vysvětlil komplikované majetnictví potenciálních startovacích a přistávacích míst. Tři měsíce tvrdé papírové vojny trvalo, než byl úřednický šiml poražen a studentský letecký spolek „Akaflieg Praha“ uznán ministerstvem veřejných prací jako držitel vrchu Raná. Od těch dob je vrchol Raná proslulým centrem závěsného létání a paraglidingu.

Je polovina prosince - předevčírem pršelo, včera pršelo. Jak to asi bude vypadat dnes? Čtyři měsíce jsem pořádně na kole neseděl, takže dnešní výprava může být deštivě mokrá, prosincově chladná a cyklisticky hodně bolestivá. V 8:45 hodin vyrážím, silnice jsou ještě mokré a obloha vypadá tak nějak všelijak.
Tři kilometry za Slaným jsem ve škarpě u silnice objevil něco, co mě docela překvapilo. Na dvou hromadách se tady válí stovky pozvolna plesnivějících pomerančů a mandarinek. Být někde jižněji, třeba ve Španělsku, nedivil bych se, ale tady u nás?
Chvíli na to se mi do cesty staví Slaný Lotouš. Co to je? Vesnička se čtyřiceti stálými obyvateli. Ovšem první co mě při vyslovení jména Lotouš okamžitě napadne, je krásný bílý hermelín. Třeba nakládaný by nebyl špatný. Dostávám obrovskou chuť k jídlu. Ani slaný langoš by nebyl k zahození. Asi jsem se ráno moc nenasnídal. Svačinu si dopřávám až u rybníčku na návsi v Třebízi, před skanzenem zděné architektury ze 17. až 19. století. A taky se tu v roce 1849 narodil spisovatel Václav Beneš Třebízský.
Další místo na trase, které stojí za zmínku a jehož existence je doložena již v roce 1115, se jmenuje Panenský Týnec. Týn znamenalo ve staré češtině opevněné místo. Panenský začal být nazýván podle panen, žijících v tamním klášteře klarisek. Současní obyvatelé nedbajíce historie jednoduše říkají, že bydlí na „Tejnici.“ V obci se nachází nedokončený, tak trochu tajemný, gotický kostel, který je opředen mnoha záhadami. Někteří psychtronici tvrdí, že se v presbytáři klášterního chrámu nachází velmi silná pozitivní zóna, která má schopnost pomáhat lidem trpícím depresemi, s nedostatečným sebevědomím či sklony k sebevraždám. Podle odborníků je místo vhodné i pro pacienty po mozkové obrně či mrtvici. Tajemné místo k sobě vábí citlivé lidi a milence. „Chodim tam hodně často a necejtim vůbec nic, asi to budou ňáký kecy,“ smázla pocit tajemna moje známá, žijící přímo v Panenském Týnci.
Není nad to, když si člověk může ověřit všechno sám. Slézám z kola a vyrážím se přesvědčit na vlastní kůži. Procházím se v nedokončeném chrámu a po chvíli mám pocit, že slyším vyhrát varhany. Navíc mi začala být zima, přerušuji tedy „vědecký“ průzkum. Sedám na kolo a pokračuji v cestě. Šlapáním se člověk zahřeje.
Na tříkilometrové rovině mezi Tejnicí a Hříškovem se poprvé v dálce objevil cíl dnešní výpravy, kopec Raná s nadmořskou výškou 457 metrů. Těsně vedle Rané se tyčí její odvěký partner Oblík s nadmořskou výškou 509 metrů. Odtud to vypadá, že stojí bok po boku, ale není to úplně pravda. Od sebe je odděluje slušně frekventovaný silniční tah Louny-Teplice. Odtud ovšem vidět není. „Že bych dneska zkusil pokořit oba kopce?“ Napadá mě v duchu.
V Lounech jsem v 11:30 hodin „hrubýho,“ mám najeto 35 kilometrů a tu těžší polovinu trasy stále před sebou. Chvíli se motám sympatickým historickým jádrem a nacházím modrou turistickou značku. Té se musím držet jako vyhládlé klíště, protože modrá mě neomylně dovede až na vrch Raná. Při zmínce o městě se mi vybavuje jeden můj kamarád, který při každé příležitosti tvrdil, že Louny je město pro blbouny. Po letech se však do něj dobrovolně odstěhoval.  
Proplétám se vesničkou Lenešice. Skončil asfalt. Kličkuji mezi loužemi na panelové cestě. Skončily panely, vjel jsem na cestu polní. Na Ranou zbývá asi pět kilometrů. Mokrá tráva pod koly šustí, bláto mlaská, pneumatiky se podkluzují. Včerejší a předvčerejší déšť nestihla krajina ještě vstřebat.
