Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Asie > Bangladéš

Útěk do Bangladéše

Redakce, Ivan Brezina / 29.01.2003
Otevřel jsem dveře klimatizovaného terénního Nissanu a závan poledního vedra mně málem srazil k zemi. Letní bangladéšské slunce pralo do dlouhých řad bambusových chatrčí. Nehybný vzduch pod jejich střechami z černého igelitu připomínal rozpálený skleník.
 

Cesta do uprchlického tábora Kutapalong v jižním Bangladéši byla poměrně jednoduchá: metrem a autobusem z pražských Vinohrad do Ruzyně, letadlem do Moskvy, pak dalším letadlem do Kalkaty, vlakem na indicko-bangladéšskou celnici v Benapolu, autobusem do hlavního města Dháky, autostopem do přístavu Čittágong, motorikšou do městečka Coxův Bazar a džípem Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR) po silničce napříč džunglí dolů na barmské hranice.
Dlouhý pralesní jazyk nejjižnějšího bangladéšského pobřeží tu vybíhá daleko na jih, sevřen z jedná strany vodami Bengálského zálivu a z druhé strany pohraniční řekou Naaf. Za ní leží Barma, které se dnes říká Myanmar. Před více než deseti lety se tu přes řeku každý den plavily stovky člunů a vorů, obtížených zoufalými lidmi. I když na rozdíl ode mne necestovali přes půl zeměkoule, ale jen přes pár set metrů široký kalný proud, měli to mnohem těžší, než já. V sousední Barmě jim totiž šlo o život.

Schválně. Přestaňte teď na chvíli číst a pomalu, srozumitelně, s důrazem na každé slovo třikrát pěkně nahlas zopakujte: útěk do Bangladéše. Už jen v těch třech slovech je ukryta celá tragédie. Když už někdo utíká do nejchudší a nejpřelidněnější země světa, jejíž pobřeží bičují ničivé cyklóny a kterou svírá bída a hladomor, musí mu doma už skutečně hořet půda pod nohama.

CIZINCI DO CIZINY!
Cecílie Abrahamová, úřednice pobočky UNHCR v Coxově bazaru, má na starosti zhruba dvacet tisíc barmských uprchlíků, kteří se dnes tísní ve dvou utečeneckých táborech. Jsou jen drobným zlomkem z obrovské lidské vlny, která se přes pohraniční řeku Naaf přelila do jižního Bangladéše v roce 1991. Cecilie se mi pokouší ve zkratce vysvětlit, co se to vlastně před lety stalo. "Vojenská vláda buddhistické Barmy se rozhodla zbavit muslimského národa Arakánců. Zvolila jednoduchou taktiku: systematické, cílené a masivní porušování základních lidských práv, které je mělo přimět k odchodu ze země. Arakánští muži začali být odvlékáni na nucené práce na stavbách silnic a vojenských objektů, ženy byly znásilňovány a zabíjeny, buddhističtí vojáci konfiskovali majetku muslimů, vyháněli je z domů, znesvěcovali a bořili jejich mešity a hřbitovy..." V Barmě, kde od roku 1962 vládne tvrdou rukou vojenská junta, se podobně špatně vede i jiným etnickým menšinám - Karenům, Šanům a Hmongům. Arakánské muslimy se ale generálové z Rangúnu rozhodli zničit pěkně "zgruntu". V materiálech nevládních organizací na obranu lidských práv se dočtete o cílené genocidě, která měla zabít dvě mouchy jednou ranou. Armáda používala Arakánce jako otrockou pracovní sílu a zároveň je tak nutila k odchodu ze země. A v roce 1991 to vyvrcholilo humanitární katastrofou. Okolí města Coxův Bazar zaplavila čtvrtmilionová vlna uprchlíků, pod jejímž náporem hrozil ekonomický a ekologický kolaps celého jižního Bangladéše.

"Vojáci přicházeli vždycky uprostřed noci," vzpomíná s pomocí tlumočníka Sun, jeden z obyvatel tábora. "Odvedli vždycky tolik mužů, kolik se jim zachtělo. Někdy jen na pár dní, jindy o nich nikdo neslyšel celé měsíce. Někteří se už nikdy nevrátili. Jednoho dne došlo i na mne. Od rána do večera jsem pak musel tahat kameny na stavbě vojenské silnice. Měl jsem takový hlad, že jsem polykal housenky a brouky. Kdo už nemohl dál pracovat, toho vojáci mlátili bambusovými holemi a pálili cigaretami. Pořád přitom opakovali, že bychom měli odejít "domů", do Bangladéše. Jenže já byl doma ve své vesnici v Barmě, naše rodina tam přece žije už po mnoho generací..."

