Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Evropa > Rumunsko

Stokilometrová veslovačka po dunajské deltě

Redakce, Jan Faltus / 1.09.2004
Z domova jsme byli s včelařskými klobouky a litry repelentu připraveni na invazi komárů, která nikdy nepřišla. Zato slunce si nás vychutnalo. Na lodi před ním nebylo úniku. Odrazem od vodní hladiny jsme dostávali dvojitou dávku.
 

Zvolili jsme celkem oblíbenou trasu vedoucí ze Svatojiřského ramene přes kanál Litcov, jezera Gorgova a Isac, kanál Crisan, vesnici Caraorman, jezera Puiu a Rosu a kanálem Tataru do přímořské vísky Sfantu Gheorghe. Orientace na kanálech není obtížná, na nejistých křižovatkách se stačí rybářů přeptat na směr. Horší je to na jezerech. Břehy jsou porostlé rákosím, které dokáže vstup do kanálu skrýt. Na tento problém jsme však narazili jen zřídka.

Pelikáni na jezerech
Samotné Svatojiřské rameno Dunaje je značně široké a dosti frekventované. Naštěstí jsme po krátké době odbočili na kanál Litcov, který se nám v počátečním uhranutí deltou podařilo minout, a k večeru jsme dorazili na jezero Gorgova, kde se na mělčině jezera právě uchylovalo ke spánku početné hejno pelikánů. Kryti rákosím jsme se přiblížili na pozorovací vzdálenost a kdyby nás zapadající slunce nepřinutilo hledat si vlastní nocležiště, jsme tam dodnes. Příští ráno jsme pozorovali další hejno pelikánů kroužících ve stoupavých vzdušných proudech nad jezerem Isac. Jezera jsou příjemným zpestřením plavby po kanálech. Rákosím prorostlé zátočiny, leknínové ostrůvky, spousty ptactva, prostě pořád je na co se koukat.

Dunajské peklo
Jak se blížilo moře, měnil se zvolna ráz krajiny. Kolem vesnice Caraorman nastoupily písečné duny, objevila se přímořská vegetace. Z několika vyhlídkových věží bylo možno přehlédnout značnou část rovinaté delty. Už druhý den jsme na obloze pozorovali kouř. Pomalu jsme se k němu blížili, až jsme zjistili, že místní vypalují suchý rákos. Chtěli jsme vidět oheň, tak jsme se začali prodírat rákosem směrem k dýmu. Po chvíli jsme ale usoudili, že to nebyl úplně nejlepší nápad, protože hustým rákosím se špatně utíká. A když trochu zafouká, oheň se přeschlým porostem šíří velice rychle. Vrátili jsme se a přeplavali na druhý břeh. Asi za deset minut se vítr obrátil a místo, kde jsme se ještě před chvílí prodírali, sežehly plameny. Oheň se hlasitě prohnal kolem, slunce zastínil kouř a z nebe sněžil popel. Inferno.

Pískem filtorvaná voda
Příjezd do vesnice Caraorman v nás vyvolal pocit, že jsme se objevili v Tarkovského filmu Stalker. Torzo rozestavěné, zarostlé továrny hrozivě trčelo k obloze jako postindustriální memento. Snad se tu měl těžit písek... Vedle ale ležela příjemná, ospalá vesnice bez asfaltových cest a hluku aut. Na návsi fungovaly v jedné budově zrcadlově dva obchody a dvě hospody. Lokální voda se k našim žaludkům chovala přívětivě. Pili jsme většinou ze studní, což je dunajská voda přefiltrovaná pískem. Ani jednou jsme nepoužili chemický přípravek na čištění vody.

Okázalé letovisko
Jezera Puiu a Rosu jsou oblíbeným místem rybářů a výletníků. Na kanále propojujícím tato dvě jezera stojí turistické středisko s kempem a bungalovy. Pseudorustikální styl má nalákat výletníky k zastávce na předražené pivo. Je to takový ostrůvek civilizace uprostřed pustiny, kde lze mimochodem také sehnat mapu delty. Letovisko údajně v devadesátém roce bombardovala armáda, protože se tu prý skrýval Čaučeskův syn.