Do cesty se mi staví nevýrazný malý a bezvýznamný kopeček Lenešický chlum, který nedosahuje ani třísetmetrové nadmořské výšky. Jenomže překonat tenhle malý a bezvýznamný kopeček je téměř nad moje síly. V blátíčku oba kola podkluzují a jízda se stává zhola nemožnou. Pláště a ráfky se nabalují směsicí hlíny a jehličí. Slézám a tlačím. Boty se rovněž obalují hlínou a pěkně těžknou. Na obou kolech se kolem vidlice a brzd vytvořila obrovská mazlavá hrouda hlíny a bicykl už nejde ani tlačit, kola se netočí. Beru ho proto na záda. Vzápětí mi podklouzává noha a nemůžu říci, dopadl jsem tvrdě na zem, protože jsem dopadl do měkkého blátíčka, které mě přivítalo hlasitým mlasknutím. Ovšem moc mě to z míry nevyvedlo. Povahovým založením jsem spíš líný flegmatický sobec. Nechávám kolo na zemi a táhnu ho za řidítka po zemi za sebou jako mrtvolu. Jenomže to není řešení. Našel jsem klacík a srdnatě se pouštím do boje. Patnáct minut odstraňuji neodstranitelné bláto. Klacek se samozřejmě několikrát zlomil. Když se konečně objevili brzdové čelisti a kola se začala točit, myslel jsem že mám vyhráno. Jenomže po deseti utlačeným metrech byly chuchvalce bahna zpět. A tak se situace opakuje několikrát. Táhnu kolo po zemi za sebou, hledám vhodný klacek a pracně čistím. Zavrhuji dopolední nápad, že bych vyjel i na Oblík. Raná bude pro dnešek bohatě stačit.
Míjím nějakou betonovou vodní nádržku, ale počasí ani nálada nejsou letní a na nějaké koupání nepřipadá v úvahu. Vypadá to, že Lenešický chlum mám zdárně za sebou, ale kolo zase tak obalené, že ho neušlápnu ani z kopce. Zase musím najít vhodný klacek.
Poté, co jsem přebrodil i několik metrů dlouhou a nečekaně hlubokou louži je zbytek cesty do sedla těsně pod vrcholem Rané jetelný. Poslední desítky kamenitých metrů na vrchol tlačím. Možná by jet šlo, ale nezkouším to. Ve 13:21 hodin jsem dosáhl vrcholu Rané a až tady si uvědomuji, že je modrá obloha a že svítí slunce. Rozhlížím se po okolní krajině a cesta přes Lenešický chlum se odtud zdá být tou nejobtížnější variantou. Holt zkušenost pro příště.
Dne 1. září 1932 vyrazila z Prahy karavana se dvěma školními kluzáky Zögling, s nářadím, obytnými stany, bednami, skříňkami a s gumovými lany. Mezi stromy ovocného sadu pod Ranou vyrostl během chvíle stanový tábor. 2. září dopoledne, roku 1932 se začala psát historie plachtění na Rané prvním startem. Ten vykonal Erwin Primavesi letem trvajícím jen pár minut. Letecký provoz se stal v kraji podívanou a startovací plochy byly ustavičně obleženy diváky.
Půlhodinovou siestu na vrcholu trávím svačinou a pozorováním, z mého cyklistického pohledu, létajících fanatiků. Nad vrcholem se vznáší deset paraglidingů, dvě rogala a větroň. Tím vším v rychlosti kličkujíce prolétává několik dálkově řízených modelářských letadel s rozpětím křídel kolem dvou metrů. Provoz jako v červenci. Jaký v tom vzduchu mají řád, že se vzájemně neohrozí nebo dokonce nesrazí?
První obětí na Rané se stal Jaroslav Koula z Kerhanic nad Orlicí, který zde 11. září 1938 zahynul při srážce s větroněm.
Sestup zahajuji směrem k vesnici Hrádek, na druhou stranu, než z které jsem přijel nebo spíš přišel?
Na silnici žlutou barvou svítí ručně psaný nápis „Užij si to“ a za ním následuje dlouhatánské nemilé stoupání milou vesničkou Milá, nad kterou se tyčí milý kopec Milá s nadmořskou výškou 510 metrů. Asi v polovině kopce mám nemilý pocit, že mě někdo sleduje. Otáčím se a až jsem úlekem vykřikl. Pár centimetrů za mým pravým lýtkem vyklusává s vyceněnými zuby a s úsměvem na tlamě vlčák. Pokusil jsem se zrychlit, ale do kopce to jaksi nešlo. „Když mě nekousnul hned, tak teď už to snad neudělá,“ uklidňuji se, ale moc to nezabírá. Za vesnicí na konci stoupání opět žlutě svítí na silnici toutéž rukou psaný nápis „Jaký to bylo?“. Musím se přiznat, že se psem v zádech nic moc. U tohoto nápisu se psisko otočilo a vyrazilo zpět do vsi.
V Bělušicích míjím už od pohledu nedobytný objekt, celý omotaný ostnatým drátem, věznici pro osm stovek odsouzených.  
Ve vesničce Kozly se na návsi ptám na cestu řidiče multikáry. Chlápek nejprve vypnul motor svého neskutečně hlučného stroje, abychom se vůbec slyšeli. Vytáhl si laxně tampony z uší a já mu zopakoval prosbu. Zatvářil se tajemně jako opuštěný nočník na pavlači a pak mi spolehlivě poradil a podrobně popsal směr.
Objíždím dominantní útvar Číčov, který z mého pohledu vypadá jako dokonalý zatravněný kužel s nadmořskou výškou 476 metrů. Brzdové špalíky mého kola se asi cítí dotčené předchozím hrubějším zacházením a začaly naší společnou výpravu sabotovat. Nebrzdí.
Projedu slavným česko-německým smetištěm Libčeves a v 16:10 hodin končím výpravu v teple babiččiny kuchyně v Křesíně, ve vesnici na břehu řeky Ohře. Nejvyšší čas, už mi začínala být zima. A hlad? Hlad, ten mám taky.
Během dnešní výpravy jsem ujel a ušel a ustrkal se svým cyklistickým přítelem 69 prosincových kilometrů.