Obyvatelé Sunovy vesnice se prý pokoušeli bránit. Několik mužů vstoupilo do rebelské armády, která pod názvem Arakánská rohingyjská islámská fronta (ARIF) bojuje proti centrální vládě v Rangúnu. Jenže na rozdíl třeba od po zuby ozbrojených a k smrti odhodlaných Tamilských tygrů na Srí Lance je ARIF jen směšnou skupinkou ochotníků. Nemá kontakty v zahraničí, nemá profesionální bojové instruktory, nemá dostatek bojovníků... Několik starých loveckých pušek nemělo proti vojenským samopalům nejmenší šanci. Vojáci nakonec Sunovu arakánskou vesnici zapálili.

ZBYTKOVÉ PŘÍPADY
Od té doby uběhlo už přes deset let. Intenzívní vyjednávání mezi vládami Bangladéše a Barmy umožnilo většině z čtvrt milionu muslimských uprchlíků návrat do vlasti. Podle Cecilie Abrahamové je to úspěch, v nějž původně nikdo nedoufal: "Myanmar souhlasil, že povolí návrat všem, kdo prokáží, že jsou jeho občany. Jenže to byla jen účelová rétorika: skoro nikdo z Arakánců totiž od vlády v Rangúnu nikdy občanství nedostal. Vojáci navíc uprchlíkům před vyhnáním ze země zabavovali průkazy totožnosti. Nám se pak barmská strana snažila namluvit, že ti lidé nejsou žádní etničtí Arakánci, ale bangladéšští ekonomičtí migranti z Dháky..."

Nakonec se ale i díky tlaku mezinárodních organizací povedlo nemožné. V táboře Kutapalong tak dnes zbyly už jen takzvané "residual cases" (zbytkové případy). V suchém úřednickém žargonu je to název pro běžence, kteří se nechtějí nebo nemohou vrátit. Repatriace uprchlíků oficiálně skončila v roce 1997. Co bude se zbývajícími dvaceti tisíci Arakánců ze dvou táborů u Coxova Bazaru zatím nikdo neví. Možná už nemají žádnou šanci. Ani doma, ani v hostitelské zemi. "Chtěli jsme po bangladéšské vládě, aby jim dala aspoň přechodné občanství," vysvětluje Cecilie. "Odmítla. Nemůže si prý dovolit živit další hladové krky."

Z kufru Nissanu vykládáme krabice se školními knihami, křídou a pastelkami. Dětem do dvanácti let zajišťuje UNHCR v táborech školní docházku. Vzdělávání starších žáčků ale bangladéšská vláda nepovolila. Bojí se, aby tu cizinci nezapustili kořeny. Čtrtmilionová vlna uprchlíků před devíti lety doslova ekologicky zplundrovala celé okolí Coxova bazaru. Jen na palivové dříví padla většina okolních pralesů. Místní domorodci, kteří Arakáncům nejdřív ze všech sil pomáhali, je proto rychle začali nenávidět jako nežádoucí konkurenty. V zájmu nejchudší země světa samozřejmě je, aby se i zbývající Arakánci co nejrychleji vrátili tam, odkud přišli. Za řeku Naaf.

NUDA, KTERÁ ZABÍJÍ
Uprchlický tábor, to jsou řady chatrčí z bambusu a igelitu a několik nevzhledných hospodářských staveb z vlnitého plechu. Kutapalong vystavěla bangladéšská vláda. Lidé z Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR) sem přijeli až v roce 1994, když už vládní peníze přestaly stačit. Každý z obyvatel tábora od nich dnes dostává tři kila rýže týdně, palmový olej, mouku, benzín do vařiče, mýdlo, síť proti moskytům, prostěradlo a oblečení. Co víc je vlastně k životu v horkém bangladéšském podnebí třeba?

Jenže jen si to představte: někdo vás vyžene z domova a vy pak deset let sedíte v relativním bezpečí a pohodlí sousední země. Pomalu utíká rok za rokem, měsíc za měsícem a den za dnem. Všechno, co potřebujete, vám někdo servíruje až pod nos. Jídlo, bydlení, oblečení, lékařskou péči.... Výsledkem je relativně blahobytná otupělost, vražedná nuda. Stále stejně prázdné dny, kdy není o co usilovat, o co se snažit.

A právě tohle je v táborech pod Coxovým Bazarem to nejstrašnější. Jejich obyvatelé jsou na tom materiálně mnohem lépe, než domorodci z okolních bangladéšských vesniček. Na první pohled jim vůbec nic nechybí. Neprší na ně, neumírají hlady, nejsou ty to děsivé vyhublé trosky z afrických pouští, po kterých na emotivních fotografiích lezou roje much. Nevzpínají k vám ruce, nekřičí do světa o svém utrpení. Jsou jen zoufale apatičtí. Celé dny malátně polehávají na podlaze svých chýší pod rozpáleným igelitem. Jejich životy ztratily smysl a řád.