Poslední část cesty k moři vedla kanálem Tataru, rovným jako pravítko. Foukal právě příznivý vítr, tak jsme z vesel vyrobili stěžeň a ráhno a napnuli v plachtu proměněnou pláštěnku. Po chvíli se z dálky vynořily dva zaparkované čluny, které nijak nepřipomínali rumunské rybářské bárky. Byly to gumové čluny značky Gumotex, tudíž Češi. Vlastně Moraváci. Měli namířeno na druhou stranu, do Šuliny (Suliny). Začala kolovat láhev kořalky, nějaký pivka, vyměňovaly se dojmy. Po chvíli ahój a jelo se dál.

Parochodem proti proudu
Naše cílová stanice - rybářská vesnice Sfantu Gheorghe, se vyznačuje absencí automobilů. Nemají se sem prostě jak dostat. Snad jediný auto patřilo pohraniční policii. Po přistání jsme začali prozkoumávat terén a zjišťovat, kdo že nám naši barču doveze zpátky do Tulcei. Není problém, říkali všichni. Večer přijede „parochod“, dohodnete se s kapitánem.
K večeru jsme doplachtili k moři a na pláži rozbili tábor. Naše rybářské pokusy během cesty skončily naprostým fiaskem. Ryby nebraly ani na rozinky. Zřejmě to způsobil náš laický přístup a masivní háčky, na něž by se chytil menší žralok. Ráno jsme si tedy přivstali a vyrazili na trh ryby koupit. Musíme také doporučit místní pekárnu. Pečou sice jen tři druhy pečiva, ale znamenitého. Klasický paine-chleba, geniální placku lipii a sladký croisant cornuri. Vše v rozmezí sedm až osm tisíc lei.

Příjezd parochodu - trajektu do Sft. Gheorghe, je pro vesnici událost. Všechno ožívá. Snad i ta pekárna peče, jen když připlouvá parochod. Všichni se seběhnou na molo a začíná všeobecné hemžení. Lidé se vítají, sdělují si novinky, náklad se vykládá, nakládá. Báli jsme se, že ten osobní parník nemá nákladní prostor. Trochu jsme se uklidnili, když z útrob trajektu začali vykládat bezpočet pytlů cementu a půlku střechy včetně trámů. Marně jsme na můstku hledali kapitána. Nakonec jsme ho našli a seznámili ho s naším požadavkem. Ani nehnul brvou: „Na záď s ní, ostatní vyřešíme zítra.“ S vypětím sil jsme naložili našeho dvěstěkilového drobečka na záď, pohostili posádku pivkama, popili s mechanikem lahodnou domácí pálinku a ustlali si na horní palubě. Naše bárka sice trčela přes boky lodi, což malinko zkomplikovalo ranní vyplutí, ale kapitán byl kliďas.

Závodníci pod plachtami
V Tulcei jsme bárku spustili na vodu a čekal nás závěrečný úsek zpět do vesnice. Během plavby se podél břehu z vody zvedaly železné obludy napůl potopených vraků. Opět foukal příznivý vítr, tak jsme napnuli plachtu. Po chvíli nás dohnal člun říční policie. Příslušníci začali cosi vykládat a mávali rukama. Rozuměli jsme jen, že nás vyhánějí ke břehu a pořád opakovali slovo „konkurence“. Z toho jsme nebyli pranic moudří. Plachtili jsme dál. Pak nám to došlo. Za námi se na řece objevily barevné plachty, které se k nám pomalu blížily. Dalekohledem jsme zjišťovali, o co jde. No né, jsme v čele závodu oplachtěných veslic, tedy naší třídy. Začali jsme se dohadovat, jaká je asi cena pro vítěze, když loďky odbočily do jiného kanálu. No nic.

Díky čerstvému větru jsme závěrečnou patnáctikilometrovou vzdálenost k našemu aut urazili za hodinu a půl. Uháněli jsme rychlostí víc než pět uzlů. A bez jakéhokoli veslování…

 
Související články
Po cestách, lanech a brody pohořím Trascau
 
Přečteno 653x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: