Skupinový výjezd na Zadní Žalý

Černý Důl, horská vesnička nedaleko Vrchlabí, je už osvědčeným základním táborem pro naše cyklistické výpravy. Vyrážíme před desátou hodinou ranní. Zprvu stoupáme asfaltovou silničkou obtáčející se kolem kamenolomu. Lépe možná zní kolem kamenného dolu na okraji Černého Dolu. Asfalt ale za humny vesnice končí, ale stoupání nikoliv, nejprve zelenou loukou a pak čeká les.

Pozor na řetěz

Ovšem než se vnoříme do stínu vzrostlých stromů, máme defekt. Na vlastní oči jsem neviděl nikoho tolikrát přetrhnout za jízdy řetěz jako Libču a tady uprostřed louky si připisuje další čárku. V nýtování řetězu má už praxi, práce mu jde pěkně od ruky. Nám ostatním se na něj hezky kouká a vtípky na jeho adresu nešetříme.

Libča je hotov, jenže……něco je jinak. Řetěz sice snýtoval rychle, ale ke všeobecnému překvapení ho zapomněl protáhnout rolničkami, těmi malými ozubenými kolečky pod přehazovačkou. Libča se dlouho nerozmýšlí a rozebírá rolničky, provléká řetěz a…… má pro nás připravenou bojovou hru. „Kluci, někde tady mi vypadnul šroubek od toho kolečka, pojďte mi pomoc hledat. Bez toho šroubku nemůžu jet dál,“ a bezmocnými gesty vymezuje prostor ke hře o rozměrech metr krát dva s vysokou trávou, od předchozí opravy už všelijak pošlapanou a udusanou. Je to podobné jako hledat jehlu v kupce sena, přesto máme úspěch a šroubek kupodivu nalézáme.

Pozor na klacky

Pohodová lesní cesta je vystřídána dlouhým prudkým klesáním úzkou pěšinkou slibující náročný technický sjezd. Odvážní se střemhlav vrhají dolů, ti rozumní kolo raději vedou pěšky. Nevěřil bych, kolik mám rozumných kamarádů. Ondrovi se ale nějakým tajemným způsobem dostal v plné rychlosti do výpletu zadního kola asi metr a půl dlouhý klacek o tloušťce ručky tříletého dítěte. Je to trošku záhada. Ondra si nerozbil hubu, stihnul zastavit a nevylomil si jediný drát. Klacek byl mezi dráty vpleten snad během vteřiny, ale ven ho Ondra tahal dobrou půlminutu.

Pozor na smrduté bahno

Z Lánova do Vrchlabí vede cesta po zelené louce plné žlutých pampelišek. Na nebi příjemně svítí slunce a obloha je nádherně modrá, sem tam proložená lehkým bílým obláčkem. Ideální podmínky pro rekreační vyjížďku s přáteli. Jenže nic netrvá věčně. Po chvíli romantiky přichází brod. Za ním louže, zapáchající bahno a hluboké vyježděné koleje od traktorů. „Hoši cejtíte to, to snad ani není bahno, to smrdí jako kvalitní chlévská mrva.“ Radek se v tom největším marastu poroučí k zemi a má půlku těla od bahna. Úsek mezi Lánovem a Vrchlabím měl všechno, co má správná bikerská trasa mít.

Stoupání na vrchol

Vrchlabí je první a nejsevernější město na Labi, zeměpisně leží přibližně uprostřed horského masivu Krkonoš v nadmořské výšce kolem pětiset metrů. Ve Vrchlabí už začíná táhlé desetikilometrové stoupání na Přední Žalý, z toho poslední dva kilometry vedou kamenitou lesní cestou. Každý nasazuje svoje tempo a snaží se jet tak, aby na vrcholu nebyl poslední. „S váma se nemá cenu honit! Vy ste blázni! Navíc nemám skoro nic najeto! Doufám, že na mě nahoře počkáte!“ Funí v polovině kopce zadýchaný Aleš.

Dvě hodiny po poledni jsme postupně všichni dojeli na Přední Žalý. Jsme u kamenné rozhledny v nadmořské výšce 1018 metrů. „Musim si dát pivo! Je to taková dřina, že střízlivej bych to nezvlád,“ ulevuje si Aleš a otírá si z pod helmy krůpěje potu. To, že je ze zdejší rozhledny patrně nejkrásnější kruhový rozhled v celých Krkonoších a údajně je možné někdy zahlédnout i věže v matičce Praze, je mu úplně jedno.

Podporujte stáří

Zatímco se vyhříváme na slunci, blíží se pěšky k vrcholu prošedivělý cyklista opírající se vyčerpaně o své kolo. „Tlačim sem takovou dobu a v kiosku je zavřeno, takže si ani to pivo nemůžu dát,“ hodnotí zklamaně situaci, když vidí, že je kiosek zavřený. „Pivo točej v pokladně u rozhledny……..ale jen pro ty co sem vyjeli,“ škádlím cyklistu. „No, snad budou mít úctu k mým šedinám,“ zachovává cyklista nadhled.

Žalský hřbet je Kozí

Z Předního na Zadní Žalý je to po hřebenové cestě už jenom kilometr, skoro po rovině a s luxusním výhledem na sluncem zalité ještě pořád zasněžené vrcholky Krkonoš. Zadní Žalý, nejvyšší bod dnešní cyklistické výpravy je s nadmořskou výškou 1036 metrů nejvyšším bodem Žalského kozího hřbetu. Hřbet je přes dva kilometry dlouhý, skalnatý a tvrdý. „Hele, proč je Žalský hřbet zrovna Kozí?“ „No protože se na něm v historických dobách hodně pásávaly kozy.“ „Pánové, tohle má sice svou logiku, ale vůbec to tak neni. Kozí hřbet se mu říká proto, že z dálky vypadá jako prsa. Přední Žalý je pravý prso. Zadní Žalý je levý prso!“ „Vážně?“ „To víš, že né! Dělám si srandu…..je to obráceně. Přední Žalý je levý prso a Zadní Žalý je pravý prso.“

Stezky kolem Špindlu

Ze Žalýho míříme do Špindlerova Mlýna a jízda je to nádherná. Chvíli do kopce, chvíli z kopce, ale sjezdy převládají. Asfalt pod koly příjemně bzučí a štěrk ještě příjemněji chrastí. Okolní voňavé lesy jsou přerušovány loukami, které skýtají překvapivé a zajímavé výhledy do dáli na zalesněné svahy s roztroušenými chalupami. Ze Špindlu nás čeká brutální stoupání po modré turistické stezce. Byla by potupa to nevyjet, přesto někteří tlačí.

Nahoru a dolů

Po vyčerpávajícím stoupání nás za odměnu čeká příjemné svezení mírně zvlněným terénem a pak sladké klesání do Strážného. Nejvyšší čas se najíst. Velikánská klobása přes celý talíř od nádherné servírky s modrýma očima. „Teď už se bude cesta jen tak příjemně houpat nahoru a dolu,“ popisuje Šelda jednou větou zbývající kilometry do Černého Dolu. Do příjemného houpání však zahrnul i dlouhé táhlé stoupání k Tetřevím boudám...

„Vyjeli jsme Přední Žalý, vyjeli jsme Zadní Žalý a teď půjdeme na žížaly,“ bere si poslední slovo výpravy Mazan. Výprava na vrchol Žalského hřbetu byla dlouhá 65 kilometrů.