Pracovníci humanitárních organizací dobře znají takzvaný uprchlický syndrom. Jde o zvláštní psychický stav závislosti, do něhož po čase všichni běženci upadnou. Je to podobné, jako ve vězení. S jediným rozdílem - věznům můžete vnutit režim dne a dát jim zaměstnání. "Mohli by se třeba starat o čistotu tábora," stěžuje si Cecílie. "Jenže místo toho jen celé dny sedí a čekají, až to za ně někdo uklidí. Jsou jako malé děti, které ve všem spoléhají na své rodiče. Pokud se nám jednou podaří repatriovat je domů do Barmy, jen těžko se budou znovu učit žít jako svobodní a nezávislí lidé. Naše humanitátní péče paradoxně zruinovala jejich životy. Z politických uprchlíků se tak vlastně časem stali uprchlíci ekonomičtí." Bangladéšská vláda zakázala uprchlíkům pracovat, aby v nich snad nevzbudila falešnou naději, že jim bude pod Coxovým Bazarem dovoleno zůstat navždy. Jejich jedinou obranou proti ubíjející nudě tak zůstává sex, odvěká zábava chudých. Ředitel tábora mi ukazuje zaprášenou propagační tabuli s cudným návodem, jak správně nasadit prezervativ. Je k ničemu - osvětová kampaň o používání antikoncepce totálně selhala. Pro prezervativy si pravidelně chodí jen sedm mužů z čtyř tisíc. Pro muslimy jsou děti darem od Boha. Arakánce, postižené uprchlickým syndromem, nenutí žádná materiální nouze k tomu, aby jejich počet omezovali. Dítě navíc znamená přísun tří kil rýže týdně, aniž by rodiče museli hnout prstem. Dvacetitisícová rodina nešťastníků bez budoucnosti se tak měsíc co měsíc rozrůstá o několik duší.

NEVIDITELNÁ GENOCIDA
Zatímco třeba etnické čistky v bývalé Jugoslávii, bombardování čečenských vesnic ruskou armádou, zločiny čínské vlády v Tibetu či zabíjení Kurdů v Iráku svět pozorně sledoval, utrpení arakánských muslimů se na přední stránky novin nedostalo. Nikdo je nezná, nikdo o nich nic neví. Tato etnická menšina, obývající Rakhinskou provincii v severozápadní části Myanmaru (dříve Barma) je také označována jako Rohingyové. Jde o jeden z mnoha drobných nárůdků, které se mezi mlýnské kameny dějin dostaly poté, co z Asie odešli evropští kolonizátoři.

Od zbytku barmského území odděluje vlast Arakánců horský hřeben Yoma. Nejenom geograficky, ale i kulturně, nábožensky a historicky toho má toto dvoumilionové muslimské entikum mnohem víc společného s obyvateli dnešního Bangladéše, než s buddhistickými Barmánci. Dějiny obou národů jsou plné vzájemných sporů a válek, které také předznamenaly dnešní utiskování Arakánců barmskou vojenskou juntou. Arakánci jsou potomky muslimských obchodníků a misionářů z Afghánistánu, Persie a Turecka, kteří do oblasti východního Bengálska postupně pronikali po celá staletí. Na území dnešní Barmy žijí už minimálně tisíc let.

Po roce 1948, kdy Barma získala na Britech nezávislost, začala její vláda Arakánce otevřeně diskriminovat. Muslimové byli vyháněni ze státních služeb, Rakhinská provincie byla ekonomicky zanedbávána, většina jejích arakánských obyvatel nikdy nezískala barmské občanství. Barmská vláda pak začala prohlašovat, že vlastně ani žádný historický arakánský národ neexistuje - ve skutečnosti prý jde jen o ilegální poválečné ekonomické emigranty ze sousedního Východního Pákistánu (dnešní Bangladéš), "cizáky", které je třeba urychleně poslat zpět "domů" za pohraniční řeku Naaf. Výsledkem operace barmské armády s názvem Dračí král, zaměření proti Arakáncům, byla uprchlická vlna z roku 1978. Další čtvrt milion muslimů pak barmsko-bangladéšskou hranici překročil v roce 1991. Protože v Barmě (Myanmaru) stále vládne nedemokratická vojenská junta, může se podobná humanitární katastrofa kdykoli opakovat.

 
Související články
Cizinec v Bangladéši
Korupce v Bangladéši
Z Kalkaty do Bangladéše
Bangladéš - parníkem do Dháky
 
Přečteno 949x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: