Svět Trollů

Cestou k trollům zastavujeme u norských vodopádů Vermafoss a Slettafoss. Tintí po zaparkování nezatáhl ruční brzdu a auto i s námi na palubě začalo svévolně couvat do protisměru. Nejrychlejší reakci z nás měl Dan, který zatáhl za ruční brzdu. Byl to výjimečný zásah, protože jinak většinu času prospal vzadu mezi bagáží.

Blížíme se k tajemnému pohoří Trollheimen, ve kterém je Trollstigen, známá Stěna trollů. Naším cílem je Trollstigveien - Cesta trollů, oblíbený cíl turistů a zároveň postrach motoristů. Vyjíždíme spoustu serpentin, překonávajících osm set metrů vysokou kolmou stěnu s vodopády. Motorkáři jsou za jasného počasí našlápnutí adrenalinem k prasknutí. Zvědavě hltáme úžasnou scenérii a věříme Tintímu, že ukočíruje auto v ostrých zatáčkách. Nahoře v horském sedle na nás čeká chata Trollstigheimen, nabízející skvělou vyhlídku nejen spoustě japonských turistů. Stánky s blyštivými suvenýry zde konkurují třpytícím se sněhovým jazykům. My se nemůžeme vynadívat na sto osmdesát metrů dlouhý vodopád Stigfossen, řítící se pod nás dolů do hlubokého zeleného údolí. Jenom trollové nikde. Určitě ale o nás ví, to jen my je nevidíme.

Na náměstíčku městečka Sylte vstřebáváme předchozí skvělé zážitky. Rozvaleni na lavičkách se ládujeme právě koupenými jablky, banány a mrkví. Slunce svítí a mořská voda ve fjordu se krásně třpytí. V tomto rozpoložení, v rámci předávání kulturních zvyklostí mezi národy, jak to nazval, močí Dan u stromku přímo na náměstí. Okamžitě k němu přichází postarší hrdá Norka. „Tohle se nedělá, od toho jsou záchodky,“ spouští na něj zostra anglicky. „Promiňte, já….,“ snaží se omluvit zaskočený Dan. „Doufám, že už tě nikdy neuvidím,“ nenechá ho domluvit žena a nakvašeně odchází pryč. „A proto je jednoduší přizpůsobit se okolí, než to vynucovat opačně,“ káráme Dana a ukončujeme naší následnou debatu.

Za trajekt Eiksund přes Norddalsfjord se platí. Platební karty však tradičně neberou, euro taky ne a norské koruny už zase nemáme. Přesto nás nechávají nalodit. Vypadá to, že pojedeme gratis. Ale kdepak. Najednou v eurech zaplatit můžeme a dělá to rovných 25. Po vylodění se silnice klikatí kamsi vzhůru a zatáček točíme nepočítaně. Jen si vychutnáme vyhlídku na další úchvatný fjord, hluboko zaříznutý mezi kolmé skalní stěny, a už zase klesáme k mořské hladině. Serpentin tradičně spousta, brzdové destičky smrdí jako o život. A od mořské hladiny začíná stoupání nanovo. Zatáčky, které jsme před chvílí absolvovali nejsou nic proti tomu, co krouháme teď. Z posledních sil funící autobus pro nás není soupeř a během chvíle jsme v horském průsmyku Djupvasskytta v 1038 metrech nad mořem. Výš jsme v Norsku zatím nebyli a už nebudeme, takže si vytváříme výškový rekord letošní expedice. Kolem nás se táhne zasněžená krajina se zamrzlým horským jezerem.

Na následujících kilometrech pro změnu klesáme dolů spousty tunely. Jeden je delší než druhý, a tak si alespoň v tunelech připomínáme, jak vypadá noc v našich zeměpisných šířkách. Vždyť jsme neviděli tmu za celou dobu co jsme Norsku!